Antropoložka Marie Heřmanová píše v týdeníku Euro o vyvolávání migrační paniky. Proč je nebezpečné, když se z migrace stává spektákl?
Ve článku Migrace jako spektákl Heřmanová popisuje reakci médií na turecké záběry údajné „migrační vlny“, blížící se koncem února k řeckým hranicím. O té se koncem února rozepsala evropská média, ačkoliv videa pocházela přímo z turecké státní tiskové agentury či ze státních médií. „Profesionálně natočené záběry z dronů se dostaly do éteru ještě dříve, než Erdogan vůbec informaci oficiálně potvrdil. A den nato se v turecké televizi objevila i mapka s arabským popisem, jak se dostat do Evropy,“ píše Heřmanová a dodává, že než se novináři stačili zorientovat, migrační panika, známá z nedávných let, byla zpět. Upozorňuje přitom na kritický stav na řeckých ostrovech Lesbos, Chios a Samos, lžících na dohled tureckého pobřeží.
Řecká realita podle Heřmanové už média přestala dávno zajímat, což pobouřené obyvatelstvo dovedlo k nepokojům. „Svou příležitost vycítili pravicoví radikálové a neonacisté z Řecka i dalších částí Evropy, kteří se rozhodli ‚podpořit‘ místní obyvatelstvo ztrápené především tím, jak jim živobytí a rodné komunity už léta doslova umírají před očima. Následovaly potyčky s novináři, dobrovolníky, pracovníky humanitárních organizací a fyzickému útoku neunikla ani místní šéfka Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky,“ vysvětluje ve svém článku Heřmanová. „Ze zpětného střízlivého pohledu je tak zcela zřejmé, že turecká strana jen zinscenovala velmi chytře promyšlený, načasovaný a brilantně zrealizovaný mediální spektákl,“ doplňuje. Tento spektákl, obsahující obrazy hořících domů a davů na hranicích, pak dokázal vytěsnit zpravodajství o turecké ofenzivě v Idlíbu.
Heřmanová dále vysvětluje, čím je takový spektákl nebezpečný: Dochází při něm často k používání odosobněného jazyka, absenci kontextu či nadužívání vodních metafor a přirovnání migrace k živelné katastrofě. „‚Migrační vlna‘, či dokonce ‚migrační tsunami‘, Evropa ‚zaplavená‘ uprchlíky... Každý z nás si nejspíš poměrně snadno nějaký takový titulek vybaví. Problém je však v tom, že to rozhodně nejsou jen nevinné editorské berličky, jak zvýšit dramatičnost sdělení. Používání vodních metafor je jedním z projevů takzvané dehumanizace, kdy se o lidech přestává informovat jako o lidech, ale mluví se o nich jako o neovladatelné přírodní mase. Konkrétní příběhy, konkrétní motivace jednotlivců, kteří se vydali odněkud někam na cestu, úplně zanikají. A další výzkumy navíc ukazují, že po čase nám už začnou být ukradené,“ píše Heřmanová.
Podle ní je iluze typu „když je nevidíme, jako by nebyli“ hlavní příčinou neútěšné situace na řeckých ostrovech a pobouření tamních obyvatel. Krize totiž neprobíhá na hranicích, ale přímo na území členského státu EU. Skutečnost, že stačí jen jediné mediální gesto z turecké strany, je podle Heřmanové varující. „Jsou-li naše identita a s ní spojený pocit bezpečí opravdu tak křehké, že je do spirály paniky přes noc pošle pár chytře načasovaných videí na sociálních sítích, je to na pováženou stejně jako fakt, že jsme se za pět let nedokázali nijak připravit na situaci, o které bylo zcela jasné, že přijde,“ dodává.
Celý článek je dostupný online (placený přístup) nebo v plném rozashu níže.
Facebook
Twitter
Tweets by SociologickyNewsletter