Česká literatura 55, 2007/4

Studie

Alena Přibáňová: Od románu o psaní k románu v přímém přenosu. Role a podoba čtenáře ve dvou sebereflexivních románech Michala Viewegha
(s. 453-478)
Studie se zabývá podobou strukturního čtenáře a strategií vyprávění v raných textech Michala Viewegha. Analýza vychází především ze dvou autorových románů (Výchova dívek v Čechách, 1994, a Účastníci zájezdu, 1996), v nichž je komunikace se čtenářem prvkem zásadně určujícím samotný tvar textu. Oba romány jsou založeny na modelu „psaní o psaní“; do popředí v nich vystupuje jednak téma tvůrčích problémů při výstavbě díla, jednak téma jeho „pravdivosti“, respektive „uvěřitelnosti“; příběh postav se oproti tomu posouvá do pozice řetězce modelových scén ilustrujících průběh a úskalí vzniku aktuálního literárního textu. Hlavním zdrojem literární hry se čtenářem se tu stává komentované napětí mezi autorskou absolutní mocí vůči textu a předpokládanými čtenářovými nároky, přičemž vzniká diskrepance mezi čtenářem tematizovaným, jenž tvůrce textu omezuje, a čtenářem implicitním, k němuž romány svými strukturními požadavky směřují. Jako jedno z měřítek hodnoty literárního textu je tu prezentována jeho „hodnověrnost“ ve smyslu verifikovatelnosti textových událostí čtenářovou mimotextovou osobní zkušeností – literární sdělení je u Viewegha nevěrohodné, neopírá-li se o záruky v mimotextové realitě. Viewegh záměrně nebuduje nezávislý, samostatný prostor textu, ale jako hlavní komunikační spojnici mezi mluvčím v textu a čtenářem volí události mimotextové reality, aktuální v době vzniku textu, které tu plní autentizační funkci. Pochopení textu je tak do značné míry podmíněno znalostí mnohdy marginálních detailů společenské reality doby jeho vzniku (včetně znalostí týkajících se osobního života autora románů, který se po úspěchu Báječných let pod psa stal veřejně známou a v médiích hojně sledovanou osobností). Právě míra autorovy sebeprezentace v textu ve spojení s nesamostatností Vieweghova literárního světa, závislého na světě mediálním a na čtenáři informačně poučeném četbou společenských časopisů a mnohdy i bulvárních listů, vzbudila u literární kritiky velmi odmítavou reakci; obecně je však možné říci, že v románech Výchova dívek v Čechách a Účastníci zájezdu Michal Viewegh prolomil jistou bariéru, týkající se „já“ v textu, a svou autostylizační hrou rozšířil prostor toho, co je v literatuře možné.

Josef Šebek: Leterárněvědná metodologie Alexandra Sticha
(s. 47-516)
Autor ve své studii přibližuje metodologická východiska a postupy Alexandra Sticha. Zaměřuje se na Stichovy práce literárněvědné a v jejich rámci především na to, co chápe jako jádro Stichova přístupu – na sledování ustálených a často specificky jazykově ztvárněných jednotek tematické výstavby literárního díla (motivů) v konkrétních textech i napříč různými texty, mnohdy v rámci rozsáhlých časových úseků. Autorův příspěvek má analyticko-deskriptivní ráz, pozornost je nicméně věnována i recepci Stichovy metodologie, konkrétně některým kritickým ohlasům na ni. V první části autor obecně vymezuje korpus Stichových literárněvědných textů, přibližuje teoretické premisy Stichova přístupu („literatura je tvořena z literatury“) a analyzuje Stichem užívanou tematologickou terminologii. Dále se postupně věnuje třem hlavním pilířům Stichovy literárněvědné metodologie – intertextovosti (Stich jako „praktický intertextualista“), „recipientskému“ přístupu (univerzum textů se primárně jeví jako synchronně existující) a inspiraci pražským (zejména lingvistickým) strukturalismem (užívání pojmů struktura, strukturní). Druhou část tvoří podrobné analýzy několika konkrétních Stichových textů: okruh studií o barokní motivice reprezentuje text Josef Bonaventura Pitr a „střeva milosrdenství“, skupinu prací o romantickém motivu pomsty studie Tradiční romantické motivy v české hudbě a poezii 19. století (Šárky); jako třetí je analyzován Stichův text mimořádně masivně využívající intertextového přístupu – Komentář k edici Kořínkových Starých pamětí kutnohorských. Ve třetí části pak autor komentuje několik důležitých kritických ohlasů na Stichovu literárněvědnou metodologii – text Mojmíra Otruby reagující na Stichův konferenční příspěvek o vztahu Tyl – Mácha a posudky Stichovy monografie Seifertova Světlem oděná, z nichž nejvýznamnější pochází od Michaela Špirita. V závěru autor stručně resumuje cíl své práce – explicitněji formulovat originální metodologické podněty, jež jsou ve Stichových literárněvědných textech zapuštěny, a nabídnout je tak k případné kritické diskusi.

Jiří Krejčí: Píseň, již stíhám a která mi neustále uniká (O vzpomínání v poezii Ivana Blatného)
(s. 517-537)
Studie je součástí disertační práce Krajina s hlavou obrácenou zpátky (Pedagogická fakulta JU, České Budějovice 2005). Práce vychází z vymezení vzpomínky coby paměťového aktu časového vědomí (s pomocí analýzy pojetí časovosti Henri Bergsona a Edmunda Husserla) a soustředí se na vzpomínkovou obraznost v konkrétních básnických sbírkách v relaci k celkové struktuře děl. Stěžejní jsou zde čtyři analytické kapitoly, v jejichž středu je vždy jedno básnické dílo – S lodí, jež dováží čaj a kávu Konstantina Biebla, Praha s prsty deště Vítězslava Nezvala, Blatného Hledání přítomného času a Dávné proso Jana Skácela. Komparace jednotlivých studií, které reprezentují dvojí kontrastní vztah ke vzpomínkové obraznosti v moderní české lyrice, směřuje k vystižení hypotézy obecného charakteru lyrických vzpomínkových obrazů. Snaha o uchopení Blatného sbírky vychází předně z reflexe časovosti Emila Staigera a z gadamerovské hermeneutiky porozumění. Hledání přítomného času snoubí dvě podoby autorovy poezie. Jednak jsou ve sbírce obsaženy básně mélického ražení, které odpovídají Blatného stylu před vstupem do Skupiny 42, jednak zde nalézáme verše psané pod vlivem programových zásad dané skupiny. Studie se snaží nalézt to, co vytváří jednotu ladění obou podob Blatného poetiky v rovině fónické (eufonické), lexikální (motivické) i syntaktické. Společným jmenovatelem Blatného básní se zdá být reflexe časovosti - tendence artikulovat „plnost okamžiku“. Ta se projevuje v elementárních principech návratu (opakování) a sjednocení. Nejvýrazněji jsou tyto principy k nalezení v rovině motivické. Blatného „hledání přítomnosti“ je chápáno jako hledání okamžiku splynutí všednosti s dějinností. Básník, inspirován Proustovým cyklem Hledání ztraceného času, nachází dějinnost předně ve vyslovení banálních všednodenních detailů, které jej obklopují. Osobní vzpomínka každodennosti nabývá významu svědectví „velkých“ dějin. Příznačnou metaforou času se v Blatného sbírce stává opakovaný motiv silnice, zásadní zejména pro nejdelší báseň první části s názvem Dějiny. Lyrický subjekt je v ní, podobně jako v četných jiných básních, stylizován do role chodce. Druhou Blatného nejčastější lyrickou stylizací je básník sedící ve svém pokoji, soustředěný k zachycení přítomné chvíle. Obě stylizace podstatně souvisí s podobou vzpomínkové obraznosti. Projev touhy po vyslovení totality okamžiku, po nalezení kvality času v jeho trvání, je ilustrován mimo jiné doklady proměn gramatického času sloves, které směřují ke gnómičnosti. Monumentální závěrečná báseň Terrestris je čtena jako nová možnost „nalezení přítomného času“ – vyslovení okamžiku. Je jí tajemná mythická bytost sjednocující veškeré protiklady a ztělesňující řád života v pomíjivosti času.

Rozhledy

Dalibor Tureček: Hamanův model české literatury 19. století
(s. 538-546)
Souhrnný přehled literárněhistorického díla Aleše Hamana.

Lenka Kusáková: Více než kvalitní příručka dějin české literatury 19. století
(s. 547-555)
Problémově pojatá rezenze knihy Aleše Hamana Trvání v proměně. Česká literatura 19. století (Praha, ARSCI 2007).

Aleš Zach: Projekt internetového slovníku českých nakladatelství
(s. 167-185)
Plná verze textu je dostupná v pdf-formátu.

Recenze

Jan Linka: Titanomachie
(Voit, Petr: Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha, Libri 2006. 1352 strany.)
(s. 581-590)

Michael Wögerbauer: Od Abela k Žaltáři: 350 let knihy v heslech
(Voit, Petr: Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha, Libri 2006. 1352 strany.)
(s. 590-595)

Jan Malura: Do hlubin slovenského baroka
(Gáfriková, Gizela: Zabúdané súvislosti. Štúdie o slovenskej literatúre 17.–18. storočia. Bratislava, Slovac Academic Press 2006. 274 strany.)
(s. 595-600)

Jiří Trávníček: Polské výzkumy čtení – důvod k respektu
(Grażyna Straus – Katarzyna Wolff: Czytanie, kupowanie i wypożyczanie. Społeczny zasięg książki w Polsce w 2004 roku. Warszawa, Biblioteka Narodowa 2006.)
(s. 600-605)

Petr Šámal: Spisovatelé (a trochu také čtenáři)
(Poslední, Petr: Spisovatelé jako čtenáři. Tři česko-polské paralely. Praha, CZ Books 2006. 267 stran.)
(s. 606-612)

Michal Jareš: Kladno viděné knihami
(Zach, Aleš: Nakladatelské Kladno. Z dějin kladenské knižní kultury. Kladno, Středočeská vědecká knihovna 2007. 184 strany.)
(s. 613-616)

Kronika a glosy

Klára Kudlová: Zpráva z olomouckého sympozia 2007
(s.617-618)

Štěpán Zbytovský: Z konference o knize v 18. století
(s.618-620)

Vladimír Svatoň: Zemřel Zdeněk Mathauser
(s.620-622)

Informatorium
(s. 622-627)