MICHAL CHARYPAR

Prozatím už jedenáct vydaných svazků a několik dalších plánovaných pro nejbližší léta, jež avizuje zadní záložka recenzované knihy, lze pokládat za nečekaně vysokou bilanci a úspěch u tak úzce odborně zaměřené knižní řady, jako jsou textologické Varianty, od svého začátku až podnes vedené Jiřím Flaišmanem a Michalem Kosákem. Dosud publikované svazky můžeme zhruba rozdělit do tří kategorií. Jednak jde o překlady klasických či aktuálních textologických prací zahraničních autorů (G. T. Tanselle, D. S. Lichačov, P.-M. de Biasi), jež podle názoru autora této recenze tvoří vůbec nejinspirativnější část knižnice, dále o autorské svazky současných českých badatelů (dvakrát M. Kosák a J. Flaišman, P. Komenda, A. Petruželková), jejichž texty byly z větší části poprvé vydány ve Variantách, a konečně o posthumní edice vybraných prací českých badatelů z 20. století (M. Červenka, A. Stich, J. Daňhelka).
K této poslední skupině počítám i výbor z prací Mojmíra Otruby Autor — text — dílo a jiné textologické studie, připravený k vydání oběma hlavními editory knižnice. Svazek zahrnuje celkem jedenáct textů (studií, oborově programových statí, recenzí, doslovů, článků), další dokumenty jsou pak tištěny v rámci komentáře. Objevují se zde rovněž některé texty, jež vyšly už roku 2012 v otrubovském výboru Hledání národní literatury, aktuální svazek by se však vzhledem ke svému textologickému zaměření bez nich mohl jen stěží obejít; navíc nad předchozí výbor vystupuje podrobnějším studiem pramenů a historie vzniku jednotlivých vydávaných textů. Opakuje se tak v něm i základní studie „Autor — text — dílo. Pohyb a stálost textu v autorské perspektivě a vůli“ (s. 9–51), jež je postavena do čela svazku jako jeho nejdelší a nejzávažnější položka a jejíž název se ostatně cituje také v titulu. „Komentář editorů k této stati“ (s. 141–158) má až ráz paralelní studie a eviduje a porovnává celkem osm verzí Otrubova textu, z nichž pět vyšlo za jeho života porůznu tiskem.
Bývá-li Mojmír Otruba vcelku obecně považován za výraznou osobnost české textologie 20. století, pak právě studie „Autor — text — dílo“ je jedním z hmatatelných dokladů, že vedle svých edic klasické beletrie (Tyl, Šrámek, Šolc, Havlíček, Erben aj.) dlouhodobě a podnětně uvažoval nad smyslem vydavatelské činnosti také na teoretické a metodologické rovině. Zásadním rozlišením mezi textem a dílem — dílo je „neustále se proměňující výslednicí procesu recipování, který je dán do pohybu společenským fungováním textu“ (s. 14), a je tedy souborem percepcí (konkretizací), v nichž se týž text může jevit jako více různých estetických objektů — se Otruba ocitl v podstatě nablízku tradičnímu komunikačnímu schématu literatury, neboť jeho receptivní pojetí díla má mnoho znaků analogických kategorii čtenáře.
Své sumativní uchopení textologické problematiky se však Otruba snaží podat v jeho plné složitosti a žádnou ze součástí vytyčené pojmové triády nevnímá jako pevnou a stabilní. Od nestálosti (lability) díla, vzhledem k proměnnosti vnímatele samozřejmé, dospívá přes představu lability autora (na s. 20–32 rozvádí celkem čtyři možná pojetí pojmu autor) až k poznání lability textu, dané převážně textologickými zřeteli, variantními zněními textu apod. Věcně přitom argumentuje, že snaha prezentovat text jako stabilní, jež je pro vydavatele spojena s kýženou možností přesného poznání situace konkrétního edičního případu, je ve skutečnosti až výtvorem novodobého uvažování a historicky vůbec není samozřejmá. Mezi stabilitou a labilitou tak Otruba nečiní hierarchický rozdíl, ale vnímá je jako dva rovnomocné principy. V závěru studie shrnuje část své argumentace těmito slovy: „Alespoň hrubými odkazy na různé historické kulturní situace jsme se snažili podložit tvrzení, že stabilita textu není modus prvotní (bezpříznakový) a labilita druhotný (příznakový), nýbrž že toto jsou dva mody v obecnosti rovnoprávné. Vyjdeme- li z dnešního vžitého (romantického) nazírání, budeme jako bezpříznakovou označovat stabilitu, a vyjdeme-li od středověké a folklorní slovesnosti, bude bezpříznakovou labilita“ (s. 51).
Ač to tak snad Otruba nezamýšlel, svým rozvinutím Mukařovského ideje dynamické struktury na rovině pojmů textu, autorství a díla v konečném důsledku směřuje k rozbití představy struktury jako (ontologické) jistoty. Jeho úvaha tedy ze strukturalismu stále vychází, ale míří už nad a za něj. (Podobnou tendenci, pozoruhodně se už v některých rysech blížící poststrukturalistické koncepci Marie-Laure Ryanové o provázanosti možných fikčních světů s aktuálním světem, ostatně můžeme sledovat rovněž v Otrubově teorii mezitextovosti jakožto jevu daleko přesahujícího hranice slovesnosti, jak je prezentován ve stati nazvané „Ve směru od reality do literatury“ (poprvé v ČL 1993/3), jež byla znovu publikována v knize Znaky a hodnoty (1994, s. 148–180) právě v sousedství se studií „Autor — text — dílo“ [ibid., s. 181–226]).
Jako druhý text v pořadí je v komentovaném svazku otištěna Otrubova recenze příručky Editor a text (1971) s názvem „Výsledky a výhledy české textologie“ (s. 55–72), publikovaná poprvé roku 1972. Spíše než pouze recenzním ohlasem je ve skutečnosti kritickým referátem, který se svými parametry blíží až samostatné kapitole Editora a textu. Tento referát je pojat zčásti metodologicky — zejména zde Otruba kritizuje nekonzistentně užívané pojmosloví — a zčásti jako soubor doplňujících příkladů z ediční praxe, které různým způsobem problematizují zásady navržené v Editorovi a textu. Ač zde recenzent podává přiznaně osobní pohled na tuto klíčovou oborovou příručku, převažují snahy o systematické uchopení textologické problematiky a také ovšem o nalezení platných řešení pro ediční praxi novočeské literatury en bloc.
Devizou nového zveřejnění Otrubovy recenze Editora a textu jsou však především související nové dokumenty, obsažené v komentářích vydavatelů. Ty totiž přetiskují též dosud nepublikovaný text Otrubova lektorského posudku na Editora a text z června 1969 (s. 158–166) a jeho další, rovněž netištěnou recenzi téže příručky (s. 167–172). Tyto dokumenty ovšem významně doplňují naše poznání o vnější Otrubově účasti na příručce, jež shrnula dosud platné principy ediční praxe. O to více můžeme litovat, že komentátoři neshromáždili dostatek informací o jejich dosahu či provenienci. Nedozvíme se tak, zda byly Otrubovy návrhy obsažené v lektorském posudku nějak reflektovány ve finálním knižním vydání Editora a textu (jehož reedice z roku 2006 jsou vydavatelé posuzovaného svazku rovněž původci), ani to, kdy a pro jaké periodikum byla psána druhá recenze — i kdyby scházející údaje bylo možné určit jenom spekulativně, byly by nesporně užitečné alespoň na rovině hypotéz. Nepochybuji také, že editoři vzájemně srovnávali texty obou zmíněných recenzí na Editora a text, ale opomněli zveřejnit výsledky tohoto srovnání, zaznamenat posuny v argumentaci apod. Schází tak interpretační nadhled, který by reflektoval studium vydávaných textů a pomohl odstranit nedostatky v „pevných“ faktech. Tím však samozřejmě nemá být popřena skutečnost, že samo vydání neznámých dokumentů je důležitý počin.
Bylo by možné položku po položce probrat celý obsah komentované edice, avšak pro potřeby této recenze se mi to, zvláště u textů už dříve vydaných, jeví jako neúčelné. K novinkám svazku, uveřejněným poprvé z Otrubovy pozůstalosti, dále patří zejména strojopisný podklad pro přednášku „Epistolografie jako záležitost textologická a ediční. První obhlédnutí problematiky“ (s. 121–129), proslovenou roku 1990. Autor se zde soustřeďuje na základní teoretické problémy vydávání korespondence, jako jsou povaha dopisu-předmětu a dopisu-textu nebo proměna intence dopisu s aktem jeho zveřejnění, jehož důsledkem je zabstraktnění původně konkrétního adresáta, a doplňuje praktické pokyny k možnostem vydávání korespondence a k uspořádání komentářů. Částečně podobný výkladový charakter má i rovněž z rukopisu tištěná stať „Postup editorovy práce při přípravě kritického vydání odborného textu“ (s. 131–135). K té je pak v komentářích — zjevně bez jiné než pouze volné tematické souvislosti (!) — připojen ještě rukopisný referát (s. 193–198) posuzující pracovní podobu šestnáctého svazku (tištěného časově jako první) Masarykových spisů Juvenilie. Studie a stati 1876–1881 (1993), v němž Otruba předkládá též návrhy pro způsob budoucího edičního uspořádání celku těchto spisů. V popsané skupině Otrubou samým netištěných textů, jež se ve svazku objevují, lze vysledovat patrnou snahu o taxonomické vymezování, o reglementaci ediční praxe a současně i autorovu důvěru ve zřejmý perlokuční potenciál takto podávaných pokynů. Jsou psány z pozice autority nesmlouvavě určující pravidla, tedy tónem, jemuž dnes odvykáme — někdy ovšem i ke své škodě.
Pokud jde o výběr textů k vydání, posuzovaný svazek shrnuje víceméně vše podstatné, co k textologické problematice z pera Mojmíra Otruby vzniklo, a rozšiřuje nadto běžné poznání o několik dosud nezveřejněných prací. Výjimkou jsou z pochopitelných důvodů samotné ediční poznámky, tedy texty soustředěné k „praktické“ textologii a nepřesahující po teoretické stránce obvykle význam svazku, v němž vyšly. Z této oblasti tak postrádám snad jen jedinou práci, která zde mohla být podle mého názoru alespoň zčásti otištěna, totiž bilanci vydávání Tylových spisů v Knihovně klasiků, obsaženou v komentáři k jejich poslednímu svazku (sv. 16, Paralipomena — Korespondence [1989], zejména pasáž na s. 456–459), kde se koncizně a informativně pojednává o historii vydávání těchto spisů včetně jejich — bohužel mizivého — ohlasu u veřejnosti.
Vlastní příprava vydávaných Otrubových textů byla pečlivá, editorům zde nelze takřka nic vytknout. Domnívám se pouze, že vztažné zájmeno ve formulaci „v textové podobě, jejíž výchozím textem je příslušná část třetího vydání“ (s. 68, 175) zasloužilo emendaci na jejímž. V rozsáhlých poznámkách k jednotlivým textům (s. 141–198) eviduji jen zcela zanedbatelná formální pochybení (nenáležité dělení SN-KLHU, s. 174, apod.). Ojediněle se však do nich přece jen vloudil také věcný omyl — i když nepočítám běžnou chybu v uvedení vročení (1970 místo 1870) na s. 152, lze stěží ponechat bez povšimnutí místo na s. 192, kde má být „ing. Janem Hanušem“ zjevně míněn Ign[ác] Jan Hanuš.
Nedostatek pozornosti bohužel editoři věnovali krátkému doslovu (s. 137–140), jehož podoba naznačuje, že vznikal narychlo, snad ke konci přípravy svazku. Nejenže měl pojmout přinejmenším část obecně výkladových vysvětlivek, jež takto zůstávají roztroušeny v poznámkách k jednotlivým textům, a v ideálním případě též interpretovat vydávané Otrubovy práce (byť i jen ve výběru), ale také po formální a stylistické stránce se v něm na ploše necelých čtyř stran objevuje nebývalá řada lapsů, způsobených zřejmě redakční nepozorností či spěchem. Mimo relativně běžné chyby („ve více jak třech stech vydáních“ [s. 139]; dal […] rozměr, jenž domácí textologie dosahuje jen zřídka“ [s. 140]) tu lze nalézt i do očí bijící anakolut („Ve své první edici […] bylo cílem“ [s. 138]). Takové jevy ovšem svazek zbytečně poškozují.
Vcelku přesto pokládám posuzovaný soubor textologických prací Mojmíra Otruby nejen za kvalitně vydaný (o odborných kompetencích editorů nepochybuji), ale především v něm spatřuji užitečný počin pro dnešní literární vědu, neboť se domnívám, že soustavné promýšlení metodiky vydávání textů by mělo patřit k jejím prvořadým zájmům. Ediční řada Varianty, nyní už tradičně distribuovaná ve vkusné obálce a grafické úpravě Markéty Jelenové, také tímto svazkem obstojí i v mezinárodním srovnání.

Mojmír Otruba: Autor — text — dílo a jiné textologické studie. Edd. Michal Kosák a Jiří Flaišman. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2018. 204 strany.

Vyšlo v České literatuře 2/2020.