V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
HANA KOSÁKOVÁ
V knize nazvané Autoren im Ausnahmezustand. Die tschechische und russische Parallelkultur (Autoři ve výjimečném stavu. Česká a ruská paralelní kultura) nabízí její autor, Tomáš Glanc, několik výkladových rámců, jak problematiku vyznačenou titulem uchopit a strukturovat. Mezní situace, v níž se umělci v autoritářských politických režimech ocitli, vytváří podle něj nestandardní pole podmínek, a tudíž produkuje i specifické formy umělecké aktivity a způsoby její komunikace. Daný společensko-politický rámec dal současně vzniknout dílům, která nabízejí řadu možností ke komparaci mezi českým a ruským uměním a uměleckým provozem.
Základní osu výkladu tvoří právě sledování kulturní a umělecké scény v podmínkách totalitních režimů v Československu (po roce 1948) a sovětském Rusku (zhruba od padesátých let); výběrově je načrtnuto i srovnání se západoevropským uměním. Vytyčené jazykově definované společensko- -kulturní oblasti (do české kultury jsou ale zahrnuty i aktivity slovenských umělců) autor vnímá jako „imanentní varianty“ s „vlastními akcenty“ (s. 71).
Číst dál: Paralely mezi českou a ruskou kulturou v podmínkách nesvobody
ANNA FÖRSTER
Kulturologicky a psychoanalyticky poučené literárněvědné práce o traumatu nepředstavují — přinejmenším v německojazyčném kontextu — žádné novum. Směrodatné publikace k tomuto tématu (např. Sigrid Weigel, Elisabeth Bronfen, Birgit R. Erdle: Trauma. Zwischen Psychoanalyse und kulturellem Deutungsmuster, Köln, 1999) vycházely již ke konci devadesátých let a první desetiletí po roce 2000 přineslo podrobnou reflexi v kontextu nového literárního výzkumu zaměřeného na otázky paměti a vzpomínání (mj. Aleida Assmann: Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses, München 1999; Manfred Weinberg: Das ‚unendliche Thema‘. Erinnerung und Gedächtnis in der Literatur/Theorie, Tübingen 2006). Pokud jde o předměty jejich úvah, diskuze etablovaná v tomto kontextu od samého počátku razantně překračuje perspektivy jednotlivých národních literatur. Slovanské literatury, a zejména ty „menší“ z nich, však dlouho zůstávají — a to se v německojazyčné literární vědě děje často — zastoupeny nedostatečně. Už jen tento fakt propůjčuje právě vydané monografii Alexandera Kratochvila Posttraumatisches Erzählen zvláštní důležitost. Kniha, publikovaná s podporou stipendia Fellowship J. E. Purkyně, jímž Akademie věd ČR podporuje mezinárodní projekty, totiž obsahuje případové studie věnované nejen české a ukrajinské próze, ale také komiksům, filmu a počítačovým hrám. Studie tak německojazyčnému literárněvědnému výzkumu traumatu otevírá nové oblasti nejen v jazykovém a geografickém ohledu, ale též v otázce teorie žánrů a v ohledu mediálním.
MARIE ŠKARPOVÁ
Lenka Řezníková si v knize Ad maiorem evidentiam. Literární reprezentace „zřejmého“ v textech J. A. Komenského stanovila za cíl — jak napovídá její podtitul — analyzovat Komenského pojetí evidence. Jak autorka sama upozorňuje, evidence nepatřila ke Komenského ústředním pojmům a Komenský ani v pojetí evidence nepřišel s něčím převratně novým. Nicméně považovat na základě toho knihu L. Řezníkové za projev hnidopišsky minuciózní specializace či zoufalé snahy nalézt v již tolikrát analyzovaných textech klasika něco nového, byť by to měl být jen nepatrný detail, by bylo fatálním nedorozuměním. Hned v úvodní části své rozpravy totiž Řezníková přesvědčivě ukazuje, jak důležitou se právě evidence stala v Komenského době: konstatuje, že tento pojem procházel v období raného novověku zjevnou konjunkturou, kterou lze interpretovat jako průvodní znak ne nepodstatných kulturních změn, k nimž tehdy v evropské společnosti docházelo, a to zejména v teorii vědění a v obcování s (literami fixovaným) slovem. Evidence tak Řezníkovou v prvé řadě zajímá jako možný spojovník těchto dvou oblastí, vědění a textových praxí (psaní), resp. myšlení a (slovní) komunikace, jako nástroj k analýze jejich vzájemných vztahů, a to pochopitelně nejen u Komenského.
Číst dál: Víra v očividné poznání aneb Co s literaturou v době nedůvěry v slovo?
JAN MALURA
Starší cestopisy jsou poměrně vděčným tématem kulturních a literárních studií, univerzitních seminářů i studentských závěrečných prací. Důvody lze hledat v zájmu o poznávání civilizačních jinakostí, současné vášni pro cestování i oblibě nekanonických literárních děl. V poslední době vyvolávají starší cestopisné texty pozornost editorů (srov. aktuální edici Kabátníkovy Cesty z Čech do Jeruzaléma a Egypta, ed. Miloslava Vajdlová [2019]), nestávají se však předmětem zásadnějších interpretačních výkladů, alespoň ne na poli starší literatury, kde nemáme k dispozici monografickou práci typu knížky Veroniky Faktorové o obrozenských cestopisech (Mezi poznáním a imaginací [2012]). Inovativní analýzy nabídla Lucie Storchová v edici Mezi houfy lotrův se pustiti… České cestopisy o Egyptě 15.–17. století (2005). Jinak se čtenáři a studenti, kromě dílčích statí, obracejí k dnes už poněkud zastaralé knize Eduarda Petrů Vzrušující skutečnost (1984).
VÁCLAV BOK
Kamil Boldan, náš přední knihovědec specializovaný na studium prvotisků, předkládá po řadě odborných článků a knih (připomeňme alespoň obsáhlou monografii, kterou zpracoval se svou učitelkou Emmou Urbánkovou — Rekonstrukce knihovny Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Katalog inkunábulí roudnické lobkovické knihovny, Praha, Národní knihovna ČR 2009, a publikaci Úřední jednolistové tisky jagellonského věku, Praha, Národní knihovna ČR 2016) syntetizující práci zaměřenou na produkci naší nejstarší tiskárny, která pracovala v Plzni. Autor kriticky navazuje na výsledky dosavadního českého knihovědného bádání, výrazně je obohacuje o výsledky svého dlouholetého minuciózního průzkumu našich nejstarších tisků a o až neuvěřitelný rozhled po světové odborné literatuře. Svou knihou se výslovně obrací na širší okruh zájemců o dějiny knižní kultury, které chce informovat přístupnou formou a bohatou obrazovou dokumentací o počátcích knihtisku v Čechách a na Moravě, o obsahu a vzhledu inkunábulí a nenásilnou formou je seznamuje s odbornou terminologií používanou při práci s inkunábulemi a starými tisky. Tento účel mají především první dvě kapitoly „Zrod moderního knihtisku“ (s. 9–34) a „Rozšíření knihtisku a podoba inkunábulí“ (s. 35–74) i závěrečná kapitola „Čeští a moravští prvotiskaři“ (s. 221–249). Hlavní kapitoly knihy se zabývají nejstarším plzeňským knihtiskem. Jedním z hlavních cílů knihy je podle K. Boldana přispět k „vymazání letopočtu 1468 z moderních dějin českého knihtisku“ (s. 7), tedy odstranit dosud běžně tradované tvrzení, že první knihou vytištěnou v Čechách byla Kronika trojánská, která vyšla údajně v roce 1468.