V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
JIŘÍ POLÁČEK
Literární historik a editor Jiří Opelík je ve svém oboru činný i na prahu svých devadesátin (narodil se 21. října 1930). Svědčí o tom objemná antologie sloupků Arna Nováka nazvaná Nic malého neuzříš…, zahrnující výběr z Novákových sloupků otištěných v Lidových novinách v letech 1926–1939. Jak Opelík píše ve stručném úvodu, Novák čtrnáct svých sloupků z let 1920–1925 přetiskl v souboru Hovory okamžiků (1926) a pět dalších zařadil do svazku Duch a národ (1936). Sloupky z druhé poloviny dvacátých let a z následujícího desetiletí zůstávaly na stránkách Lidových novin poněkud zasuty, což Opelík považuje vzhledem k jejich „tematické šíři, zajímavosti a pestrosti, naukovému bohatství, vyvozovaným naučením, poutavému podání a stylové osobitosti“ za „politováníhodný fakt“, a tak řečenou antologií „vzal spravedlnost do svých rukou“ (s. 7).
ZDENĚK BERAN
V roce 2018, tedy v období, kdy si připomínáme dvousté výročí nalezení (1817) a prvního českého vydání (1819) Rukopisů královédvorského a zelenohorského, vyšel v USA moderní anglický překlad těchto textů. Editor svazku a překladatel obou děl David L. Cooper se přípravě publikace věnoval s promyšlenou péčí; kromě RKZ do knihy zařadil i svůj převod dvou kratších rukopisných básní údajně objevených v téže době a s RKZ souvisících, Písně pod Vyšehradem a Milostné písně krále Václava, svazek opatřil přehlednou předmluvou přibližující čtenářům okolnosti nálezu rukopisů a následné spory o jejich pravost, dále překladatelskou poznámkou zachycující mj. i historii RKZ v anglicky mluvících zemích, stručným poznámkovým aparátem k jednotlivým básním a antologií výňatků z českých prací, jež v průběhu 19. století reflektovaly povahu rukopisů a staly se základem tzv. „rukopisných sporů“, jejichž historie, zdá se, nekončí ani dnes. Podkladem pro americké vydání se stala zatím nejspolehlivější česká edice RKZ z roku 2010, připravená pro ediční řadu Česká knižnice literárním historikem Daliborem Dobiášem, z níž Cooper přejal nejen textové znění RKZ, ale v podstatě i její ideovou koncepci.
ROMAN KANDA
Dne 25. října 2019 se v Praze uskutečnil česko-polský workshop „Marxismus a medievistika: společné osudy“. Hlavním organizátorem jednodenní akce, podpořené programem Strategie AV21, bylo Centrum medievistických studií. V úloze spolupořadatelů figurovaly další dvě instituce: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Historický ústav Varšavské univerzity (Instytut Historyczny Uniwersytetu Warszawskiego). Zhruba tucet badatelek a badatelů se sešlo, aby představilo a prodiskutovalo vztah marxismu a medievistiky, především pak marxistické koncepce a individuální přístupy marxistických badatelů ke studiu středověkého materiálu.
Už ve slovním spojení, které tvoří název workshopu, můžeme zaznamenat jisté napětí. Vede nás logicky k otázce, nakolik společné osudy marxismus a medievistika vůbec mají nebo mohly (či mohou) mít. Co se oněmi „společnými osudy“ vlastně míní — jsou to vnější politicko-společenské okolnosti, které přivedly marxismus a medievistiku k sobě, nebo jsou to souvislosti takříkajíc vnitřní, striktně vědecké? Přidržíme- -li se vědecké roviny tázání, nelze přejít fakt, že marxismus vznikl jako analýza, interpretace a systematická kritika moderní společnosti, již Marx nazýval společností kapitálu (kapitalismem), kdežto medievisté zkoumají povahu a strukturu společnosti předmoderní. Nepřinášejí tedy aplikace marxistických přístupů na předmoderní kontext trvalé problémy a komplikace, které oslabují sám poznávací přínos marxismu na nemalém úseku historické vědy?
JAN VÁŇA
Sociologie literatury nemá u nás historicky zdaleka tak silnou tradici jako v Polsku. Vedle několika monografií (zejm. Sociologie literatury Karla Krejčího [1944] a Sociologie a literatura Miloslava Petruska [1990]) se tématu věnovali v samizdatovém Sociologickém obzoru sociologové Josef Alan a Miloslav Petrusek, jejichž myšlenky vyšly souborně v polovině devadesátých let (srov. Sociologie, literatura a politika: literatura jako sociologické sdělení [1996]). Jedním z důvodů může být i fakt, že sociologie literatury vychází původně z marxismu a ten byl, na rozdíl od Polska, v československých akademických kruzích značně zprofanován — pojila se s ním „obsahová prázdnota a pragmatičnost“ (s. 251). V současnosti se tímto „neoborem“ — jak jej kvůli teoretické, metodologické a institucionální nesourodosti nazvala ve slavném bilančním textu „Recent moves in the sociology of literature“ (Annual Review of Sociology 1993, s. 455–467) americká socioložka Wendy Griswoldová — v Česku výrazněji zabývá Oddělení pro výzkum literární kultury při Ústavu pro českou literaturu AV ČR, což je i domovské pracoviště editora recenzované publikace, literárního vědce Jiřího Trávníčka. Ve svém výzkumu čtenářství, nebo jak sám říká, „čtenářologii“, Trávníček hojně čerpá právě z inspiračních zdrojů polské literární vědy, sociologie a bibliologie. Alespoň drobnou výseč z bohaté odborné tvorby našich sousedů se nyní rozhodl představit i českému publiku, aby se, stejně jako autor, mohlo přesvědčit, že z tohoto okruhu „pochází mnoho velmi zajímavých a inspirativních“ (s. 264), a často neprávem opomíjených, badatelek a badatelů.
MICHAL CHARYPAR
Prozatím už jedenáct vydaných svazků a několik dalších plánovaných pro nejbližší léta, jež avizuje zadní záložka recenzované knihy, lze pokládat za nečekaně vysokou bilanci a úspěch u tak úzce odborně zaměřené knižní řady, jako jsou textologické Varianty, od svého začátku až podnes vedené Jiřím Flaišmanem a Michalem Kosákem. Dosud publikované svazky můžeme zhruba rozdělit do tří kategorií. Jednak jde o překlady klasických či aktuálních textologických prací zahraničních autorů (G. T. Tanselle, D. S. Lichačov, P.-M. de Biasi), jež podle názoru autora této recenze tvoří vůbec nejinspirativnější část knižnice, dále o autorské svazky současných českých badatelů (dvakrát M. Kosák a J. Flaišman, P. Komenda, A. Petruželková), jejichž texty byly z větší části poprvé vydány ve Variantách, a konečně o posthumní edice vybraných prací českých badatelů z 20. století (M. Červenka, A. Stich, J. Daňhelka).
K této poslední skupině počítám i výbor z prací Mojmíra Otruby Autor — text — dílo a jiné textologické studie, připravený k vydání oběma hlavními editory knižnice. Svazek zahrnuje celkem jedenáct textů (studií, oborově programových statí, recenzí, doslovů, článků), další dokumenty jsou pak tištěny v rámci komentáře. Objevují se zde rovněž některé texty, jež vyšly už roku 2012 v otrubovském výboru Hledání národní literatury, aktuální svazek by se však vzhledem ke svému textologickému zaměření bez nich mohl jen stěží obejít; navíc nad předchozí výbor vystupuje podrobnějším studiem pramenů a historie vzniku jednotlivých vydávaných textů. Opakuje se tak v něm i základní studie „Autor — text — dílo. Pohyb a stálost textu v autorské perspektivě a vůli“ (s. 9–51), jež je postavena do čela svazku jako jeho nejdelší a nejzávažnější položka a jejíž název se ostatně cituje také v titulu. „Komentář editorů k této stati“ (s. 141–158) má až ráz paralelní studie a eviduje a porovnává celkem osm verzí Otrubova textu, z nichž pět vyšlo za jeho života porůznu tiskem.