Od druhé poloviny devadesátých let 20. století je literatura šířena nejen prostřednictvím tištěných a audiovizuálních médií, ale využívá zároveň bezbřehý a dynamicky se vyvíjející prostor internetu. Nové digitální technologie zasáhly jak do procesu tvorby literárního textu, tak do procesu jeho recepce – a nenechaly beze změny ani principy, podle nichž dosud fungovala literatura jako komplexní komunikační systém. V čem se liší způsob tvorby a zveřejnění literárního díla v podobě textu digitálního a tištěného? Jak se změnila pozice čtenáře v prostředí interaktivních médií? Je vztah české literatury k novým médiím v nadnárodním kontextu v něčem specifický? A jde skutečně o revoluční změny, nebo jen o obměny starších literárních forem přenesených do nového prostředí? Odpovědi na tyto i jiné otázky autor hledá během analýz literárních experimentů na českém internetu, při čtení českých literárních blogů i při výpravách do prostředí amatérských literárních fór. Pozornost věnuje rovněž způsobům, jimiž česká literatura šířená tiskem reagovala na přítomnost nových médií – ať už se záměrem prozkoumat nové způsoby komunikace prostřednictvím e-mailů či SMS, nebo se snahou podrobit vliv nových komunikačních technologií kritice pomocí konceptuálních postupů. V závěru autor shrnuje výsledky jednotlivých pozorování a definuje základní aspekty změn vzešlých z kontaktu digitální a literární kultury: rozpínání a restrukturace literárního systému daná zejména procesem demokratizace autorství; destabilizace textu, k níž vedou principy digitální textuality; vernakularizace literární kultury související s narůstající rolí amatérů v literární komunikaci.