Vzpomínka na Ludvíka Smrčku

Na nedávno zesnulého vynikajícího badatele a kamaráda Ing. Ludvíka Smrčku, DrSc., vzpomínají kolegové Pavel Středa (Stř), Petr Vašek (Va), Pavel Svoboda (Svo) a Jan Kočka (Ko).

Ludvík Smrčka významně ovlivnil náš život, a to nejen ten profesionální. Dva z nás (Stř, Va) se s ním poprvé setkali již v roce 1961 na mezinárodním táboře ve Zruči nad Sázavou, kde působil jako vedoucí. Bylo to o našich posledních prázdninách na střední škole a my jsme uvažovali, co bychom měli dělat v budoucnu. On studoval na Fakultě technické a jaderné fyziky ČVUT a jeho vyprávění o fyzice nás přesvědčilo, že jsme začali studovat na stejné fakultě. Tam jsme se s ním opět setkali jako s přednášejícím teorie pole. Dojednal nám působení v Ústavu fyziky pevných látek (nyní sekce Fyzikálního ústavu v Cukrovarnické) jako pomocných vědeckých sil, kde dělal svoji diplomovou práci. Byla experimentální, vážil vakance. Protože mu objednaná zařízení přišla až po ukončení práce, pochopil, že není vhodná doba pro experimentální práci a rozhodl se přejít na teorii. Jako kandidátskou práci provedl výpočty elektronové struktury hliníku a obhájil ji v roce 1970. To jsme už, spolu s ním, byli všichni členy pracovní skupiny, kterou v Oddělení kovů tehdejšího Ústavu fyziky pevných látek (ÚFPL) založil dr. Karel Míšek. Skupina, složená ze 2 teoretiků (Sm, Stř) a 2 experimentátorů (Va, Svo) se od začátku vyznačovala vpravdě těsnou spoluprací, což bylo dáno i tím, že jsme se po dlouhá léta všichni, včetně dr. Míška, tísnili v jedné místnosti. Spojovacím pracovním tématem skupiny byl výzkum fyzikálních vlastností pevných látek, hlavně kovů a polokovů, za nízkých teplot.

V 80. letech minulého století, kdy už byl původní ÚFPL součástí dnešního Fyzikálního ústavu, významně ovlivnily celou fyziku pevných látek nově objevené makroskopické kvantové jevy, kvantový Hallův jev (KHJ) a později i vysokoteplotní supravodivost. V té době se Ludvík soustředil na kvantovou teorii elektronového transportu v magnetických polích a na jeho popud se celá naše skupina začala věnovat těmto novým jevům. Jeden z nás (Stř) se od něho naučil základům kvantové teorie natolik, že mu to umožnilo vypracovat teorii kvantového Hallova jevu. Do studia KHJ se posléze zapojili i experimentátoři, kteří získali díky technologii MBE vhodné polovodičové struktury.

Klíčovým aspektem KHJ a příbuzných jevů je transport náboje v dvourozměrných elektronových systémech. Intenzivní rozvoj oboru na konci 80. let inspiroval Ludvíka k patrně největšímu organizačnímu počinu jeho kariéry. V říjnu 1990 opustil tehdejší Oddělení polovodičů FZU a založil nové Oddělení povrchů a rozhraní. Stal se jeho vedoucím a my jsme jej následovali. Pod jeho vedením vzniklo nové pracoviště se špičkovým technologickým a experimentálním vybavením. Kromě instalace moderní aparatury MBE tehdy vznikla také laboratoř elektronové litografie. Její vznik byl součástí velkého projektu „Centra nanotechnologie a materiálů pro nanoelektroniku“, na kterém se podílelo několik oddělení FZU (zodpovědný řešitel J. Kočka) a v němž byl Ludvík zodpovědný za jeho spintronickou část. Z Oddělení povrchů a rozhraní se postupně vyvinulo dnešní Oddělení spintroniky a nanoelektroniky. I poté, co Ludvík předal vedení oddělení mladším následovníkům, podílel se do posledních chvil na vědeckém programu tohoto oddělení.

Zmínili jsme na začátku, že naše skupina po dlouhá léta sdílela jednu pracovní místnost, a to i když díky četným reorganizacím tato místnost postupně patřila čtyřem různým oddělením dvou různých ústavů Akademie věd. Další reorganizace nás v posledních letech rozmístily v jiných prostorách Fyzikálního ústavu, jeden z nás (Svo) ústav nedávno úplně opustil, ale Ludvík se do této místnosti na sklonku své kariéry vrátil a pracoval v ní až do konce svých dnů.

Celkový výčet Ludvíkových publikací, grantů a dalších odborných aktivit mohou zájemci nalézt na ústavních stránkách. My bychom zde chtěli uvést jen některé osobní dojmy a vzpomínky, které v nás zanechal za těch 50 a více let spolupráce. Již bylo řečeno, že – ač teoretik – měl Ludvík blízký vztah i k experimentálnímu bádání a zastával názor, že experiment je podstatou celé fyziky. V naší pracovní skupině se to projevovalo tím, že inspiroval a někdy až „úkoloval“ experimentátory v jejich práci. Snad nejvíce se to ukázalo v naší dlouhodobé spolupráci s Laboratoří vysokých magnetických polí CNRS v Grenoblu. To byla tak trochu jeho „srdeční“ záležitost. V letech 1996 – 2012 Ludvík podal a prosadil celkem 21 projektů, na základě kterých jsme mohli studovat různé typy polovodičových struktur, připravených našimi technology ve FZU, v magnetických polích až do 30 T v tamních unikátních magnetech. Jednou, někdy i dvakrát ročně jsme vyráželi ve dvojici autem na týden do Grenoblu a ty cesty, kdy jsme se střídali za volantem a v prvních letech i přespávali v autě na parkovištích, zůstávají vryta v paměti účastníků. Rovněž tak nezapomeneme na četné stresové situace při tamních experimentech, na krásný výhled z okna pokoje pro hosty v areálu laboratoře a na výlety po okolí Grenoblu.

Četné vzpomínky se pojí i s mimopracovními aktivitami, které jsme s Ludvíkem zažili my i řada dalších kolegů. Ty se od začátku odehrávaly především na rekreačních chatách ÚFPL a později FZU v Horní Rokytnici. Je těžké docenit roli těchto chat ve vytváření a upevňování osobních vztahů mezi pracovníky ústavu. Pobyt na těchto chatách, společné brigády a lyžařské zájezdy stmelily několik generací zaměstnanců a jejich rodin. Právě zde se utvářelo celoživotní přátelství, které sahalo daleko mimo pracoviště. Spolu jsme se věnovali různým sportovním aktivitám, nejprve basketbalu a v poslední době především tenisu. Právě tenisová čtyřhra s přáteli na ústavním hřišti v Cukrovarnické bylo to poslední, co Ludvík na tomto světě zažil. Spolu jsme občas jezdili na dovolenou, spolu jsme slavili Silvestra a naše kulatá životní jubilea. V tom všem nám teď Ludvík bude chybět.

Pavel Středa, Petr Vašek, Pavel Svoboda, Jan Kočka, foto: Pavel Svoboda