V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
ANNA FÖRSTER
Kulturologicky a psychoanalyticky poučené literárněvědné práce o traumatu nepředstavují — přinejmenším v německojazyčném kontextu — žádné novum. Směrodatné publikace k tomuto tématu (např. Sigrid Weigel, Elisabeth Bronfen, Birgit R. Erdle: Trauma. Zwischen Psychoanalyse und kulturellem Deutungsmuster, Köln, 1999) vycházely již ke konci devadesátých let a první desetiletí po roce 2000 přineslo podrobnou reflexi v kontextu nového literárního výzkumu zaměřeného na otázky paměti a vzpomínání (mj. Aleida Assmann: Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses, München 1999; Manfred Weinberg: Das ‚unendliche Thema‘. Erinnerung und Gedächtnis in der Literatur/Theorie, Tübingen 2006). Pokud jde o předměty jejich úvah, diskuze etablovaná v tomto kontextu od samého počátku razantně překračuje perspektivy jednotlivých národních literatur. Slovanské literatury, a zejména ty „menší“ z nich, však dlouho zůstávají — a to se v německojazyčné literární vědě děje často — zastoupeny nedostatečně. Už jen tento fakt propůjčuje právě vydané monografii Alexandera Kratochvila Posttraumatisches Erzählen zvláštní důležitost. Kniha, publikovaná s podporou stipendia Fellowship J. E. Purkyně, jímž Akademie věd ČR podporuje mezinárodní projekty, totiž obsahuje případové studie věnované nejen české a ukrajinské próze, ale také komiksům, filmu a počítačovým hrám. Studie tak německojazyčnému literárněvědnému výzkumu traumatu otevírá nové oblasti nejen v jazykovém a geografickém ohledu, ale též v otázce teorie žánrů a v ohledu mediálním.
JAN MALURA
Starší cestopisy jsou poměrně vděčným tématem kulturních a literárních studií, univerzitních seminářů i studentských závěrečných prací. Důvody lze hledat v zájmu o poznávání civilizačních jinakostí, současné vášni pro cestování i oblibě nekanonických literárních děl. V poslední době vyvolávají starší cestopisné texty pozornost editorů (srov. aktuální edici Kabátníkovy Cesty z Čech do Jeruzaléma a Egypta, ed. Miloslava Vajdlová [2019]), nestávají se však předmětem zásadnějších interpretačních výkladů, alespoň ne na poli starší literatury, kde nemáme k dispozici monografickou práci typu knížky Veroniky Faktorové o obrozenských cestopisech (Mezi poznáním a imaginací [2012]). Inovativní analýzy nabídla Lucie Storchová v edici Mezi houfy lotrův se pustiti… České cestopisy o Egyptě 15.–17. století (2005). Jinak se čtenáři a studenti, kromě dílčích statí, obracejí k dnes už poněkud zastaralé knize Eduarda Petrů Vzrušující skutečnost (1984).
VÁCLAV BOK
Kamil Boldan, náš přední knihovědec specializovaný na studium prvotisků, předkládá po řadě odborných článků a knih (připomeňme alespoň obsáhlou monografii, kterou zpracoval se svou učitelkou Emmou Urbánkovou — Rekonstrukce knihovny Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Katalog inkunábulí roudnické lobkovické knihovny, Praha, Národní knihovna ČR 2009, a publikaci Úřední jednolistové tisky jagellonského věku, Praha, Národní knihovna ČR 2016) syntetizující práci zaměřenou na produkci naší nejstarší tiskárny, která pracovala v Plzni. Autor kriticky navazuje na výsledky dosavadního českého knihovědného bádání, výrazně je obohacuje o výsledky svého dlouholetého minuciózního průzkumu našich nejstarších tisků a o až neuvěřitelný rozhled po světové odborné literatuře. Svou knihou se výslovně obrací na širší okruh zájemců o dějiny knižní kultury, které chce informovat přístupnou formou a bohatou obrazovou dokumentací o počátcích knihtisku v Čechách a na Moravě, o obsahu a vzhledu inkunábulí a nenásilnou formou je seznamuje s odbornou terminologií používanou při práci s inkunábulemi a starými tisky. Tento účel mají především první dvě kapitoly „Zrod moderního knihtisku“ (s. 9–34) a „Rozšíření knihtisku a podoba inkunábulí“ (s. 35–74) i závěrečná kapitola „Čeští a moravští prvotiskaři“ (s. 221–249). Hlavní kapitoly knihy se zabývají nejstarším plzeňským knihtiskem. Jedním z hlavních cílů knihy je podle K. Boldana přispět k „vymazání letopočtu 1468 z moderních dějin českého knihtisku“ (s. 7), tedy odstranit dosud běžně tradované tvrzení, že první knihou vytištěnou v Čechách byla Kronika trojánská, která vyšla údajně v roce 1468.
MARIE ŠKARPOVÁ
Lenka Řezníková si v knize Ad maiorem evidentiam. Literární reprezentace „zřejmého“ v textech J. A. Komenského stanovila za cíl — jak napovídá její podtitul — analyzovat Komenského pojetí evidence. Jak autorka sama upozorňuje, evidence nepatřila ke Komenského ústředním pojmům a Komenský ani v pojetí evidence nepřišel s něčím převratně novým. Nicméně považovat na základě toho knihu L. Řezníkové za projev hnidopišsky minuciózní specializace či zoufalé snahy nalézt v již tolikrát analyzovaných textech klasika něco nového, byť by to měl být jen nepatrný detail, by bylo fatálním nedorozuměním. Hned v úvodní části své rozpravy totiž Řezníková přesvědčivě ukazuje, jak důležitou se právě evidence stala v Komenského době: konstatuje, že tento pojem procházel v období raného novověku zjevnou konjunkturou, kterou lze interpretovat jako průvodní znak ne nepodstatných kulturních změn, k nimž tehdy v evropské společnosti docházelo, a to zejména v teorii vědění a v obcování s (literami fixovaným) slovem. Evidence tak Řezníkovou v prvé řadě zajímá jako možný spojovník těchto dvou oblastí, vědění a textových praxí (psaní), resp. myšlení a (slovní) komunikace, jako nástroj k analýze jejich vzájemných vztahů, a to pochopitelně nejen u Komenského.
Číst dál: Víra v očividné poznání aneb Co s literaturou v době nedůvěry v slovo?
ZUZANA URVÁLKOVÁ
„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož člověka nelze vyhnat.“ Jean Paul
Úmrtím doc. PhDr. Vlastimila Válka, CSc., utrpěla brněnská literárněvědná bohemistika citelnou ztrátu. 23. března 2019 ji ve věku nedožitých 88 let opustil vlídný, laskavý pedagog, pilný a vždy usměvavý kolega, současně přední znalec české a slovenské memoárové literatury, literatury pro děti a mládež a pečlivý editor mnoha děl české literatury 19. a 20. století, abychom jmenovali nejvýraznější oblasti bádání, jimž se během svého dlouhého profesního života pan docent věnoval. Činil tak s neutuchajícím zájmem, svědomitostí, spolehlivostí a pečlivostí jemu vlastní. V jeho osobnosti se zcela přirozeně a vyváženě doplňoval badatelský a pedagogický talent s přátelským a přívětivým přístupem k lidem, kteří na něm tyto vlastnosti oceňovali, rádi s ním spolupracovali, hlásili s k němu i po letech, byť se jejich cesty již nekřížily tak často, jako tomu bylo za dob studií.