Česká literatura 55, 2007/1

Studie

Milan Jankovič: Vyvolávání z nebytí v Komedii Daniely Hodrové
(s. 1-25)
Po několikaletém odstupu a po dalších dvou románech (Perunův den, 1994; Ztracené děti, 1997) navázala Daniela Hodrová v Komedii (2003) znovu na motivy „olšanské trilogie“ (Podobojí – Kukly – Théta, souborně 1999). Stylem vyprávění rozvíjeného na hranici fikce a autobiografie i svou uvolněnou kompozicí má Komedie nejblíže k Thétě, využívá však ještě odvážněji – v pojetí vyprávěných příběhů i samotné funkce vypravěče, jehož řeč se ustavičně mísí a prolíná s úryvky řečí mnoha postav – vyšší míry záměrné i nezáměrné, z povahy fragmentárního podání plynoucí „neuspořádanosti“. Studie Vyvolání z nebytí se zaměřila k tomu, aby v mnohohlasém a navíc množství intertextových odkazů zvrstveném proudu (odvolávajícím se co chvíli k vlastnímu dílu i k textům jiných autorů) vyzdvihla jisté sjednocující významové dění, jež se rozrůstá a sílí navzdory vší rozdrobenosti fabulační linie. Hustá síť opakování a propojování motivů, jejich paralelismy a kontrasty a zároveň vystupňovaná dynamičnost vět, navozující dojem neustávajícího dění. vytvářejí v Komedii vlastní svět, který udržuje svou rovnovánu „na okraji chaosu“. Tak se zde například vynořují dvě protikladné a navzájem se doplňující šifry lidského existenciálního údělu: pustá pláň, do níž se svažují naše životy a věštící ručička mezi hroby nalezené panenky Libuše, která ukazuje do tmy – a přece svítí cestu.

Jana Kolářová: K žánru epithalamia v latinské humanistické poezii
(s. 25-40)
V českém prostředí se latinsky psaná příležitostná poezie nejvíce rozvíjela během 16. století. Jde o básnické texty různorodého rozsahu psané k rozmanitým životním událostem (narozeniny, ukončení studia, cesta do ciziny, sňatek, narození dítěte, úmrtí). Tato oblast humanistického básnictví má vzory v antice, odkud také většina jejích žánrů pochází, a to především z období pozdní římské literatury. Většina z nich si uchovala svou podobu přes středověk až do doby humanismu. Druhy příležitostné poezie jsou definovány v poetikách a rétorikách různých období. Normativnost neolatinské humanistické literatury tedy dává možnost tyto jednotlivé žánry zkoumat a popisovat z hlediska genologického. K nejoblíbenějším žánrům příležitostné poezie (lze-li soudit dle četnosti výskytu) patřila epithalamia a epicedia. Epithalamium čili svatební píseň je blahopřáním k sňatku. Studie analyzuje epithalamia vzniklá v období pozdního humanismu (přelom 16. a 17. století) především z hlediska tematického a motivického, všímá si jejich zajímavých aspektů a také některých pozoruhodnějších realizací žánru, příkladů, v nichž autoři usilovali o jistou míru originality a vymanění se z dobové konvence.

Robert Ibrahim: Polymetrie Polákovy Vznešenosti přírody
(s. 41-78)
Plná verze studie je dostupná v pdf-formátu.

Prameny

Veronika Broučková: Reflexe vězení v díle Jana Zahradníčka a Františka Daniela Mertha
(s. 56-81)
Článek sleduje reflexi vězení v díle Jana Zahradníčka (1905-1960), konkrétně ve sbírkách Dům strach a Čtyři léta, a tuto motiviku srovnává s tím, jak téma zachytil František Daniel Merth (1915–1995) ve sbírkách Faeton, Zápisy z Malú a Dopisy z dolu Pluto básníka. Autorka sleduje řeči lyrických subjektů, kdy upozorňuje na rozdíl mezi Zahradníčkovou jasnou řečí, jež se „nevyhýbá předmětné realitě“, a řečí lyrického subjektu Merthova, která je plná zámlk a nedovyřčeností. Zahradníčkův jazyk vnímá jako dramatický, oproti Merthovu statickému, kterému dominují substantiva..

Diskuse

Marie Škarpová: Jak vydávat českou raně novověkou kancionálovou píseň?
(s. 82-87)
Příspěvek rozvíjí debatu o vydávání barokní hymnografie, jíž se v České literatuře již dříve věnovaly články Marie Škarpové (ČL 2004/6), Jana Malury Jak dnes vydávat českou barokní hymnografii (ČL 2005/1) a Jany Linky Co z raněnovověkých textů vydávat? A jak? (2005/2). Autorka zmiňuje Škarkovu a Lehárovu ediční práci, přičemž poukazuje na nevyužité možnosti vzájemné spolupráce hymnografů a bohemistů, kterou navrhoval Škarka. Duchovní píseň pojímá jako synkretický slovesně-hudební útvar, kde textovou část nadřazuje části hudební, ale zároveň zmiňuje skutečnost, že básnický jazyk písně není autonomní, ale je alespoň částečně závislý na hudební složce. Poukazuje na jistou problematičnost praxe vydávání výborů z raněnovověkých kancionálů, kdy konstituujícím principem je princip chronologicko-autorský, díky čemuž nejsou vydávány anonymní hudební skladby, které se nepodařilo přiřadit jednotlivým tvůrcům. Jisté východisko vidí v edičním principu Vašicovy edice Smrtí tanec – barokní poezie, kdy Vašica vybíral skladby primárně dle čtenářské přitažlivosti. Škarpová navrhuje vydat edici anonymních písní, která by rezignovala na snahu přesně určit autora či kancionál, kde je skladba pravděpodobně poprvé uvedena, ale prezentovala by je jako „skladby vzniklé a distribuované v určitém časovém období“, pochopitelně včetně doprovodného komentáře, který by zachycoval informace o jejich hymnografických médiích. Na závěr vytyčuje úkoly současné barokní hymnografie, které vidí v pokračování a v revizi Škarkova Thesauru, v pokračování zpřístupňování písňového repertoáru kancionálů českého baroka a v neposlední řadě v nutnosti vytvoření antologie anonymních raněnovověkých slovesně-hudebních skladeb.

Recenze

Jan Tlustý: O smyslu živém a novém
(Milan Jankovič: Cesty za smyslem literárního díla. Praha, Karolinum 2005. 354 stran.)
(s. 98-100)

Jiří Koten: 3 x Jonathan Culler
(Jonathan Culler: Studie k teorii fikce. Brno – Praha, ÚČL AV ČR 2005. 106 stran.)
(s. 101-105)

Marie Škarpová: Poslyšme a počtěme si; diskutujme
(Svět je podvodný verbíř, aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století. Ed. Miloš Sládek. Praha, Argo 2005. 534 strany.)
(s. 105-108)

Marcel Černý: Slovensko-bulharské literární vztahy jako imaginární dialog
(Ján Koška: Recepcia ako tvorba. Slovensko-bulharské vzťahy 1826–1989. Bratislava, Veda, vydavateľstvo SAV/Ústav svetovej literatúry SAV 2003. 192 strany.)
(s. 108-116)

Marie Langerová: Kdo je existencialista? Chalupecký nebo Černý?
(Vladimír Papoušek: Existencialisté. Existenciální fenomény v české próze dvacátého století. Praha, Torst 2004. 465 stran.)
(s. 116-123)

Nikola Richtrová: Další pokus o Topola
(David Kroča: Poetika dramat a básní Josefa Topola. Brno, Paido – edice pedagogické literatury 2005. 124 strany.)
(s. 123-128)

Kronika

Jakub Sichálek: Veřejná komunikace v období reformací
(s.129-131)

Michal Topor: V záhybech pojmu dekadence
(s.131-133)

Marie Škarpová – Jakub Sichálek: Milan Kopecký (14. 5. 1925 – 17. 9. 2006)
(s.133-136)

Informatorium
(s. 136-141)