Kniha zkoumá vztah avandgardního umění první poloviny 20. století k umění baroka a manýrismu. Na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů ukazuje, jak avandgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teorici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avangardy, jež bourá ztrnulé přistupy a vůči nim v opozici staví umění, jež odráží ducha nové doby.
Previous
Next
Antologie sloupků Arna Nováka
JIŘÍ POLÁČEK
Literární historik a editor Jiří Opelík je ve svém oboru činný i na prahu svých devadesátin (narodil se 21....
RKZ anglicky — víc než jen překlad
ZDENĚK BERAN
V roce 2018, tedy v období, kdy si připomínáme dvousté výročí nalezení (1817) a prvního českého vydání (1819)...
Zkoumat literaturu bez společnosti nedává smysl
JAN VÁŇA
Sociologie literatury nemá u nás historicky zdaleka tak silnou tradici jako v Polsku. Vedle několika monografií...