K nejznámějším postulátům postmoderny patří konec velkých sjednocujících ideologických příběhů, které se rozpadly v mnoho drobných vyprávění. Alexander Kratochvil ve své monografii Aufbruch und Rückkehr sleduje, jak se reflexe partikulárních a marginálních tradic a identit promítá do estetiky ukrajinské a české prózy a odráží aktuální stav kulturní paměti (u Oksany Zabužko či Jáchyma Topola). Věnuje se rovněž fenoménu karnevalizace literatury (Jurij Andruchovyč a Jiří Kratochvil), smyšleným podobám historie (Vasyl’ Koželjanko, Miloš Urban) či postkoloniálním literárním strategiím (Zabužko, Andruchovyčs). Vychází přitom ze stanoviska, že estetice postmoderní prózy v Čechách a na Ukrajině je možné rozumět pouze v kontextu národní tradice a v síti vztahů s literárním diskurzem moderny. Soustředí se zejména na průzkum fikčních prostorů a časů a akcentuje analýzu literární konstrukce kulturní paměti.
Previous
Next
Víra v očividné poznání aneb Co s literaturou v době nedůvěry v slovo?
MARIE ŠKARPOVÁ
Lenka Řezníková si v knize Ad maiorem evidentiam. Literární reprezentace „zřejmého“ v textech J. A....
Nový pohled na počátky českého knihtisku
VÁCLAV BOK
Kamil Boldan, náš přední knihovědec specializovaný na studium prvotisků, předkládá po řadě odborných článků a...
Za Vlastimilem Válkem
ZUZANA URVÁLKOVÁ
„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož člověka nelze vyhnat.“ Jean Paul
Úmrtím doc. PhDr. Vlastimila...