Proč má čeština kroužkované i čárkované u?

Text dotazu

Vždyť by stačilo jen jedno, rozdíl ve výslovnosti není.

Odpověď

Dobrý den,

tento pravopisný jev je již hezky vysvětlen v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český - Z historie českého pravopisu - 2. Písmena ů a ú.

http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=148

 

Níže si dovolíme citovat:

Písmena ů - ú

Písmena ů a ú (podobně jako písmena i, í a y, ý) slouží v českém pravopise k zachycení jediné, totožné hlásky - dlouhého [ú].

Ve staré češtině existovala jednak hláska [ó], která se koncem 14. století začala postupně měnit: nejprve na dvojhlásku [uo], která zřejmě ještě v průběhu 15. století - i když v písmu se ještě do poloviny 16. století drželo psaní uo - přešla v dlouhé [ú]; jednak vedle ní v této době, kdy začaly uvedené změny, existovalo původní dlouhé [ú].

Změna [ó] > [ú] byla pozvolná: v dvojhlásce [uo] nejprve převládal o-ový element (o čemž svědčí např. psaní duóm [duom]), postupně v ní však začal převládat element u-ový (o čemž svědčí např. psaní zástupúow [zástupuov]). Celý průběh hláskové změny [ó] > [ú] lze graficky představit takto: [ó > uo > uo > uo > ú]. Dominantní pozice u-ové složky a slabší pozice doprovodné o-ové složky v dvojhlásce [uo] se nejspíš ještě v době existence této dvojhlásky odrazila v grafice: dvojhláska začala být zapisována písmenem ů. Jde vlastně o zajímavé spojení dvou písmen do jednoho: písmeno u reprezentuje dominantní u-ovou složku postupně zanikající dvojhlásky, nad ním je pak nadepsáno malé o, které reprezentuje slabší prvek o-ový, tj. uo > ů. Kroužek nad u, který dnes vnímáme jako diakritické znaménko, tedy původně reprezentoval o-ový element zanikající dvojhlásky [uo]. Po dokončení změny [uo] > [ú] pak písmeno ů začalo označovat hlásku [ú] pocházející z této zaniklé dvojhlásky.

Původní staročeské dlouhé [ú] se do konce 16. století změnilo v dvojhlásku [ou]. Do spisovného jazyka však tato změna byla přijata pouze uvnitř nebo na koncích slov, nikoli na jejich začátku (srov. údolí, nikoli *oudolí × louka < lúka).

Původní dlouhé [ú] zapisované jako ú se tak v domácích slovech ve spisovném jazyce zachovalo pouze na začátku slova, tj. v jediné pozici, kde nemohlo stát původní staročeské [ó], z nějž se vyvinulo [uo] a pak [ú] zapisované dnes jako ů. Díky tomu v tomto případě působí - na rozdíl od psaní i, í a y, ý - fakt, že jednu hlásku [ú] zapisujeme dvěma písmeny ů a ú, jen minimální potíže. Lze totiž formulovat velmi snadné pravidlo o tom, kde které písmeno psát: ve slovech domácího původu píšeme na začátku slova vždy písmeno ú, uvnitř slova vždy písmeno ů (mimo švy předpon a kořenů nebo švy předpon a předpony ú-, srov. troj-úhelník, nej-úspěšnější).

Pravopisem dlouhých samohlásek ú a ů se zabýval např. již v roce 1919 Josef Zubatý v článku O českém pravopise. Pro zajímavost odkaz níže.

ZUBATÝ, Josef. O českém pravopise. Naše řeč. 1919, roč. 3, č. 3, s. 65-72. Dostupný též z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=516.

Obor

Jazyk, lingvistika a literatura

Okres

--

Knihovna

Národní knihovna ČR

Datum zadání dotazu

21.03.2019 18:17

Přidat komentář

Pokud chcete přidat komentář, zadejte jej do formuláře níže. Nejsou povoleny žádné formátovací značky. Adresy na web nebo emailové adresy budou automaticky transformovány na aktivní odkazy. Komentáře jsou moderovány.

Kolik je 4+4 ?

Hledání v archivu