Česky
Má právo na existenci instituce typu Akademie věd? Je to zkostnatělý moloch, nebo součást životního stylu moderní společnosti? Není lepší podpořit aplikace, aby se rychle zhodnotily ve snadno počitatelném finančním efektu, zatímco vědu ponechat studentům na univerzitách? Takové otázky hýbou veřejností a laikové často ani nevědí, že všude ve světě pracují desítky institucí podobných naší Akademii. Rozhodli jsme se, že některé z nich v Akademickém bulletinu představíme. Pro úvodní pozvání do cizích teritoriálních vod jsme požádali předsedu Rady pro zahraniční styky prof. Jana Palouše, s nímž jsme hovořili o Společnosti Maxe Plancka v Německu, která je Akademii svou náplní asi nejpodobnější a pro nás nejznámější, i o souhvězdí evropského výzkumu.
Foto: © Dorothea Bylica, Akademický bulletin
V rozhovoru Jan Palouš nezapře svou specializaci na astrofyziku a pochopitelně uvádí příklady právě z této oblasti.
Naším největším sousedem je Německo, kde od roku 1948 funguje společnost Max Planck Gesell-schaft, jež je do značné míry podobná Akademii věd ČR, má dokonce i přibližně stejný počet ústavů. Mohl byste přiblížit naše vzájemné vztahy?
Cílem Společnosti Maxe Plancka (MPG) je pěstovat špičkový výzkum v Německu. Ředitelé jednotlivých ústavů jsou vybíráni na základě náročného mezinárodního konkurzu a mají rozsáhlé kompetence. Ředitel si může přivést svou skupinu a dělat výzkum podle svého uvážení. Princip je založen na osobnostech a na tom, že v Německu existuje pakt o podpoře vědy, který před více než pěti lety ratifikovaly parlamenty jednotlivých států i federální parlament. V něm se státy zavázaly podporovat vědu, a dokonce mají každoročně své příspěvky zvyšovat. Oproti našim podmínkám tak němečtí vědci získali velkou stabilitu a jistotu. Dlouhodobý program na podporu vědy dělá z Německa vědeckého tygra, který je čím dál silnější. Zakládají se tam různá centra excelence, což se sice snažíme i u nás, ale např. do centra na vysokovýkonné výpočty při Maxmiliánově univerzitě v Mnichově odcházejí i naši vědci, neboť si je v nestabilním prostředí České republiky nedokážeme udržet.
Osobnosti v čele německých institucí mají tedy daleko větší pravomoci – jak to funguje?
Společnost Maxe Plancka má centrum Mnichově, kde se její zástupci scházejí spíše ke koncepčním záležitostem. Můžeme to přirovnat např. k naší Učené společnosti. Členové však dohlížejí na rozdělování financí pro jednotlivé ústavy, které pak zřizují. Vypisují konkurzy – více než polovina ředitelů ústavů MP není z Německa. Např. ředitelem MPI für Astrophysik v Garchingu u Mnichova byl před současným Simonem Whitem z Anglie atomový fyzik Rudolf Kippenhahn, který pocházel z Čech, ze Sudet z Perninku. Jednotlivé ústavy vedou konsorcia tří nebo čtyř ředitelů, kteří rotují a jež nelze propustit. Vzájemně se radí, doplňují, s tím, že výkonný ředitel je vždy na dva roky jeden z nich.
Ve stabilním prostředí ústavy prospívají a např. jen astrofyzikou se jich – každý v trochu jiné oblasti – zabývá celkem pět.
Nejsou v kontextu pěti ústavů s podobným zaměřením absurdní časté výtky, že Akademie věd ČR zahrnuje různé ústavy, které jsou si také podobné?
Akademie věd se orientuje na různé oblasti, podobně jako MPG. Ústavů je také více než 50; v tomto smyslu je situace skutečně analogická. Uvádím to proto, že jsem slýchával námitky, proč je jeden astronomický ústav při Akademii, druhý při Univerzitě Karlově, další na Slezské univerzitě… Že by v malém státě jeden ústav stačil. Myslím si, že se to vůbec nedá srovnávat. Ústavy Maxe-Plancka (MPI) jsou mnohem větší a lépe financované (ve srovnání s námi dostávají asi pětkrát více financí na hlavu, nemusejí žádat o granty či jiné nejisté příspěvky, což jim zaručuje dlouhodobou stabilitu). Analogická je i určitá žárlivost mezi lidmi z MPI, kteří mají pro vědu lepší podmínky, a lidmi z německých univerzit. Je s podivem, že se nikdo nepodívá do Německa, když hlásá: Zrušte Akademii! Tam by museli prohlašovat: Zrušte MPG! Ale proč by to dělali, když jim MPG přináší slávu.
Vedla se v Německu vůbec někdy taková diskuse?
Domnívám se, že ne. V Německu mají a vždy měli ambici být na špici. Mají nobelisty a nepřipouštějí, že by nebyli nejlepší nebo se o to alespoň nesnažili. Zrušit to hlavní, co jim přináší slávu – to by rovnou mohli říct: Spáchejme sebevraždu.
Ještě k rozdílu MPI a univerzit. Německé univerzity mají různé možnosti, ale také musejí hodně vyučovat, a když chtějí získat postdoktorandy, musí žádat o peníze, jejichž hlavním zdrojem jsou DFG (Deutsche Forschungsgemeinschaft – Německá společnost pro výzkum) a DAAD (Deutscher Akademischer Austauschdienst – Německá akademická výměnná služba) – s oběma má AV ČR dohody). Jde v podstatě o grantové agentury orientované více na lidi. Pokud na německé univerzitě dostanete peníze na postdoktoranda, zpravidla může u vás pracovat tři roky. Co se týče stability financování, je na tom v současnosti Německo patrně z evropských zemí nejlépe.
Evropská komise se snaží podporovat výzkum a kvalitní vzdělávání. My umíme v Česku poskytnout zázemí pro růst odborníků, ale s jejich uplatněním už si rady nevíme. Já jsem shodou okolností vedoucí pražského uzlu celoevropské astronomické sítě, která po čtyři roky finančně zabezpečovala asi 30 postdoktorandů a Ph.D. studentů. Tato síť nyní končí a nastává boj o postdoky, kteří jsou velice dobří. Jenže většina z nich půjde do USA, protože my nemáme co jim jako alternativu financí z EU nabídnout.
Spočívá hlavní chyba na naší straně?
Ano. V rámci zmíněné sítě u nás tři roky pracoval jeden z postdoktorandů, kterému já teď nemohu nabídnout víc než velmi omezené finanční prostředky na pouhý rok. Není divu, že ho přetáhnou do Mnichova, kde mu nabízejí pět let s trojnásobným ohodnocením. Jsme přátelé a naše spolupráce byla velmi produktivní, nicméně nabízené podmínky jsou nesrovnatelné.
Hlavním výdobytkem je tedy síť kontaktů, známostí mezi lidmi, kteří dokáží produkovat špičkovou vědu. V kontaktech je obrovská síla a my se snažíme je udržet, ale bude to těžké.
Řekli jsme si, že v Německu funguje univerzitní prostředí i akademický výzkum. U nás dnes pod heslem ekonomizace veškerého provozu zaznívají hlasy, aby se sloučil všechen výzkum do vysokých škol nebo aby se zrušila Akademie, která údajně funguje podle sovětského vzoru. Navíc prý ve světě podobné instituce neexistují. Přitom sousedé hned za hranicemi tento model úspěšně využívají.
V Německu se výzkum na univerzitách dělá také. Většinou ale v institucích jiných. Myslím, že naši lidé jsou mateni a inspirováni Velkou Británií, kde funguje úplně jiný model – „Top ten universities“ – Oxford, Cambridge, UCL a další. Občas zaznívá, že bychom u nás měli založit „research“ univerzity. Není to špatné prostředí, může být velmi produktivní a působí v něm mladí lidé. K tomu máme ale velmi daleko. Nedovedu si tento model představit v současném českém systému, kde jsou univerzity financovány jinak než Akademie a kde jsou ovládány často velmi konzervativními akademickými senáty, které nepřipustí příliš mnoho změn. Situace na univerzitách v ČR je zakonzervovaná, protože se do univerzitních akademických senátů dostali demokratickým procesem lidé, kteří tam už byli. Dalo by se to nazvat oligarchickým chováním, tento pojem v astronomii také známe. Kdo dřív zabere prostor, nikoho jiného do něj nepustí. I kdyby se Akademie rozpustila, nelze čekat změny ve vedení kateder na univerzitách, není to prázdný prostor. Změna je velmi obtížná a je otázkou, jestli je vůbec dobrá.
Kdybychom si představili Evropu jako oblohu a zkusili ji rozdělit na souhvězdí univerzitního výzkumu a souhvězdí akademického výzkumu podle podobnosti Německu nebo Británii, našla by se další uskupení?
Mezi Německem a Anglií leží Francie, bohatý stát, který výzkum bohatě podporuje. Jejich CNRS se soustavou ústavů je analogií Akademie věd. Vedle toho zde také existuje Francouzská akademie založená za Ludvíka XIV., která je obdobou naší Učené společnosti s tou výjimkou, že má v Paříži vlastní budovu.
Podobně jako nyní v Česku se v určité době ve Francii vyrojilo množství regionálních univerzit. Je jich více než 100 a mají různou úroveň, často velmi špatnou. Prezident Nicolas Sarkozy se snažil, aby se univerzity spojily do větších celků a byly více propojeny s výzkumem CNRS. Nevím, do jaké míry se tento plán zdařil.
Ke hvězdným uskupením bych mohl přiřadit infrastruktury, tzn. nadnárodní panevropská zařízení, která se také zabývají výzkumem – CERN, ESO, ESA, EMBL nebo menší infrastruktury nastavené na mezinárodní úroveň, jako je Soleil v Saclay u Paříže anebo Diamond v Oxfordshire (UK), což jsou národní zařízení, která však daleko přesahují národní rámec. Např. ESO je placeno 14 státy. V porovnání stojí od univerzit ještě dál než MPI. Lidé si neuvědomují, že infrastruktura, která je vysoce kvalitní, excelentní, je nástroj, jejž musí použí-vat mnoho dalších lidí z vědecké komunity, ale ona sama sebe nepoužívá. Nelze si myslet, že vstupem např. do ESO získala česká astronomie takové zázemí, že už není třeba ji více podporovat. Je to asi, jako kdybychom si pořídili úžasný dalekohled, ale neměli nikoho, kdo by jej dokázal používat. Infrastruktury mají sloužit existující komunitě, aby mohla provádět špičkovou vědu.
To znamená, že můžeme sdílet infrastrukturu, ale hlavně na ní musíme pracovat.
Ano, to je také nebezpečí v diskusi o ELI nebo dalších velkých infrastrukturách, které se mají budovat u nás. Velice podstatné je, aby tím neskončilo všechno ostatní. Postrádalo by smysl, kdybychom postavili zařízení a neměli naše vědce, kteří by zařízení smysluplně používali. Tak bychom se stali pouhým servisem pro vědce odjinud.
Hodně se mluví o skandinávských zemích, o tamní podpoře výzkumu a vědy. Kam byste Skandinávii zařadil?
Finská akademie věd a Švédská akademie věd jsou učené společnosti; sbor akademiků, kteří vládnou velkými penězi a rozdělují je institucím i jednotlivcům na realizaci jejich projektů. Je to zvláštní model, kombinace učené společnosti s grantovou agenturou. Myslím si, že se stala chyba, když u nás ovládl grantové agentury pouhý mechanismus rozdělování peněz, který má s učeností velmi málo společného. Učenci přece jen umí rozdělit prostředky nejspravedlivěji – a tak to zůstalo ve Finsku a Švédsku.
Pane profesore, předsedáte Radě pro zahraniční styky AV ČR. Jaké odbory se v Akademii zabývají zahraničím?
Po reformě zjara loňského roku vznikl sjednocením dřívějšího Zahraničního odboru a Odboru evropské integrace Odbor mezinárodní spolupráce, OMS. Oba bývalé odbory měly své rady: Tyto dvě rady zasedají i nyní a zabývají se různými agendami. Rada mezinárodní spolupráce se zabývá kooperací s nejrůznějšími jinými organizacemi. Akademie uzavřela asi 66 dvoustranných dohod o spolupráci, např. s DAAD, DFG, CNRS (Centre national de la recherche scientifique – Národní výzkumné centrum) ad. V jejich rámci Rada pomáhá našim vědcům z ústavů jezdit do zahraničí. Zahraniční spolupráce má řadu forem: jednak jde o projekty dvoustranné spolupráce, které mají dvě varianty. Výměnné pobyty určené spíše pro začátečníky, kteří si teprve budují síť kontaktů. Jsou to cesty do nějaké instituce, kde se chtějí seznámit s určitými lidmi a jejich výzkumem. Dále zahrnují malé projekty: cesta má určité téma, vede za konkrétním člověkem a projekt musí být oboustranně schválen. Jediné, co my hradíme, je cestovné. Malé projekty mají smysl obzvlášť, když vědci jedou třeba do Ruska, na Ukrajinu, do Číny, Vietnamu.
Všeobecně se v Evropě razí trend velkých projektů, které jsou z hlediska rozdělování finančních prostředků jednodušší. Různé země mají své programy, v nichž se identifikuje oboustranně výhodné nosné téma a společně se na něj získá více financí. U nás realizujeme program podpory mezinárodní spolupráce ve spolupráci s bývalou interní grantovou agenturou Akademie věd. Představuji si, že do budoucnosti by se tento program měl stát jedním z interních programů znovuzřízené interní grantové agentury, která se zaměří na programy, jež jinde nejsou. To nám schází. Např. Španělé nebo Portugalci vysílají své lidi za své finance třeba na rok do Cambridge. Akademie věd také zabezpečuje program podpory mezinárodní spolupráce, který bychom měli udržet dlouhodobě. Celá řada lidí jej již využila k dlouhodobým pobytům v zahraničí a pro příjezdy odborníků zvenčí k nám. Na této vyšší úrovni už se témata musejí přesně identifikovat a vyhodnocovat, což lze tehdy, kdy už máte vybudované kontakty.
Dohody se uzavírají i s různými subjekty z jedné země a celkem jich je tedy 66; jaká je jejich strategie?
Většina států, chtějí-li vynaložit větší prostředky, požadují národní princip. Tzn. ano, poskytneme více financí, když půjde o náš projekt, na němž se vy budete také podílet. Pak také existují vědečtí tygři jako Korea nebo Singapur, kteří lanaří vědce.
Dohody se uzavírají na určitou dobu a my nejprve prošetřujeme, zda je zájem spolupracovat s partnery z jiné organizace. Např. Indická organizace pro výzkum a technologie by ráda založila společné laboratoře, které provozuje s mnohými státy. Oborům farmaceutického výzkumu to přináší výhodu, protože indické normy jsou jiné než evropské a jde o komerčně nesmírně zajímavou záležitost. Teď projevily zájem různé ústavy, takže asi nějakou podobnou laboratoř vytvoříme.
Zakončeme náš rozhovor stručnou informací o nadacích, výborech, komisích apod.
Možná je situace nepřehledná a výborů až moc. Na druhou stranu ale má každý jinou roli. Já sám zasedám v EASAC (European Academies Science Advisory Council). Tato organizace, v níž má každá akademie jednoho zástupce, vypracovává stanoviska k různým důležitým otázkám, třeba k infekčním chorobám, podzemním vodám, energetice atd. Stanoviska jsou určena Evropskému parlamentu a dalším politikům. Je to trochu sisyfovská práce – a Sisyfos měl těžký život.
ESF (European Science Foundation) obhospodařuje různé vědecké programy. Existuje ale mnoho dalších organizací jako IAP (Inter Academy panel), ERC (European Research Council) – evropská grantová agentura, která rozděluje obrovské peníze jednotlivcům nebo malým skupinám.
Příště se vydáme za Ing. Vladimírem Nekvasilem, aby nám přiblížil Radu evropské integrace, která se stále více orientuje na bruselskou agendu – rámcové programy EU, přípravu 8. RP, zabezpečuje naši účast v 7. RP a vypracovává cestovní mapy českého výzkumu.
MARINA HUŽVÁROVÁ