JIŘÍ POLÁČEK

Literární historik a editor Jiří Opelík je ve svém oboru činný i na prahu svých devadesátin (narodil se 21. října 1930). Svědčí o tom objemná antologie sloupků Arna Nováka nazvaná Nic malého neuzříš…, zahrnující výběr z Novákových sloupků otištěných v Lidových novinách v letech 1926–1939. Jak Opelík píše ve stručném úvodu, Novák čtrnáct svých sloupků z let 1920–1925 přetiskl v souboru Hovory okamžiků (1926) a pět dalších zařadil do svazku Duch a národ (1936). Sloupky z druhé poloviny dvacátých let a z následujícího desetiletí zůstávaly na stránkách Lidových novin poněkud zasuty, což Opelík považuje vzhledem k jejich „tematické šíři, zajímavosti a pestrosti, naukovému bohatství, vyvozovaným naučením, poutavému podání a stylové osobitosti“ za „politováníhodný fakt“, a tak řečenou antologií „vzal spravedlnost do svých rukou“ (s. 7).
Jak známo, litomyšlský rodák Arne Novák (1880–1939) přišel roku 1920 z Prahy do Brna, kde se stal profesorem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (posléze byl dvakrát děkanem této fakulty a též rektorem Masarykovy univerzity). Současně úzce spolupracoval s Lidovými novinami, v nichž otiskl bezpočet příspěvků mnoha různých žánrů. Byl významnou kulturní osobností, což ukazují i četné reflexe jeho osobnosti a tvorby po jeho skonu: vedle řady nekrologů také sborníky In memoriam Arna Nováka, Arne Novák, literární kritik a historik, Za Arnem Novákem či Strážce tradice, vydané v roce 1940.
Po roce 1948 byl však zavržen jako představitel takzvané buržoazní literární vědy (viz spis Františka Buriánka Proti buržoazní literární „vědě“ Arne Nováka z roku 1952) a jeho knihy už nevycházely. Pouze se o něm od konce šedesátých let občas psalo: připomínala se jeho jubilea (například v Rovnosti, Lidové demokracii nebo v revui Universitas), ale hlavně mu byly věnovány studie v odborných časopisech a sbornících. Po roce 1989 se situace náležitě změnila. Kromě novinových, časopiseckých a sborníkových příspěvků je nutno zmínit reprint čtvrtého vydání Přehledných dějin literatury české (1995), edici Dušana Jeřábka a Vlastimila Válka Česká literatura a národní tradice (1995) a především monografii Dušana Jeřábka Arne Novák (1997). Důležitou reflexi Novákovy osobnosti a literárněhistorické i kritické činnosti představuje rovněž brněnský sborník Bohemica litteraria (ročník 51–52, 2004), vzešlý z konference Arne Novák, literární historik a kritik (2000). Pominout nelze ani antologii Michala Topora Cizinci — či krajané? Reflexe německojazyčných partií Čech a Moravy v textech Arneho Nováka (2017).
Významnou složku Novákova návratu do kulturního povědomí tvoří jeho korespondence. Blanka Svadbová ji zpřístupnila ve studii „Arne Novák ve světle svých listů“ (Česká literatura XXXVII, 1989, č. 6, s. 541–557) a v souboru Čtyřhlas Terézy Novákové (2013). Daniela Golková připravila výbor z Novákových dopisů adresovaných Otokaru Šimkovi (Adresát: Otokar Šimek [2000]) a Olga Jeřábková vydala výběr z listů Novákovy manželky Jiřiny Novákové (Mému muži, Arne Novákovi [2008]), představující cenné svědectví o Novákově osobnosti i práci. Poznání Novákovy biografie prohloubila Milena Šubrtová edicí jeho korespondence s Marií Veselíkovou (Krb neporušitelného přátelství [2015]). Jestliže se Novák nyní vrací prostřednictvím svých sloupků, je třeba říci, že sloupek je publicistický žánr, který má pozoruhodnou genezi a historii spjatou s řadou dalších známých osobností. Zrodil se na stránkách Lidových novin v roce 1920 z iniciativy jejich šéfredaktora Arnošta Heinricha: měl být tištěn kurzívou (tímto druhem písma byl vybaven jeden zahálející tiskařský stroj) a lišit se od tradičního fejetonu, neměl však postrádat fejetonistickou lehkost a vtip. Jeho zrod osvětlil autor prvního sloupku K. Z. Klíma („Jubilejní“, Lidové noviny IL, č. 46, 26. 1. 1941, s. 1–2) a hlavně Bedřich Golombek ve vzpomínkové knize Dnes a zítra (1944).
Sloupek postupně psalo a kultivovalo mnoho redaktorů Lidových novin a jejich spolupracovníků včetně spisovatelů, například Richard Weiner, Eduard Bass, Rudolf Těsnohlídek, Jaromír John, František Němec, Jakub Deml, Karel Poláček, František Langer či Rudolf Medek. Záhy po svém vstupu do redakce Lidových novin roku 1921 se mezi ně začlenili také bratři Čapkové. Jako tvůrce sloupků proslul zejména Karel Čapek (viz výbor Sloupkový ambit [1957]), který jich napsal přes pět set a získal jimi značnou popularitu. Zároveň se významně podílel na formování sloupku jako svébytného žánru a spolu s dalšími pisateli — převážně spisovateli — participoval na utváření takzvané školy Lidových novin (Jiří Opelík věnoval tomuto fenoménu obsáhlou studii v knize Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi [2016]).
Arne Novák se této škole poněkud vymykal a jeho sloupky měly osobitý charakter. Recenzovaná antologie, jež jich zahrnuje šestašedesát, potvrzuje, že byly zaměřeny hlavně na kulturní osobnosti. Z českých básníků a prozaiků jde mimo jiné o Jana Nerudu, Jaroslava Vrchlického, J. V. Sládka, Svatopluka Čecha, Elišku Krásnohorskou, Otokara Březinu, Antonína Sovu, Terézu Novákovou, K. M. Čapka Choda, Otakara Theera či Jaroslava Durycha. Dále tu figurují sochaři a malíři Matyáš Braun, J. V. Myslbek, Mikoláš Aleš a Felix Jenewein, filolog a novinář Pavel Váša, operní pěvkyně Klementina Kalašová, folklorista František Bartoš nebo olomoucký nakladatel Romuald Promberger.
Ve svých sloupcích Novák psal i o historicích Josefu Šustovi a Josefu Pekařovi, o politicích Františku Palackém, F. L. Riegerovi a Edvardu Grégrovi, o Josefu Hlávkovi a Tomáši Baťovi, o zakladateli Lidových novin Adolfu Stránském či o brněnských knihkupcích Josefu Barvičovi a Josefu Novotném. Předmětem jeho zájmu byly též historické postavy (Anežka Česká, Erasmus Rotterdamský, Pius II. nebo Josef II.) a mnohé cizí literární osobnosti (Voltaire, L. N. Tolstoj, Giacomo Leopardi, Thomas Mann, Jakob Wassermann). Připomínal i pozapomenuté středoškolské pedagogy, překladatele a badatele.
O mnohých z těchto lidí psal ve spojitosti s jejich jubilei či skony, někdy se zamýšlel nad jejich kulturním přínosem: třeba ve sloupku o Karlu Horkém a jeho pozici ve vývoji českého fejetonu. Jindy v tomto žánru uplatnil své krajinné zážitky z cest (hlavně z pobytů v Itálii), ale využil ho i k polemice (například polemizoval s pohledem Jaroslava Durycha na soudobé umění) nebo k odsudku, což platí o zvláště o jeho odmítnutí Demlovy knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Autoru Tajemných dálek věnoval i svůj poslední sloupek, publikovaný 12. srpna 1939 a nazvaný „Svízel“. Poukázal v něm na básníkovu oblibu svízele syřišťového, zmínil však i další rostliny, jež se vyskytují v jeho poezii (celkem běží o dvě desítky rostlinných druhů: viz moje studie „Motivy rostlin v poezii Otokara Březiny“, otištěná ve sborníku Otokar Březina 2014 [2015]).
Zmínka o tomto textu naznačuje širší tematické rozpětí Novákových sloupků. Jeho úzký vztah k přírodě manifestuje sloupek „Stromy žalují“, jehož závěr koresponduje s dnešním ekologickým myšlením: „Města i obce zakládají nové sady a zároveň buď samy ničí staré stromoví, nebo dopouštějí je odstraňovati. Dávná tradiční úcta ke stromům vzala za své s ostatními tradicemi; vychladlý svět bez ducha nemůže porozuměti duchu stromů. A z pokolení zaujatého právě jen svou dobou nebude se přece nikdo obávat, že se mu ve snách zjeví vyčítavě předkové tážící se, jak ochránil jejich dědictví, zelené a šumící, plné stínu a písně“ (s. 69).
V dalších sloupcích se Novák zabýval osobnostmi Umělecké besedy, Žilkovým překladem Nového zákona a výstavami francouzského sochařství a obrazů Václava Rabase (z Rabasova textu k této výstavě ocitoval charakteristiku jeho kraje, v němž „nic velkého neuzříš“ [s. 217]; Opelík z těchto slov hravou modifikací učinil název své antologie). Pojednal rovněž o jubileu Masarykovy univerzity a o památných budovách na pražské Malé Straně, v „Dušičkách 1938“ připomněl mrtvé osobnosti, zatímco v „Elegii z Kozlova“ se ohlédl za územím na Litomyšlsku zabraným po Mnichovské dohodě.
Soubor jeho sloupků vedle tematické šíře imponuje autorovým širokým kulturním rozhledem, bezpočtem cenných informací, dnes málo vídaným přesahem systematické publicistiky výsostného vědce do společenské sféry. Právě jistou vědeckostí se tyto sloupky liší od sloupků jiných pisatelů, reprezentujících uvedenou školu Lidových novin. Obsahují řadu cizích slov, postrádají čapkovskou hravost a dialog se čtenářem, jejich specifickou kvalitou je však obrazný styl, díky němuž Julius Heidenreich Nováka právem nazval „básníkem mezi literárními historiky“ (s. 299).
Důležitou složkou antologie je deset textů, které vhodně doplňují předchozí Novákovy sloupky. Tvoří je dva sloupky K. Z. Klímy („Jubilejní“, „Němci v novém parlamentě“), první Novákův sloupek z Lidových novin z 27. října 1920 („Výzva k radosti“) a sloupek Karla Čapka „Sloupkový ambit“ (referát o Novákových Hovorech okamžiků a současně definice sloupku). Následují dvě sloupková ohlédnutí za Novákem po jeho smrti od Eduarda Basse („Vyznavač krásy a velikosti“) a K. Z. Klímy („Jaký byl“). Sedmý text („Příklad novináře“) je oceněním Novákových novinářských schopností (jeho autorem byl patrně František Šelepa), osmý („Arne Novák, kulturní novinář“) byl původně Klímovým projevem na smuteční tryzně konané 8. ledna 1940. Celý blok uzavírají dva básnické nekrology od Josefa Hory („Zahrada mrtvých“) a Karla Tomana („Na hrob Arna Nováka“).
Velmi cennou součástí Opelíkovy edice je rovněž soupis Novákových sloupků zveřejněných v Lidových novinách v letech 1920–1939 (celkem jich bylo 174). Jakkoli mnohé z nich už byly přetištěny v uvedených knihách, ze zbylých sloupků by bylo možno sestavit další antologii, byť již útlejší. Pokud by byla omezena na naše a cizí kulturní osobnosti, mohly by se v ní objevit sloupky věnované například Františku Heritesovi, Josefu Holečkovi, Aloisu Jiráskovi, Růženě Svobodové, F. X. Svobodovi, Otakaru Theerovi, Jaroslavu Čermákovi, Františku Bílkovi nebo Gustavu Flaubertovi.
V následující ediční poznámce, jež implikuje některé prvky doslovu (zmínky o editorovu studiu či o jeho učitelích a přátelích Oldřichu Králíkovi a Rudolfu Havlovi), Opelík glosuje svazek Hovory okamžiků a Novákovy sloupky, přičemž osvětluje kritéria jejich výběru do své edice: vedle objektivních měřítek připouští i kritéria subjektivní (viz s. 268). Dále vcelku přesvědčivě zdůvodňuje absenci vysvětlivek (muselo by jich být vskutku neúnosně mnoho, navíc Novákovy sloupky vycházely bez nich a čtenáře nutily k samostatnému vyhledávání informací, což lze vztáhnout i na čtenáře jejich antologie) a ponechání původní podoby citátů.
Samozřejmě se musel vyjádřit i k jazykové stránce své edice. Opravil zjevné tiskové chyby a respektoval platná Pravidla českého pravopisu, ale současně ponechal mnohé Novákovy archaismy, různé staré tvary či dřívější psaní rodných jmen (Štěpán Mallarmé, Pavel Valéry, Tomáš Mann). Recenzovanou antologii završuje editorův obsáhlý doslov („Učencovy sloupky“), v němž se píše o zrodu, znacích a vývoji sloupku včetně jeho dnešního stavu. Opelík tu připomíná také Novákovu biografii, jeho působení v Lidových novinách a interpretuje jeho sloupky z tematického i formálního hlediska. Hodnotu celé edice zvyšují četné ilustrace (fotografie, karikatury, reprodukce výtvarných děl), které vybral a náležitým komentářem doplnil nakladatel Petr Lachmann. Úhrnem jde o knihu, jež záslužně zpřítomňuje Novákův publicistický odkaz, jímž tento literární historik a kritik — řečeno slovy Iva Liškutína — nejdále pronikl do české veřejnosti. Zároveň ji lze uvítat jako významný příspěvek k dvojímu Novákovu jubileu: loni uplynulo osmdesát let od jeho smrti a na letošek připadá sté čtyřicáté výročí jeho narození.

Arne Novák: Nic malého neuzříš… Antologie sloupků z Lidových novin 1926–39. Editor Jiří Opelík. Praha, ARSCI 2019. 312 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2020.