VÁCLAV BOK

Kamil Boldan, náš přední knihovědec specializovaný na studium prvotisků, předkládá po řadě odborných článků a knih (připomeňme alespoň obsáhlou monografii, kterou zpracoval se svou učitelkou Emmou Urbánkovou — Rekonstrukce knihovny Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Katalog inkunábulí roudnické lobkovické knihovny, Praha, Národní knihovna ČR 2009, a publikaci Úřední jednolistové tisky jagellonského věku, Praha, Národní knihovna ČR 2016) syntetizující práci zaměřenou na produkci naší nejstarší tiskárny, která pracovala v Plzni. Autor kriticky navazuje na výsledky dosavadního českého knihovědného bádání, výrazně je obohacuje o výsledky svého dlouholetého minuciózního průzkumu našich nejstarších tisků a o až neuvěřitelný rozhled po světové odborné literatuře. Svou knihou se výslovně obrací na širší okruh zájemců o dějiny knižní kultury, které chce informovat přístupnou formou a bohatou obrazovou dokumentací o počátcích knihtisku v Čechách a na Moravě, o obsahu a vzhledu inkunábulí a nenásilnou formou je seznamuje s odbornou terminologií používanou při práci s inkunábulemi a starými tisky. Tento účel mají především první dvě kapitoly „Zrod moderního knihtisku“ (s. 9–34) a „Rozšíření knihtisku a podoba inkunábulí“ (s. 35–74) i závěrečná kapitola „Čeští a moravští prvotiskaři“ (s. 221–249). Hlavní kapitoly knihy se zabývají nejstarším plzeňským knihtiskem. Jedním z hlavních cílů knihy je podle K. Boldana přispět k „vymazání letopočtu 1468 z moderních dějin českého knihtisku“ (s. 7), tedy odstranit dosud běžně tradované tvrzení, že první knihou vytištěnou v Čechách byla Kronika trojánská, která vyšla údajně v roce 1468.
Nejstarší tiskárna na našem území působila v Plzni. Z její produkce je dnes známo osm prvotisků, čtyři latinské a čtyři české. Toto číslo je o jeden tisk vyšší, než se donedávna vědělo — v roce 2017 objevila paní prof. Z. Hledíková v českokrumlovském oddělení Státního oblastního archivu Třeboň odpustkový jednolist, který předala k prozkoumání K. Boldanovi, a ten jej rozborem použitých tvarů písmen určil jako tisk plzeňský. Právě analýzou podoby některých písmen (zvláště majuskul) a přejímáním některých z nich z jednoho tisku do jiného, sledováním postupného zdokonalování vzhledu stránky prvotisků (zarovnávání okrajů, stejná výška řádek na obou stranách listu apod.), pozorováním rostoucího počtu diakritických znaků pro české specifické hlásky, ale především určením filigránů v jednotlivých inkunábulích sestavil K. Boldan novou, přesvědčivou posloupnost plzeňských prvotisků, z nichž pouze dva mají v impresu datum dokončení výroby: Provinciální statuta Arnošta z Pardubic (dokončena 26. 4. 1476) — Pražská agenda (asi 1478–1479) — Pražský misál (dokončen 19. 11. 1479) — Odpustkový list (před dubnem 1481). Po těchto latinských inkunábulích následují tisky v češtině: Nový zákon se signetem (okolo 1482–1483) — Kronika trojánská (okolo 1484–1486) — Pasionál (okolo 1487–1489) — Dlabačův Nový zákon (okolo 1492). Podle Boldana je velmi pravděpodobné, že počet inkunábulí vytištěných v Plzni byl vyšší než dnes známých osm, protože některé, zvláště nepříliš rozsáhlé tisky se zřejmě nedochovaly (např. kalendáře, které s uplynulým rokem ztratily svou aktuálnost). Dodejme, že rozsáhlý tisk tzv. Nového zákona se signetem nemusel být první inkunábulí tištěnou v češtině, ale že mu mohl krátce předcházet nějaký drobný, dnes ztracený tisk.
Boldanova chronologie plzeňských tisků je v mnohém nová. To se týká především tzv. Nového zákona se signetem, který byl dosud většinou kladen do roku 1475. Těžko identifikovatelné obrazce na dvou štítcích signetu bývaly chápány jako letopočet 1475 (někdy i jako 1471); podle Boldana představují nejspíše dvě navzájem přivrácená velká M, což jsou snad iniciály nakladatele. Největší dosah má ovšem Boldanova nová datace Kroniky trojánské. Jak známo, letopočet 1468 v kolofonu jejího plzeňského tisku, který je totožný s rokem v závěru tzv. oseckého rukopisu Kroniky trojánské (dnes Knihovna Národního muzea I E 18), vyvolal již u Josefa Dobrovského pochybnosti, zda tiskař letopočet nepřevzal mechanicky z rukopisné předlohy, ale jeho názor se neprosadil. Pádné důvody, že Dobrovského pochybnosti byly správné, přinesla sice již v roce 1952 Emma Urbánková, ale přesto rok 1468 obhajovali ještě koncem 20. století i renomovaní knihovědci a literární historikové, z nichž někteří svým vysokoškolským působením tento názor dále šířili. Zastánci datování Kroniky trojánské do roku 1468 a jejího prvenství mezi našimi inkunábulemi se snažili zachránit tím, že sice uznali jeho závislost na oseckém rukopisu, ale domnívali se, že plzeňský tisk vyšel též ještě v roce 1468 nebo krátce poté. Jiným jejich argumentem byla interpretace skutečně dosti nejasné formulace „de impressione nova“ v kolofonu Provinciálních statut Arnošta z Pardubic (26. 4. 1476) v tom smyslu, že Statuta pocházejí z „nové tiskárny“, tedy z mladší než oné, která vytiskla Kroniku trojánskou (podle Boldana a jiných badatelů chtěl tiskař tímto obratem upozornit na nový způsob výroby knihy). Díky tomu tak přežívalo přesvědčení vlastenců 19. století, že Čechy patřily k prvním zemím, v nichž se ujal vynález knihtisku a že čeština byla třetím národním jazykem, v němž se tisklo; v novější době k tomu byla občas připojována teze o údajné laicizaci českého knihtisku, který prý nezačínal jako jinde latinskou literaturou náboženskou, ale světskou, a to zábavnou prózou v domácím jazyce. Kamil Boldan vyvrátil tyto představy s konečnou platností již v prvním desetiletí 21. století rozborem filigránů Kroniky trojánské. Výsledky jeho zkoumání však zůstaly do značné míry omezeny pouze na odborné kruhy, protože je publikoval v obtížně dostupné publikaci Záhada Kroniky trojánské. Počátek českého knihtisku, Praha, Národní knihovna ČR 2010, vydané u příležitosti konání stejnojmenné výstavy v Galerii Klementinum, a ve studii „Filigranologie a datace nejstarších plzeňských tisků“, in Minulostí západočeského kraje XLVI, 2011, s. 28–59.
O tom, že Plzeň byla prvním místem, kde se v Čechách tisklo, knihovědné bádání nikdy nepochybovalo. K. Boldan shrnuje již dříve uváděné příčiny, proč náš knihtisk začal právě v tomto městě, a doplňuje je o některá další fakta i hypotézy. Katolická Plzeň neztratila během 15. století na rozdíl od husitského, resp. utrakvistického vnitrozemí Čech kontakty s katolickou Evropou (hlavně s Německem a Itálií), byla jedním z největších českých měst s rozvinutou řemeslnou výrobou (pro knihtisk byla důležitá hlavně řemesla pracující s kovem), měla čilé obchodní styky směrem na západ. Jak dokládají rukopisy vzniklé v Plzni, za husitských válek do města přišli někteří katoličtí vzdělanci z husitských částí Čech; do Plzně se dvakrát, v letech 1448–1453 a 1467–1478, uchýlila pražská metropolitní kapitula, mezi jejímiž čelnými představiteli byli takoví vzdělanci jako Hilarius Litoměřický nebo Hanuš II. z Kolovrat. Právě s pobytem pražské kapituly v Plzni lze dobře spojit počátky českého knihtisku — první tři plzeňské tisky (provinciální statuta, agenda a misál) reagovaly na potřeby českých katolických duchovních a byly důležité pro správu katolických oblastí. Boldan nadhazuje hypotézu, velmi pravděpodobnou, avšak těžko ověřitelnou, že iniciátorem a mecenášem plzeňského knihtisku mohl být právě Hanuš II. z Kolovrat, známý jako bibliofil (s. 129–132).
pracovala od poloviny sedmdesátých do počátku devadesátých let 15. století. Měla zřejmě minimum zaměstnanců, kteří se patrně střídali v různých činnostech spjatých s výrobou tištěné knihy. Papír získávala plzeňská tiskárna postupně a z různých zdrojů, o čemž svědčí relativně vysoký počet filigránů v obsáhlejších tiscích. Čas od času přerušovala svůj provoz, protože vyčkávala na dostatek kapitálu z prodeje dosavadní produkce. V mezidobí se zabývala odléváním sad nového písma, jejichž počet je pozoruhodný. Po návratu pražské kapituly do Prahy se charakter plzeňského knihtisku změnil jazykově a částečně i obsahově. V průběhu činnosti tiskárny se v ní vystřídali nejméně dva tiskaři, pro něž Boldan zavádí pomocné označení Tiskař Statut Arnošta z Pardubic a Pokračovatel Tiskaře Statut Arnošta z Pardubic. Druhý z nich se podle Boldana objevuje poprvé v tisku tzv. Nového zákona se signetem, který vznikl v letech 1482 až 1483 a je tedy nejstarším tiskem v českém jazyce. Boldan postuluje existenci druhého tiskaře proto, že v mladších tiscích zjišťuje začátečnické nedokonalosti, kterých se Tiskař Statut Arnošta z Pardubic již postupně zbavil (s. 177). Dodejme, že jedním z argumentů zastánců priority Kroniky trojánské byly právě jisté začátečnické chyby jejího tiskaře, což však dobře zapadá do Boldanova názoru, že počátkem osmdesátých let 15. století začal v Plzni pracovat nový tiskař, který ještě ani v Kronice trojánské (tištěné na papíru s filigrány z let 1485 a 1486) nedosáhl tehdy již obvyklé kvality tisku. Zdá se, že K. Boldan uvažuje o existenci ještě dalšího plzeňského tiskaře, když v popiskách u reprodukcí z posledních dvou plzeňských inkunábulí — Pasionálu a Nového zákona Dlabačova (obr. 81–84 a 86) — u označení tiskaře jako Pokračovatele Tiskaře Statut Arnošta z Pardubic klade otazník.
Dovoluji si uvést několik připomínek, které se sice většinou týkají nepodstatných drobností, ale mohly by posloužit při úpravě knihy pro další vydání, které si díky svému dosahu jednoznačně zaslouží. Podle Boldana se jak v Kronice trojánské, tak např. v Dlabačově Novém zákonu objevuje značný počet filigránů, z nichž se zatím podařilo určit jen některé. I v knize určené širšímu publiku by bylo vhodné uvést přesnou identifikaci (číslo podle Piccarda nebo jiné příručky) aspoň u vyobrazených filigránů, např. u obr. 66, 67, 80. K příkrému, ale bohužel oprávněnému konstatování, že Kneidlova tvrzení o filigránech v Kronice trojánské jsou podvržená (s. 199), by měl autor podat alespoň jeden konkrétní příklad. Názornosti výkladu o typech písma užívaných prvními tiskaři (s. 64–65) by prospěly odkazy na vyobrazení některých inkunábulí vytištěných daným písmem. V rejstříku osob, který zahrnuje historické osobnosti, biblické postavy a světce i významné badatele v oblasti knihovědy, by měla být u všech historických osob důsledně uvedena životní data, resp. rok či rozmezí jejich činnosti. Autorovi se asi nedostávalo času při obvyklém spěchu dokončovacích prací, aby takové údaje podal důsledně všude, zvláště když se u některých osob pracně dohledávají. Lze např. doplnit, že alsaský Johannes Fabri (s. 231, v rejstříku s. 304) zemřel po roce 1509 (viz např. Kurt Ruh et al.: Deutsche Literatur des Mittelalters. Verfasserlexikon, Berlin/Boston 1980, sv. 2, sloupec 691). Rejstřík umožnil autorovi uvést varianty některých osobních jmen, které by jinak vlastní text zatěžovaly. U autora latinské Kroniky trojánské postrádám jednu z nejužívanějších podob jeho jména — Guido de Columnis.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že kniha Kamila Boldana je vynikající prací, která díky autorově erudovanosti, pečlivosti a systematičnosti významně obohacuje dosavadní znalosti o počátcích našeho knihtisku, a čtivým podáním s nimi seznamuje širší kulturní veřejnost. Jeho kniha ukazuje i velký pokrok v poznání našich nejstarších tisků za posledních třicet let, od doby, kdy vyšlo velmi rozšířené a vlivné kompendium Česká kniha v proměnách staletí (autorský kolektiv za vedení Mirjam Bohatcové), Praha, Panorama 1990. Je třeba si přát, aby Boldanovy nezvratné důkazy o tom, že Kronika trojánská nebyla vytištěna v roce 1468, že nebyla prvním tiskem v českém jazyce a že tedy čeština nebyla jedním z prvních národních jazyků, v němž se tisklo, se konečně staly obecným majetkem našich vzdělaneckých kruhů, hlavně pedagogů, a aby se tak skoncovalo se stále ještě mnohdy tradovanými omyly a mýty.

Kamil Boldan: Počátek českého knihtisku. Praha, Scriptorium 2018. 320 stran.

Vyšlo v České literatuře 6/2019.