Ludmila Hůrková: Venkovská architektura v blízkosti Pražsko-duchcovské dráhy a její proměny v 19. a na počátku 20. století, 29. 1. 2020
29. ledna proběhla druhá přednáška nového roku v rámci přednáškového cyklu Collegium historiae artium. Ludmila Hůrková z oddělení topografie ÚDU AV ČR se ve své přednášce věnovala tématu proměn venkovské architektury na příkladu pražské městské části Řeporyje. Přednáška byla zaměřena na proměnu těchto staveb v poslední třetině 19. a začátkem 20. století, jelikož v dnešní době spousta starých hospodářských budov ztratila funkci, jsou demolovány, zanikají dvory u stavení, a to vše, protože nejsou tyto stavby nijak památkově chráněny, nebo alespoň nebyly.
Paní Hůrková se tomuto tématu věnovala už ve své dizertační práci. Její navazující výzkum a práce se snaží upozornit na tento problém a navrhnout jeho řešení. Toho se snaží docílit například komunikací se samotnými majiteli a poskytování dostatku informací, aby si uvědomili, jakou památkovou hodnotu nemovitosti v jejich obci mají.
Zmiňovaná Pražsko-duchcovská dráha je společnost, která v devatenáctém století stavěla trať pro převoz hnědého uhlí, první úsek právě mezi Prahou a Duchcovem. Výstavba této dráhy měla velký vliv na venkovskou architekturu v jejím okolí. Nejen, že se stavěly nové domky pro řemeslníky, ale také docházelo k rozsáhlým opravám a renovacím již stávajících budov. Dalším důvodem pro tuto obnovu byly i během 19. století přibývající stavební řády, které kladly důraz například na zpřesnění průběhu stavebního řízení, přibýval tlak na podobu staveb, tak aby odpovídaly hygienickým požadavkům; což mělo vliv na dispozice jednotlivých usedlostí. Dále vznikaly nové rozdělovací plány pro nové výstavby a zvyšovaly se požadavky na situační plány. V té době také došlo k velké krizi z nadvýroby a začalo se prosazovat efektivnější zemědělství.
Když se tedy znovu podíváme na příklad Řeporyjí, které mají velmi rozsáhlý stavební archiv, kde jsou zaznamenány všechny postupné změny i změny v katastru, můžeme si všimnout, že přestavba probíhala převážně u řeporyjských velkých statků a budov na náměstí, nové domky pak byly stavěny spíše na okrajích města.
Dalším zajímavým úkazem pak je dělení stavení na dvě poloviny. Na katastrálních mapách z dob agrární krize v 70. letech 19. století je vidět, že některé pozemky byly podélnou čarou rozděleny na dvě části a vznikly tak dva domy s úplně odlišnými popisnými čísly, která na sobě nebyla nijak závislá, a tak to zůstalo až do dnes.
Na závěr se dá jen říci, že i přesto, že mnoho původní architektury už dnes v Řeporyjích a jejich okolí nestojí nebo byla nahrazena moderními styly, stále se dají najít zachovalá stavení, která stojí za to chránit.
Po přednášce proběhla krátká diskuze, která řešila hlavně možnosti ochrany venkovské architektury na našem území a motivaci majitelů těchto domů zachovat původní prvky architektury. Z probíhajícího výzkumu zatím vyplývá, že domy, které zůstávají v rodinách po generace, jsou všeobecně lépe pochopeny a chráněny před necitlivými zásahy než domy, kde se často střídali majitelé.
Barbora Wallenfelsová
Ludmila Hůrková působí v oddělení topografie Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Je řešitelkou a koordinátorkou NAKI projektu Proměna venkovské architektury s důrazem na vývoj v 19. a 20. století. Je jednou z kurátorek výstavy Mizející tvář venkova. Fotografie Jitky Walterové v odborné dokumentaci, která aktuálně probíhá ve Window Gallery ÚDU AV ČR.