ZUZANA URVÁLKOVÁ

„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož člověka nelze vyhnat.“ Jean Paul

Úmrtím doc. PhDr. Vlastimila Válka, CSc., utrpěla brněnská literárněvědná bohemistika citelnou ztrátu. 23. března 2019 ji ve věku nedožitých 88 let opustil vlídný, laskavý pedagog, pilný a vždy usměvavý kolega, současně přední znalec české a slovenské memoárové literatury, literatury pro děti a mládež a pečlivý editor mnoha děl české literatury 19. a 20. století, abychom jmenovali nejvýraznější oblasti bádání, jimž se během svého dlouhého profesního života pan docent věnoval. Činil tak s neutuchajícím zájmem, svědomitostí, spolehlivostí a pečlivostí jemu vlastní. V jeho osobnosti se zcela přirozeně a vyváženě doplňoval badatelský a pedagogický talent s přátelským a přívětivým přístupem k lidem, kteří na něm tyto vlastnosti oceňovali, rádi s ním spolupracovali, hlásili s k němu i po letech, byť se jejich cesty již nekřížily tak často, jako tomu bylo za dob studií.
V. Válek se narodil 16. června 1931 v Olomouci, vyrůstal však v Holešově, kde navštěvoval gymnázium (studoval zde např. s Liborem Štukavcem, jenž je v odborných kruzích znám jako překladatel ze švédské literatury a skandinavista, ale na FF působil drahně let jako vedoucí ústřední knihovny). Na brněnské filozofické fakultě studoval V. Válek v složitém období po Únoru 1948 a poznal zde vynikající osobnosti oboru, jakými byli např. Antonín Grund, Antonín Škarka, Jan Vilikovský, Alois Gregor, Josef Hrabák či Artur Závodský. Na přednáškách připomínal poznatky získané tímto školením a v odborných pracích nezřídka vyzdvihoval podíl těchto autorit více než svůj vlastní. Cenil si např. Grundových kritických edic a jeho odborných prací, stejně jako jeho nadšení pro literárněvědné exkurze, které Grund coby znalec literárního místopisu organizoval pro studenty i kolegy. V soukromí uměl doc. Válek vylíčit i humorné situace z akademického života a často je doprovázel vtipným komentářem: „Při případné konfrontaci všechno popřu.“ Ostatně žánr memoárů měl v odborném směřování V. Válka nezastupitelné místo — memoaristice se věnoval v respektované odborné monografii K specifičnosti memoárové literatury (1984) a také v mnoha studiích. Přihlížel v nich k materiálu z 20. a též 19. století — zpřístupnil např. část korespondence V. K. Klicpery reflektující přeměnu německého Akademického gymnázia na český vzdělávací ústav (srov. SPFFBU 1956, 1961).
Dalším polem Válkova odborného zájmu, jež úzce souviselo a doplňovalo uvedené zájmy, byly textologie, editologie a literatura pro děti a mládež. Na fakultě se brzy spřátelil s tehdy mladým, začínajícím asistentem Dušanem Jeřábkem (1922–2004) a velmi blízký mu byl Karel Palas (1931–2005), jenž přednášel o literatuře 19. století a taktéž o literatuře pro děti (Válkovi bydleli ve stejném činžovním domě jako Palasovi, tj. na ul. Polní, kousek od Nemocnice Milosrdných bratří). S oběma V. Válek spolupracoval — v 80. letech připravili k vydání Básnické překlady Hanuše Jelínka (s K. Palasem) a Mlhy na blatech Karla Klostermanna (s D. Jeřábkem a K. Palasem), v 90. letech sestavil společně s Dušanem Jeřábkem pro nakladatelství Blok výbor z prací Arna Nováka Česká literatura a národní tradice (1995) a samostatně editoval Paměti Miloslava Hýska (z dosud neznámého rukopisu), Měsíc Jiřího Mahena a také Bassův čtyřdílný román Cirkus Humberto (1999). V témže nakladatelství vyšel také úspěšný lidový román idylického ladění Jan Cimbura (2000) Jindřicha Šimona Baara s Válkovou ediční poznámkou obsahující různočtení předchozích vydání z let 1921 a 1908.
Vlastimil Válek byl dlouholetým členem Literárněvědné společnosti ČSAV (předsedal brněnské pobočce), organizoval přednášky hostů a referoval o diskutovaných tématech v brněnském Sborníku prací. Tyto soupisy poukazují na aktivitu společnosti v normalizačních časech a také svědčí o neustálém hledání podnětů pro odbornou práci. Pozoruhodný, byť přirozený a logický zlom nastal po roce 1989, kdy společnost obratem začala zvát odborníky pronásledované režimem — např. Lubomíra Doležela, Zdeňka Kožmína, Miroslava Červenku ad., a otevřela se rovněž tématům, jež režim nepodporoval — např. zkoumání duchovních námětů ve starší české literatuře. Ostatně se tímto krokem navázalo na témata diskutovaná na brněnské bohemistice koncem 60. let, a to na vědecké konferenci věnované barokní kultuře (editorem sborníku O barokní kultuře byl Milan Kopecký, Brno 1968).
V. Válek si velmi vážil členství ve vědecké radě České knižnice. Věk a různé zdravotní obtíže jej neodrazovaly od účasti na poradách — těšil se s neskrývanou radostí na setkání s lidmi z oboru, na inspiraci, kterou zde získal. Českou knižnici obohatil kritickou edicí románové kroniky bratří Mrštíků Rok na vsi (2011). O náročnosti projektu svědčí fakt, že se V. Válek trpělivě zaobíral ediční přípravou rukopisu několik let. Kromě předchozí edice Karla Dvořáka bylo nutné se vyrovnat s rukopisnou pozůstalostí, otisky v časopisech, autorským podílem Aloise i Viléma, s dialektem v řeči postav apod. Edicí Roku na vsi V. Válek potvrdil, že je zkušeným a svědomitým editorem, který umí ctít zásady kritické přípravy textů a rovněž úzus České knižnice, ba že jeho práce mohou náležet k těm nejlepším. Pan docent by zajisté takovému tvrzení oponoval a ze skromnosti by svůj podíl bagatelizoval. Ostatně bližší mu bylo odkazovat na vznikající kvalitní práce kolegů (J. Janáčkové, R. Adama, H. Bočkové, L. Novákové, D. Turečka, J. Kudrnáče či Z. Hladké ad.).
Jako učitel své editorské vědomosti a dovednosti předával dál a rád zval studenty k společné práci. Talentované povzbuzoval — např. Johnovy Večery na slamníku editovala pro Českou knižnici na Válkovo doporučení Tereza Lojdová, nyní vyučující editorské práce na Ústavu českého jazyka FF MU. S kolektivem brněnských studentů (např. s Michalem Fránkem a dalšími nadšenci) připravil k vydání pro nakladatelství Blok soubor Já mám nejkrásnější milou (2011) a zařadil do něj dvě historické prózy Aloise Jiráska („Záhořanský hon“, „Maryla“). Tento výběr by bylo možné chápat jako pozvánku k četbě jiného Jiráska, než je ten mnohasetstránkový, na něhož je nejeden student „vysazený“ z povinné středoškolské četby. Nač dělat z Jiráska „kopací míč“, jak na Jiráskovu obranu prohlásil v 90. letech Alexandr Stich, když jej při troše důvtipu můžeme představit kratšími, čtenářsky přívětivějšími prózami?
Soustavný zájem o memoáry, dětskou literaturu a kritické vydávání textů lze vysledovat z témat diplomových prací vedených V. Válkem. Pro svůj lidský přístup, jenž však nikdy neznamenal níže položenou odbornou laťku, byl pan docent navzdory pokročilejšímu věku vyhledávaným školitelem. Svědčí o tom vysoký počet úspěšně obhájených prací, z nichž se mnohé kvalitní „kousky“ skrývají před odbornou veřejností v katalogu Ústřední knihovny FF MU (např. diplomová práce Petry Zimkové by mohla posloužit jako základ potenciálního kritického vydání výboru Ještědských povídek Karoliny Světlé [Brno, FF MU 1999]).
Až do podzimu 2018 působil Vlastimil Válek na brněnské bohemistice jako aktivní vyučující a jeho výběrové semináře byly stálicí nabídky kurzů Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU. A studenti o ně stále jevili zájem; stejně jako se absolventi vraceli ke svému učiteli a navštěvovali jej. Bylo až dojemné pozorovat pana docenta, jak se těší na tato setkání, která jej — po těžkých a bolestných ztrátách nejbližších (manželky a prvorozené dcery) — naplňovala radostí a dávala jeho práci smysl. Láska k dílu, píle a trpělivost — s těmito vlastnostmi přistupoval V. Válek k literárněvědnému řemeslu a též k potěšení, jímž byl jeho vinohrad. Víno měl rád stejně jako přátele a se svou vinicí se těžce loučil. Sám jako vinný kmen, nenápadný a ve své práci vytrvalý, po sobě zanechal nejen zralé plody, ale i ratolesti.

Vyšlo v České literatuře 2019/5.