Kdo šil roušky a dobrovolně pomáhal v čase koronakrize?

Oficiální zákaz pohybu a pobytu mimo bydliště bez ochranných prostředků dýchacích cest byl zaveden 19. března. Roušky ani respirátory však vláda nebyla schopná pro veškeré obyvatelstvo v souvislosti s nařízením zajistit: roušky se staly a někde stále ještě zůstávají nedostupným zbožím. Lidé proto začali řešit nedostatek ochranných pomůcek svépomocí, bleskurychle se spontánně pustili do jejich šití i 3D tisku dalších ochranných pomůcek. Současně se rozběhla vlna solidarity a dobrovolnictví nejen v podobě výroby roušek pro druhé, ale také mnoha dalších forem pomoci lidem potřebným a zranitelným.  

Jak vypadaly dva měsíce každodenního života s ochrannými rouškami na ústech? Co rouška pro lidi symbolizuje? Jak se jim podařilo vybavit se povinnou ústenkou? Kdo se věnoval jejich šití a vypomohl tak těm, kdo nebyli schopni si je zajistit sami? A kdo se účastnil dobrovolnictví a pomoci druhým lidem? To vše spolu s dalším zjišťoval aktuální výzkum Sociologického ústavu AV ČR a Psychologického ústavu AV ČR.

Výzkum na téma výroby roušek a dobrovolnictví – co si lidé myslí o nošení roušek?

V aktuálním výzkumu jsme se zaměřili mj. na téma domácí výroby roušek a dobrovolné pomoci v období po zavedení vládních opatření proti pandemii koronaviru. Sběr dat, který realizovala agentura Medián, probíhal ve dnech 21.–25. 4. 2020 online (metodou CAWI) na reprezentativním vzorku české populace ve věku 18 až 69 let. Při interpretaci výsledků je třeba vzít v potaz, že díky internetovému dotazovaní je zejména v případě vyšších věkových kategorií zobecnitelnost vůči odpovídající populaci ČR omezená.  

Dotázaní se nejprve mohli vyjádřit k tomu, co pro ně rouška znamená, co v jejich očích symbolizuje. V první ze dvou možných spontánních odpovědí převládalo pozitivní hodnocení (61 %; negativní 27 %, zbytek tvoří neutrální výroky), nejčastěji to, že rouška plní svou ochrannou funkci, typicky: „Ochrana před nákazou“, „Moje rouška chrání Tebe, Tvoje rouška chrání mne“. Druhá odpověď však byla častěji negativní či kritická (38 % pozitivních a 45 % negativních), například „nutnost“, „omezení“, „náhubek“, „opruz“, „špatné dýchání“. Někteří využili příležitosti, aby si postěžovali na neschopnost vlády roušky zajistit (např. odpověď „hrdost na český národ, na který vláda kašle“) a přitom zdůraznili pozitivní hodnoty, které pro ně roušky symbolizují, především bezpečí, ohleduplnost, zodpovědnost a zdraví. K silným negativním asociacím patřila zejména kritika smyslu nošení roušek a poukazování na s tím související nesvobodu, např. „sen všech komunistů, zacpat pusu a zákaz shromažďování“.

Tyto výsledky dokumentuje také odpověď na otázku, zda jsou nařízení o nošení roušek a omezení pohybu lidí až moc přísná a přehnaná. Také jsme již v tomto čase (připomeňme, že výzkum probíhal ještě na konci dubna) zaznamenali určitou nedůvěru v ty, kdo vyhlásili nouzový stav a vydávali krizová nařízení. Kritičtější k zavedeným opatřením, resp. vyjadřující nižší důvěru vůči vládě, byli mladší, vzdělanější lidé a také překvapivě častěji dotázané ženy.

Jak lidé roušky získali?

Z výsledků výzkumu vyplynulo, že naprostá většina (91 %) společnosti se opatřila podomácku vyrobenou rouškou. Samo pro sebe si ji ušilo 28 % lidí, téměř polovina (45 %) ji pak získala od někoho z příbuzenstva a třetině (35 %) ji ušil někoho ze známých. Necelá pětina (17 %) dostala ušitou ústenku od někoho, koho nezná osobně. Asi nikoho nepřekvapí, že častěji podomácku šitou roušku si vyráběly ženy (46 %), ale u mužů si roušku ušila jen necelá desetina (9 %). Tito muži se nelišili ani věkem, ani vzděláním. V případě žen bylo šití vlastní ústenky častější s vyšším věkem – zatímco v kategorii do třiceti let si ušila roušku pouze třetina, tak v kategorii 60–69 let šlo o dvě třetiny (62 %) – a u žen s vyučením (59 %).

Šití roušek pro druhé

Více jak čtvrtina dotázaných (27 %) v online výzkumu dospělé populace uvedla, že ušila nebo jinak vyrobila roušku i pro někoho jiného než sama pro sebe. Nejčastěji lidé vyráběli roušky pro vlastní rodinu, z těch, co šili nejen pro sebe, to bylo 58 % (celkově ve sledované populaci 16 %). To, že si lidé podomácku šili vlastní ústenky sami sobě nebo svým blízkým příbuzným, není s ohledem na jejich (ne)dostupnost v obchodech i v komunálních zásobách ochranných pomůcek překvapivé. Zajímavější je skutečnost, že 39 % dotázaných šilo mj. pro kamarády a známé (celkově jich bylo ve sledované populaci 11 %). A více jak třetina (36 %) osob, které někomu ušily roušku (mohly ale i rodině nebo kamarádům), ji zhotovila i někomu úplně cizímu (v celé populaci jich je 10 %). V menším množství (tj. do pěti desítek kusů) jich bylo 21 % a 14 % dokonce ušilo pomůcku či jinak při výrobě pomáhalo pro více než padesát lidí (v celé sledované populaci šlo o téměř 6 %, resp. 4 %).

Celkově šily a vyráběly ústenky bez ohledu na to pro koho nejčastěji ženy ve starším středním věku (46–59 let), a pokud jde o vzdělání, tak častěji vyučené. Pouze rodině a kamarádům (tedy ne cizím lidem) šily a vyráběly roušku častěji ženy ve věku 18–30 let (24 %) a především ve starších věkových kategoriích (46–59 let i 60–69 let, vždy 29 %). Častěji šlo o středoškolačky (25 %) a především o vyučené (28 %).

Z 97 lidí v dotázaném souboru (10 %), co šili ochrannou pomůcku i cizím lidem, převažovaly také spíše ženy, a to ve věkové kategorii 31–45 let a nepatrně více pak ve věku 46–59 let (15 %, resp. 18 %). Nejčastěji se jednalo o ženy se středoškolským vzděláním s vyučením (19 %).

Graf č. 1. Věková a vzdělanostní struktura lidí, kteří šili/vyráběli roušku cizím lidem (N = 1019)

Kdo pomáhal druhým v době krize?

Ti, co vyrábějí roušky, častěji také pomáhají nad rámec své práce lidem mimo svoji vlastní rodinu. Z těch, co šijí ústenky, 43 % také dobrovolně pomáhá i mimo svoji rodinu, zatímco z těch, co je nešijí nebo se jinak nepodíleli na jejich výrobě, jde pouze o 22 %. Celkově více než čtvrtina (28 %) všech respondentů dobrovolně pomáhala, přičemž necelých 6 % z nich se nějak podílelo na výrobě a distribuci roušek a zbytek pomáhal jinak. Zhruba dvě pětiny z těch, co dobrovolně pomáhali, zařizovaly ostatním nákupy (asi čtvrtina uváděla, že nakupovala seniorům), dále šlo o hlídání či vzdělávání dětí a zajišťování zábavy dětem (mj. točení videa pro děti, aby se hýbaly), venčení zvířat, pomoc zdravotníkům, rozvozy jídla a ochranných pomůcek, dále o sociální podporu po telefonu nebo osobně potřebným či aktivity, jako je podpora nákupem u místních podniků a finanční dary (charita, spolky, sbírky).  

A kdo jsou tito lidé, co pomáhali? Od svých spoluobčanů se dobrovolníci neodlišovali věkem, vzděláním či velikostí bydliště. Nicméně lze říci, že nepatrně více (avšak ne statisticky významně) šlo o ženy ve věkové kategorii 46–59 let (37 %) a s vyučením. Dobrovolnické práci lidé věnovali v průměru odhadem přibližně 27 hodin (mediánová hodnota byla však 12 hodin). Muži pomáhali v průměru 21 hodin (medián 10) a ženy 33 hodin (medián 15) za měsíc duben. Dobrovolníci, kteří v době koronavirové pandemie nějak pomáhali nad rámec své práce lidem mimo vlastní rodinu, se však nepatrně lišili svým psychologickým profilem, nastavením osobnosti a některými postoji ke světu. Příznačná je pro ně zejména vyšší extraverze, svědomitost a otevřenost. Zajímavé je, že otevřeností vynikají i ti, kdo pro druhé šili, rozváželi či jinak pomáhali s výrobou roušek, ale vyšší extraverzi a svědomitost jsme u nich nezjistili. V obou skupinách, tj. dobrovolníků i těch, kdo zajišťovali ostatním lidem roušky, platí, že oproti ostatním mají nepatrně vyšší tendenci vnímat ostatní lidi jako ochotné pomoci druhým a současně vnímají soucit s trpícími jako ctnost.

Závěrem

Roušky se letos na jaře staly povinnou výbavou člověka a nečekaně vstoupily do našeho každodenního života. Ale nejen jaksi pasivně, tím že bychom si je mohli koupit někde v lékárně nebo supermarketu a jednoduše nasadili, ale také díky situaci, která nastala v zásobování, i nečekaně aktivně – naučili jsme se je sami šít. A nejen pro sebe a své nejbližší okolí, ale také pro zcela cizí, neznámé lidi. Dnes to možná vypadá nadějně, že roušky nás v dohledné době postupně opustí. Dost možná, že nošení roušek ve veřejných prostorách bude brzy minulostí, dost možná se však koronavirové nebezpečí na podzim vrátí a opět je nasadíme. Také odborná veřejnost se mnohdy neshodne na účinnosti látkových roušek, a i pro značnou únavu a nepohodlí zejména v současných teplejších dnech bude jejich nošení stále méně oblíbené a bohužel i dodržované. Co však na pozadí uskutečněné sondy v české společnosti můžeme konstatovat, že česká společnost je rozhodně na další epidemie připravena. Nejen po praktické stránce vybavenosti ale také psychologické odolnosti, schopnosti společně vzdorovat neviditelnému a neuchopitelnému nebezpečí pomocí domácí výroby ochranných pomůcek. Češi (a především Češky ve středním starším věku a s vyučením z celé republiky) se v tomto ohledu ukázali ochotní pomoci nejen svému nejbližšímu okolí, ale altruisticky i úplně cizím lidem.

--

Zpracovali: 

• Magdaléna Gorčíková, Jiří Šafr, Martin Spurný (SOÚ AV ČR)
• Martina Klicperová, Filip Děchtěrenko, Iva Poláčková Šolcová (PSÚ AV ČR)

Kontakt:

• Jiří Šafr, hlavní kontaktní osoba za SOÚ AV ČR, e-mail: jiri.safr@soc.cas.cz
• Martina Klicperová, hlavní kontaktní osoba za PSÚ AV ČR, e-mail: klicperovabaker@gmail.com

--

Technické parametry výzkumu

• Projekt: Strategie AV21/14 VP – Formy a funkce komunikace
• Zadavatel: Sociologický ústav AV ČR, Psychologický ústav AV ČR
• Realizátor: MEDIAN s.r.o.
• Velikost vzorku: 1019 ve věku 18 až 69 let
• Termín výběrového šetření: 21.–25. 4. 2020
• Metoda sběru dat:  dotazování prostřednictvím internetového online panelu (CAWI)
• Výběr respondentů: kvótní výběr                           
• Reprezentativita:  výzkum je reprezentativní pro populaci ČR 18-69 podle základních sociodemografických proměnných (kraje, věku, pohlaví, vzdělání, velikosti obce)