MATOUŠ JALUŠKA

V posledním lednovém dnu roku 2020 se na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK pod záštitou časopisu Svět literatury uskutečnilo kolokvium „Oldřich Král, Vladimír Svatoň a komparatistika“, pojaté jako vzpomínka na dvě osobnosti srovnávací vědy literární, které si zaslouží zhodnocení. Těmi slovy vytyčil cíl kolokvia šéfredaktor listu Josef Hrdlička, celé setkání se ovšem neslo spíše v duchu pocty, jak se tomu u nedávno zemřelých profesorů patrně nelze vyhnout — Král odešel 21. června 2018, Svatoň o půl roku později, 26. prosince. Na zhodnocení bude zřejmě ještě třeba počkat; příležitosti k němu se nabízejí například s ohledem na relativně recentní spor o srovnávací vědu literární při přivtělení původně samostatného fakultního Centra komparatistiky k pořadatelskému ústavu. V tomto světle bude třeba hledat odpovědi na otázky po vzájemných vztazích onehdy prudce konkurenčních pojetí Vladimíra Svatoně a Oldřicha Krále či Martina C. Putny a Martina Pokorného. Prozatím se však přednesené příspěvky hlavně inspirovaly dílem obou osobností a svou prostou existencí tak dokazovaly životaschopnost jejich myšlenek v okruhu přispěvatelů Svatoněm založeného časopisu. Asi i proto čněl jeho odkaz nad posluchárnou mnohem výrazněji než ten Králův.

První vystoupení nasměrovala Eva Pelánová velmi svatoňovsky (jak v diskuzi upozornila Anna Housková), když se zaměřila na proces, během něhož se zdrojem literárního psaní stává svět, který se autorům bezprostředně nabízí a zároveň oponuje jejich moci. Od výchozího prohlášení Heinricha Heineho, že Goetheho smrtí roku 1832 končí „umělecké období literatury“, a nářků Lva Tolstého nad tím, že Anna Karenina na konci příběhu proti jeho vůli skočila pod vlak, přešla postupně k Thomasu Mannovi, u kterého se úkolem spisovatele kromě projasňování věcí, jež člověku svět staví před oči, stává stupňování světa i neschopnosti člověka postavit se tomu, co s ním svět uvnitř i vně činí. Vystaven nesnesitelnému vystupňování vjemů i vnitřních hnutí sbírá subjekt síly alespoň k tomu, aby prohlédl a vystavil svět svému svobodnému soudu.
Helena Ulbrechtová navázala na úsilí Vladimíra Svatoně vtahovat do literární historie ponorné proudy evropského myšlení, když upozornila na implicitní gnostické prvky v románech Susan Taubesové (Divorcing [1969]) a Marie Rybakovové (Anna Grom i jeje prizrak [1999]). V obou najdeme obraz pozemského světa jakožto vězení, v obou může ženský narativní subjekt vyprávět díky tomu, že se již nachází v přechodném postmortálním prostoru, kde je zrušen čas. Při rozvíjení úvodní teze, že „každá doba si recipuje gnózi po svém“, ukázala, nakolik jsou obě autorky závislé na konkrétním heideggerovském pojetí gnóze, jak je od 30. let rozvíjel Hans Jonas.
Jako inspirátora uměleckých projektů představila v důsledku Vladimíra Svatoně Jana Kitzlerová, když hovořila o novém překladu díla Vladimira Majakovského, který připravuje spolu s Vojtěchem Frankem. Majakovskij v tomto překladu určeném starým i novým čtenářům by se měl zbavit puncu složitosti, přízemnosti a přehnané angažovanosti. Překlad si hlavně kvůli autorově lásce k neologismům a snaze o kompresi jazyka žádá ohledávání hranic češtiny i ruštiny. Příspěvek vzbudil živou diskuzi, zejména díky stručné ukázce slovních dvojic na pomezí rýmu a asonance, jež se v novém překladu objevují. Jiří Pelán velmi výrazně vystoupil proti mísení ženských a mužských rýmů, které je v české prozodické praxi zafixováno jako chyba a neumožňuje, aby vynikla typicky pádná rytmická konstrukce Majakovského básní. Na obranu mísení vystoupil anglista Daniel Soukup a k prezentovanému rýmovému aparátu se kladně vyjádřil i Tomáš Glanc, když souhlasně reagoval na pozitivní hodnocení existujícího překladu Jiřího Taufra, jenž měl nesporný talent, ač se jinak zejména na poli kulturní politiky projevoval příšerně.
Kolokvium pokračovalo příspěvkem Hany Kosákové o rukopisu nevydaných akademických dějin „nové ruské literatury“, vznikajících pod vedením Zdeňka Mathausera na půdě ČSAV v 60. letech, na kterých se podílel i Vladimír Svatoň. Za nepřítomnou autorku text přednesl Josef Hrdlička. Byl zde představen projekt „úvahových a bezpředsudečných dějin“ vycházejících z formalismu a strukturalismu, k nimž Svatoň ve svých kapitolách věnovaných počátku 19. století a zaměřených hlavně na Puškina přidal zájem o identitu člověka ve světě a budování vztahů k němu. Nakonec svůj díl textu obhájil jako kandidátskou práci, sám ovšem nebyl s výsledkem příliš spokojen, jak je zjevné z dopisů. Diskutující se potom věnovali především otázce, zda má smysl pomýšlet na vydání textu. Anna Housková tyto úvahy nakonec uzavřela výzvou k soubornému vydání Svatoňových puškinovských textů z rukopisu dějin i odjinud, s ohledem na klíčovou úlohu „romantické ironie“ a „romantizování“ jakožto „kvalitativního potencování“ skutečnosti ve Svatoňově myšlení, které již dříve v diskuzi vyzdvihl Daniel Soukup.
Odpolední sinologický blok zahájila Lucie Olivová ze semináře čínských studií Masarykovy univerzity, která představila Oldřicha Krále jako „vnitřního sinologa, vnějšího komparatistu“, a především jako překladatele, když se zevrubně věnovala Královu poslednímu a nedokončenému dílu, „kapitolovému románu“ Slivoň ve zlaté váze. Ukázala, jak se Král vypořádal s citelnými ohlasy vypravěčské tradice typickými pro tento žánr i s koexistencí dvou jazykových kódů, hovorového a „klasického“ v textu. Zároveň upozornila na spornější prvky v Králových překladech z posledních let, zejména na nadužívání deiktických konstrukcí a moderních cizích slov typu „evidentní“ či „loajální“, jež mohou čtenáře rušit. Zatímco Anna Housková v následné diskuzi upozornila na to, že proměna Králových překladů mohla souviset i se změnou nakladatele, a tedy s odlišnou redakční úpravou, Jiří Pelán se Krále obecně zastal — má-li být čínský kapitolový román nesen hovorovou řečí, nelze se bez nadbytečných ukazovacích zájmen ani přejatých slov obejít, protože „takhle zkrátka mluvíme“.
Olomoucký sinolog David Uher se věnoval průsečíkům mezikulturní komparatistiky Oldřicha Krále se srovnávací „grammatologií“, jak ji chápe on, tj. se srovnáváním grafémů zejména mezi čínskou a naší „egyptskou“ sférou písma. Upozornil přitom, že tento obor je nyní v Číně na vzestupu a kontakt mezi ní a komparatistikou je i proto zapotřebí.
Překladatel Jan Beran se rovněž zaměřil na komparatistiku jakožto srovnávání textové produkce dvou disjunktních kulturních celků, jak ji ve své knize Tao a logos praktikuje čínsko-americký badatel Čang Lung- -si. Podle Berana představuje tato kniha (chystaná letos k vydání) zakládající dílo srovnávací hermeneutiky, jež systematizuje čínskou tradici, pokouší se v ní zkonstruovat linii hermeneutického uvažovaní o aktivitě básníka a o roli „toho, kdo pozná tón“, tedy rozumějícího kritika, postavy již do tradice uvádí Liou Sie v Duchu básnictví řezaném do draků, jehož český překlad Oldřich Král pořídil. Čangovo, Královo, a nakonec i Beranovo vystoupení ústí do výzvy k četbě namísto distancovaného poznávaní literatury.
Poslední řadový blok dne se vrátil k otci zakladateli Světa literatury a odvinul se od pozorného čtení jeho stati „Komparatistika a její velký příběh“ z roku 2014, jež provedl Tomáš Glanc. V tomto pozdním textu vypráví Svatoň o dvou krizích, jež potkaly (slavistickou) komparatistiku ve 20. století, a zdržuje se především u té druhé, spočívající v obecném rozšíření komparativních metod napříč humanitními vědami vedoucím k obnoveným pochybnostem o tom, zda má komparatistika jako samostatná disciplína smysl — on sám se ostatně ke komparatistice dostal aplikací komparativní metody při čtení Puškina. Glanc na toto tázání odpověděl optimistickým rozborem tezí o filologii Wernera Hamachera, jehož zaměření na ideu a koncepce filologického tázání jako „pohybu pozornosti zaměřeného na to, co této pozornosti uniká a co není jednoduše a doložitelně přítomné“ stojí velmi blízko Svatoňových vlastních aktivit.
Jiří Pelán upozornil na důsledně dyadickou pracovní metodu Vladimíra Svatoně, tedy na dialektičnost, která ovšem jevy nepřevádí do vyrovnané triády či monády, ale nechává je existovat ve vzájemné neredukovatelnosti dvojic. Vedle koncepce komparatistiky jako srovnávací literatury nelze škrtnout projekt literatury obecné, vedle přírodovědného modelu stojí vždy nějaký duchovědný. Svatoň uznává oprávněnost obou, neustále konstruuje dialog mezi nimi. Pelán tento model práce vyzdvihl jako zásadně neideologický a jeho zdroj nalezl ve Svatoňově důrazu na hledání „aristotelské přírody“ za texty, tedy společenského bytí v konkrétním čase, jehož rysem vždy zůstává ambivalence. V evropské tradici, k níž se badatel důrazně hlásil, dává ostatně život na hranici dvojího člověku možnost hledat pro sebe řešení a neuváznout v poutech jediného programu.
V příspěvku Anny Houskové byl Svatoň vyzdvižen jako badatel schopný pracovat „v komparatistické šíři i básnické hloubce“, a publikum bylo seznámeno s tím, jak taková bytost vstupovala do sporů, konkrétně do polemiky o uměleckou hodnotu poémy Za dálkou dálka v první polovině 60. let, o Svatoňův vlastní doslov k Bachtinovu textu Román jako dialog roku 1979, i o nové, komparatistické založení pražské slavistiky o deset let později. Jak zde bylo ukázáno (a jak zdůraznil Tomáš Glanc v diskuzi), Svatoň byl jako polemik nemilosrdný, sekal i do přátel bez ohledu na sociální vazby. Intelektuální záměr a věc sama u něj vždycky vítězila — a následkem toho působil jako solitér.
Závěrečná volná debata kolokvia se odvíjela směrem předznačeným onou chválou „šíře i hloubky“. Petr A. Bílek se v nejobsáhlejším vstupu pozastavil u Svatoňovy práce s motivem jakožto stavební jednotkou myšlení o literatuře, jež vynikne zvláště výrazně ve srovnání s metodou Jana Mukařovského. Zatímco Mukařovský u motivů zpravidla končí, Svatoň je neustále kontextualizuje do velkých celků typu „epocha“, „život“, „řád“ či „konflikt“. Právě takový způsob práce podle Bílka umožňuje zdůraznit na úkor významu pružnější smysl, jehož kontexty můžeme neustále překlápět mezi sebou, i do antagonistických systémů, jak o nich hovořil Jiří Pelán. Charakteristiku Vladimíra Svatoně jako komparatisty s básnickým viděním světa následně prohloubila Mariana Machová. Daniel Soukup ji pak doplnil upozorněním na důležitost autorského hlasu v humanitních vědách, jak ji v poslední době zdůraznil britský anglista Stefan Collini.
Předběžnou pointu ke kolokviu pak nabídli Anna Housková a Josef Hrdlička, když konstatovali to, co bylo po celý den evidentní — Vladimír Svatoň i Oldřich Král byli zároveň neobyčejně erudovaní, senzitivní i nemilosrdní a tyto vlastnosti z nich činily solitéry. Vladimír Svatoň si nicméně alespoň vychoval nějaké žáky. Svým odborným zájmem k tomu byl lépe disponován, zacházel přece jen s evropskou tradicí a mohl inspirovat filology všeho druhu. Král, který přistoupil ke komparatistice zvenčí a ve chvíli krize, když „čistě evropské srovnávání literatur přestalo být možné“, se neustále vztahoval ke kontextu, který je nám cizí, aniž by před cizotou kapituloval. I proto působil jako mnohem větší osamělec bez následovníků. Uprostřed svatoňovských laudatií teprve čekáme, co se z poloticha okolo Krále urodí.