-
To se mi líbí
-
Doporučit
|
|
Close Help | ||||||||||||||
Dobrý den, vždy jsem se domníval, že podruh (a jeho rodina) byli bezzemci, kteří žili a pracovali s hospodářem - majitelem hospodářství. Něco podobného jako pozdější nájemci činžovních domů. Nájemné hradili bezhotovostně prací na hospodářství.
Přečtením zápisu o jihočeské usedlosti, kde roku 1720 zemřel hospodář a od následného roku jsou po několik let uváděni jeho dva synové "zapsáni mezi podruhy" až do nástupu nového hospodáře v roce 1726: https://digi.ceskearchivy.cz/50915/128/4556/1066/30/0
to vypadá, že mezi podruhy je možno počítat i spoluvlastníky (dnešní terminologií) s rovnocenným , či podobným podílem. Když jeden z bratří kupuje 1716 usedlost v sousední vesnici (Vrábče) je uváděn jako podruh. Koupí se stává hospodářem, ale až do roku 1726 zůstává spolu s bratrem "zapsán jako podruh" na své rodné usedlosti.
Jaké tedy obecně, nejen v tomto případu, bylo právní, případně společenské postavení podruha v osmnáctém (případně i jindy) století.
Děkuji za odpověď.
Dobrý den,
terminologie, kterou používali faráři a notáři pro zápis osob do matrik a gruntovních knih vycházela povětšinou z daného stavu. Zvláště dospělé děti hospodáře mohly být do případného postoupení na místo hospodáře či i celoživotně (zvláště neprovdaní sourozenci hospodáře, kteří zůstali na gruntu) označováni jako podruzi (podruhyně, děvečky). V daném případě ač jako děti hospodáře již žily na daném gruntu v podnájmu (podruží). Provdáním či nástupem na místo hospodáře se jejich společenský status mohl proměnit.
"Podruh, na venkově označení pro toho, kdo bydlí v podnájmu (v. podruží), zpravidla u většího rolníka. Dř. také často usazovali na selských statcích rodiče k synovi, který se ujímal držení statku, nevybytého sourozence do podruží (dána mu komora n. jizba).
zdroj: Masarykův slovník naučný: lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Československý kompas. Dostupné také z: http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:be303150-a2d5-11e3-bb86-005056825209
" Kdo tedy patřil do „rodiny“ v 16.-18. století, koho do ní můžeme zařadit? Kritérium pro to, jaké osoby zařadit máme, nám poskytují dobové prameny. Tereziánská instrukce к soupisu obyvatel z roku 1777 říká, že „do jedné rodiny“ („zur einer Familie“) mají být sepsány ty osoby, které „samy pro sebe nevaří“, nýbrž žijí pod jednou hlavou domácnosti a společně se stravují. Kdo ale sdílel takové společenství stolu, kdo spolu, jak říkávala starší česká terminologie, „chlebil“? Vedle hospodáře, jeho ženy a dětí, popřípadě dalších příbuzných osob, to byly i osoby nepříbuzné. Především lze do rodiny jednoznačně zahrnout služebnictvo a učedníky - to platí pro západní i střední Evropu. Jihovýchodní a východní rodiny v principu institut čelední služby neznaly. Určité spory však mohou nastat u podruhů. Soudíme, že zejména z důvodů právních je nutno považovat podruhy za příslušníky relativně samostatných „poddomácností“, a to jak ve městech (jako podruzi jsou nejednou vedeni řemeslníci se svými rodinami), tak na venkově. Jenomže v podruží se nevyskytují pouze manželské páry, nýbrž i svobodné či ovdovělé, samostatně žijící osoby; to za prvé. Za druhé lze u některých podruhů doložit jejich příbuzenský vztah k hlavě domácnosti, ve které žijí. Přesto je možné - do určité míry konvencí - od „rodiny“ (do níž zahrnujeme i čeleď) odlišovat „podružské poddomácnosti“."
(...)
"Postavení podruhů nebylo postavením rodinným, nýbrž spíše svébytným domácnostním postavením, kdy podruh, podruhyně či podružský manželský pár tvořili relativně samostatnou poddomácnost. „Podruh“ bylo označení především právní a v určitém smyslu i sociálně stavovské. Vyplývalo ze základních rysů preindustriální společnosti, ve které byl jedním z hlavních kritérií sociálního rozvrstvování vztah k nějaké nemovitosti. Podruzi prostě nebyli vlastníky či držiteli svobodných měšťanských domů či poddanských usedlostí, nýbrž byli pouze u nějakého vlastníka či držitele „v podruží“. Podruzi, říká Kamil Krofia, „přebývali v cizím“. S „podruhy“ či s nějakou jejich obdobou se nesetkáme všude. Jsou běžní ve střední Evropě, jejich obdobu nalezneme i v západních oblastech Německa (např. vestfálští „Heuerleute“), avšak anglické soupisy obyvatel prakticky neznají takovéto „poddomácnosti“. V českém prostředí tvořili podruzi („inquilini“ či „subsides“) velmi silnou složku obyvatelstva královských měst již ve 13.-15. století, jak ukázal Bedřich Mendl. Na venkově se s „podruhy“ (v německých textech: „Hausgenoss“, ,Jnwohner“) setkáváme v pramenech hojně od 16., 17. století. Zdá se, že se tímto termínem začali označovat i ti, které prameny starší označovaly jako „podsedky“ („subsides“). V podruží mohl na vsi být člověk jak u poddaného držícího usedlost (u tzv. „usedlého“ poddaného), tak „na obci“. Zdá se, že podruzi nebyli původně vázáni k vrchnostem tak silně jako jejich usedlí hospodáři. Robotní řád slezského opolsko-ratibořského knížectví z roku 1562 rozlišuje například ještě mezi „podruhem“, „který by (...) od jinud k některému pánu neb pod jiného pána se přibral a jeho dědičný a poddaný nebyl“, a podruhem, který „panský dědičný jest“. První může, „když čas a rok jeho výjde , jestliže mu se vidí, odtud zase preč táhnouti bez hindrování“, druhý naopak potřebuje k odchodu z panství souhlas vrchnosti. Čím více však bylo u nás a jinde ve středovýchodní Evropě poddanství utužováno, tím samozřejměji se všichni podruzi považovali za dědičné poddané a byla na ně vztažena i robotní povinnost. Podruzi jsou běžně označováni za nižší sociální skupinu než měšťané či usedlí poddaní. Plyne to již z logiky stavovské společnosti. Jak ve svobodných městech, tak mezi poddanými se nemohli podruzi např. plně či vůbec podílet na obecní samosprávě. To však neznamená, že by se o nich dalo mluvit jako o chudině. Ve městech mezi nimi byli značnou měrou řemeslníci a i na venkově byla obživa (a tím i postavení) podruhů různá. V roce 1661 a 1700 nacházíme ve vsi Záblatí v seznamu poddaných panství Třeboň u podruhů a podruhyň poznámky, které ukazují celou škálu životních osudů. Počínaje provozováním kolářského či mlynářského řemesla přes pastýře a vdovu „na pazderně“ až po tuláky a ty, co jsou „na vandru“. Ráz vazby mezi podružskou poddomácností a hlavou domácnosti byl asi rovněž rozmanitý. Ve městech - jak královských, tak poddanských - lze předpokládat, že tento svazek byl velmi volný. Podobně tomu bylo - alespoň z hlediska majetkově právního - i na venkově. Statek lze např. odprodat i s podsedky či podruhy a jejich postavení se patrně změnou držitele statku nenarušuje. Tak se roku 1446 prodává rychta v okolí Bělé, na které jsou 3 podsedci, roku 1588 v Rakvicích je prodáván poddanský grunt se 2 podsedky a tamtéž roku 1592 jiný grunt s podsedky. Můžeme rovněž narazit na podruhy, kteří jsou na statku, kde není usedlý hospodář, a to jak v třeboňském soupisu obyvatel z roku 1586, tak v Soupisu podle víry z roku 1651 či v Berní rule z roku 1654. Být v podruží u někoho na statku nemuselo znamenat žít s ním v jednom stavení. N kteří podruzi, podobně jako dříve podsedkové, žili v podružských chalupách, vystavěných na statku , jejich hospodáře. Podruh zdaleka nemusel hledat obživu jako námezdní pracovní síla na statku, kde byl v podruží. Teoreticky vzato se podružská vrstva ve venkovské společnosti jednak mohla utvářet reprodukcí sebe sama (z podružských dětí) a jednak byla neustále doplňována z řad usedlého obyvatelstva, neboť systém dědického práva, uplatňující princip jednonástupnictví, by měl podružskou vrstvu stále doplňovat sourozenci nových hospodářů, starými usedlými hospodáři, kteří předali již svůj grunt mladší generaci, vdovami atd. Zda tomu skutečně tak bylo, ukáže věková skladba podruhů."
Zdroj:
HORSKÝ, Jan a Markéta SELIGOVÁ. Rodina našich předků. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997. str. 90 - 92. ISBN 80-7106-195-6. Dostupné také z: http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:c17a5210-34de-11e3-8d9d-005056827e51
Další použitá a doporučená literatura:
* VELKOVÁ, Alice. Krutá vrchnost, ubozí poddaní?: proměny venkovské rodiny a společnosti v 18. a první polovině 19. století na příkladu západočeského panství Šťáhlavy. Praha: Historický ústav, 2009. 586 s., [32] s. obr. příl. Práce Historického ústavu AV ČR = Opera Instituti historici Pragae. Řada A, Monographia; sv. 27. ISBN 978-80-7286-151-4.
* LENDEROVÁ, Milena, JIRÁNEK, Tomáš a MACKOVÁ, Marie. Z dějin české každodennosti: život v 19. století. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. 430 s. ISBN 978-80-246-1683-4. ¨
* MAREČKOVÁ, Marie. Příručka praktické genealogie: jak sestavit rodokmen. 2., upr. vyd. Praha: Paseka, 2005. 193 s. ISBN 80-7185-769-6.
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Národní knihovna ČR
08.11.2019 16:29