Česky
Rozloučili jsme se s rokem, který neurvale trhl oponou času. Nezůstala potrhaná jenom opona, ale zásadně se změnilo i jeviště a kulisy hry o osudu Evropy v globalizovaném světě. Překvapivě se propojilo několik scénářů, které, byť již v trochu omšelé podobě, byly oblíbenou součástí světového repertoáru po více jak jednu generaci. Populární je „změna klimatu“ s podtextem „antropogenní vlivy“. Úspěšná jsou i díla „Třetí svět přichází“ a „Udržitelnost pokroku“, ať již to poslední v provedení s růstem HDP nebo se záchranou ekosystémů. Pomineme jednoaktovky „V sítích terorismu“a „Studená válka se vrací“ v nichž je namíchána příliš velká dávka sociopolitického koření. Pokud nechceme být pouze diváky dosti neutěšeného spektáklu, jenž uplynulý rok zanechal, pokusme se přiblížit alespoň některé jeho scény.
Zdroj: NASA
Družicové snímky z r. 2003 zachycují zdroje a propady atmosférického CO2 v globálním měřítku. Vysoká koncentrace je zobrazena červeně, nízká modře.
První varování o dosažení existenčních mezí lidstva přišla na podkladě modelových analýz Římského klubu v polovině minulého století. Naplno se tehdy rozběhla populační exploze, aktuální i vysoce akutní byla otázka čím lidstvo nasytit. Záchranu poskytla zelená revoluce, šlechtitelské a pěstitelské technologie, jež zvýšily výnosy základních obilovin – zejména pšenice. Velikost lidské populace je, v různé podobě, problémem i v současnosti.
Zkusme malou demografickou rozcvičku se všeobecně známými a dostupnými údaji. První zjištění: nedávno jsme již překročili hranici sedmi miliard lidí. Jde o úspěch, který oslavujeme s rozpaky; pro naše úvahy je významná rychlost jeho dosažení. Křivka přírůstků se začala zvedat počínaje 16. stoletím. Velký impulz růstu přinesla průmyslová revoluce a následně, souběžně s technickým i technologickým pokrokem, se to pěkně rozběhlo. Po mnohatisíciletém vývoji dosáhlo lidstvo počátkem 19. století první miliardy. K té další, v roce 1927, doskočilo za více jak 120 let. Interval se v dalším miliardovém kroku dosaženém v roce 1960 zkrátil na 14 let – následovaly i kratší časové úseky, dvanáctileté. Počátkem šedesátých let minulého století došlo k maximální rychlosti ročního narůstání – 2,2 %. S ohledem na zaměření našeho vyprávění přišla i povzbuzující zpráva. Doba k dosažení poslední miliardy se opět prodloužila a všechny modelové aproximace se shodují, že tento trend bude nadále pokračovat. Populační růst se zpomaluje. Pozoruhodná nejistota je v odhadu situace v polovině 21. století. Může nás být až 10 miliard, nebo se budeme držet na úrovni o dvě či tři miliardy nižší. Existuje předpoklad, že druhá polovina našeho století přinese i zvrat, vymírání. Šlo by o nakročení konce? V tuto chvíli tedy postrádáme hodnověrné odhady pro úvahy, jak velkou množinu lidstva budeme v roce 2050 živit a zásobovat vodou. Pro naše úvahy je zásadní otázka, jak se která etnika na populačním boomu podílejí.
Asymetrická lidnatost
K vyjádření rozdílů natality žen mezi léty 1950 a 2007: Subsaharská Afrika z 6,7 na 5,5, Severní Afrika a Střední východ z 6,9 na 3,0, Asie (celek) z 5,9 na 2,4, Evropa z 2,7 na 1,5 – Afrika tedy stále vede. Váhu této výpovědi ještě zvyšují údaje o počtu obyvatel jednotlivých států či oblastí. Začněme sebestředným zjištěním, že Evropa v roce 1950 představovala zhruba 20 % světové populace, o padesát let později již jen 14,5 %; Indie s Čínou přispívají 37 % světové populaci, Afrika 15 %. Ohromující jsou některé jednotlivosti. Jako maturant z padesátých let minulého století jsem si zapamatoval, že Egypt má kolem 20 milionů obyvatel; v současnosti koriguji na 80 milionů. Jako účastník zájezdu i služebně jsem při návštěvě přelidněného zeleného pásu kolem Nilu zažil hustotu zalidnění více jak 1500 lidí na km2. V Africe ještě zůstaňme. Nejlidnatější je černý obr, Nigérie; Z 30 milionů v padesátém roce 20. století se vyšplhala na současných 175, rekordman v 2,8% tempu přírůstku za rok. Názorně její problémy prezentuje Lagos, nová megalopolis s 15 či 20 miliony obyvatel (vysála miliony zemědělců z širokého okolí). Vstoupili do nového života tak vzdáleného televizním pseudorealitám. Symptom jednoho z problémů černé Afriky končící často migrací s destinací Evropa. K zapamatování připojuji i jeden snadno přehlédnutelný detail: 3 % světové populace představují migranti, byť zdaleka všichni nepřiplouvají v gumových člunech. Je jich ale hodně, více jak 200 milionů. Nezapomínejme také, že se v Africe trvale válčí.
Najíme se všichni?
Vraťme se k začátku našeho vyprávění. V současnosti se zdá (významné je i zpomalování populačního růstu), že nehrozí zásadní potravinářský problém. Rozsah osevních ploch a výše výnosů u trojnožky základních obilovin, na níž výživa lidstva stojí (pšenice, kukuřice a rýže) jsou dostatečně stabilizovány a mohou reagovat na výkyvy trhu. Nejdůležitější nemusí být výnosy, ale přizpůsobení klimatickým změnám jako suchovzdornost. Katastrofické scénáře na hraně či za hranou hladomoru se ovšem píší na regionální úrovni. Příkladem je třeba africký roh – Somálsko, Etiopie, Keňa. Období sucha, které přichází jednou za 10 či 15 let se v posledním desetiletí vyskytlo třikrát. Kritickou situaci zvyšuje nedostatek infrastruktury, politická nestabilita i okolnost, že tři čtvrtiny obyvatelstva jsou zaměstnány v zemědělství a výdaje na potraviny dosahují tří čtvrtin jejich životních nákladů (lokálním nedostatkem místních plodin snadno zasažitelné komunity a též náborové prostředí pro evropské migrační cíle). Na vzdáleném, opačném konci problematiky stojí ekonomicky i morálně neudržitelné plýtvání ve vyspělých zemí, jež postihuje 30–39 % potravin jako tržní komodity; procenta lze vyčíslit stovkami miliard dolarů.
Udržíme na uzdě změny klimatu?
Z hlediska dlouhodobě existujících hrozeb dominovaly loni změny klimatu v důsledku lidské činnosti. Jako globální problém je podrobně sleduje včetně vyhodnocení rizik mezinárodní panel IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change), jenž je společným orgánem OSN a Světové meteorologické organizace. Závěry jsou podkladem jednání Rámcové smlouvy o změně klimatu smluvních stran OSN (většinou všechny členské státy), které se konají každý rok a nesou názvy měst, v nichž se konala. Výsledkem dosavadních jednání se staly „papírové hory“ popisující současný stav i navrhující (nezávazná) opatření ke snížení negativních změn (tzv. mitigační fáze). Výsledek lze hledat v latinském přísloví „Hora porodila myš“. Trochu výjimečný byl Kjótský protokol z roku 1997, který nařizoval závazné snížení koncentrace CO2 o 5,2 %. Bez ohledu na vydávané proklamace rostla rizika oteplování i nadále a obrat k efektivnímu přístupu mělo přinést loňské, jednadvacáté zasedání v Paříži. Než se k němu dostaneme, pokusme se ve zkratce seznámit s argumenty, které dokazují, že viníkem oteplování je člověk a že k němu opravdu dochází.
Zdroj: NASA
Snímek Amazonského deštného pralesa ze satelitní globální mapy (r. 2010)
Družicové přístroje pro pozorování země pomáhají vědcům lépe pochopit, jak jsou světové lesy a ekosystémy zasaženy změnami klimatu a využíváním půdy.
Příčiny oteplování
Podstatu problému, oteplování spojené s rostoucí koncentrací CO2, formuloval již v první polovině 19. století francouzský matematik a fyzik Joseph Fourier. V globálním měřítku jde o zjištění, že se energie slunečního záření při dopadu na zem mění v dlouhovlnné infračervené záření, jež je pohlcováno skleníkovými plyny v atmosféře, v důsledku čehož se otepluje povrch země i atmosféra. Většinovým uvažovaným skleníkovým plynem je oxid uhličitý v současné koncentraci 400 mikrolitrů (miliontin = ppm) v litru vzduchu. Ostatní skleníkové plyny jako methan či oxid dusný vykazují sice řádově vyšší absorpci infračerveného záření, ale jejich koncentrace je řádově (zatím) nižší. Analýza vzduchu získaná z různých vrstev ledovce ve stanici Vostok a ledovce LawDome (obě místa ve východní Antarktidě) ukázala, že během posledních asi 400 tisíc let se udržovala hladina oxidu uhličitého v rozmezí 180–280 ppm. Z této startovací čáry dochází na rozmezí 18. a 19. století k plynulému a trvalému vzestupu jeho koncentrace v atmosféře (v učednických letech počátku druhé poloviny 20. století jsme „pracovali“ s koncentrací 320 ppm). Za zdroj CO2 se považuje z více než 90 % využívání fosilních paliv, uhlí a nafty; úzká a věrohodná korelace, jež byla obecně přijata. Při podrobnějším měření vztažených na vymezené oblasti platí i pro sezonní rozdíly zima/léto.
Teplotní změny se dají přímo spojovat se změnami koncentrace skleníkových plynů jen velmi obtížně. V období, kdy stoupá koncentrace skleníkových plynů a kdy se tempo zrychluje, byl zjištěn i růst teploty. Víme, že teplota Země se ve 20. století zvýšila o 0,8 °C (domácí ve stejné době o 1,1–1,3 °C) a že po roce 1980 narůstala třikrát rychleji. Existují věrohodné údaje o zvyšujícím se počtu tropických dnů i počtu dnů bez sněhové pokrývky. Americký národní úřad pro oceány a atmosféru (NOAA) nedávno oznámil, že v historii měření teploty je rok 2015 tím nejteplejším (zažili jsme na vlastní kůži). Nechci však podrobněji uvádět projevy živé přírody jako posouvání hranic biotopů na sever či urychlení životního cyklu rostlin (fenologická pozorování), která svědčí o existenci oteplení a stala se výživným zdrojem mediální propagace. Odborná veřejnost, specialisté i instituce příslušného oborového zaměření v podstatě přijali představu o oteplování i jeho antropogenních příčinách v podobě formulované pařížským zasedáním (2015).
Ekologický happyend?
Ponechme stranou jedinečný společenský rámec účasti 177 států zastoupených největším počtem pomazaných hlav v dějinách lidstva a nahlédněme do znění třicetistránkového protokolu prostřednictvím implementace EU: „[…] O globálním oteplování není pochyb a je velmi pravděpodobné, že hlavní příčinou oteplování od poloviny 20. století je vliv člověka.“ Zásadní je požadavek, aby se nárůst teploty udržel pod hodnotou 2 °C a dosáhl vrcholu v roce 2020; aby do roku 2050 ve srovnání s rokem 1990 byly sníženy emise (koncentrace skleníkových plynů – pozn. autora) nejméně o 50 % a do roku 2100 se přiblížily nule. Uvádí se tak v prohlášení představitelů skupiny G7 z června 2015, kteří budou usilovat o snížení emisí do roku 2050 o 80–95 % v porovnání se stavem v roce 1990. Též se předpokládá, že vyspělé státy podpoří přechod malých a zranitelných ekonomik na úroveň s nízkými emisemi. Pro tento účel bude vyčleněno 100 miliard dolarů (konečná dohoda by měla vejít v platnost v příštím roce). Během plnění uzavřených závazků se uvažuje v pětiletých intervalech inventarizace jejich naplňování a případná korekce dalšího směřování. Přístupy k dosažení těchto cílů se ponechávají na volbě jednotlivých zemí, nesplnění nepodléhá ekonomickým či jiným sankcím. Jaký je tedy netto výsledek? Opakuje se dosavadní nezávazná hra, byť v noblesnějším provedení, či jsme vykročili k řešení? Kritický hlas, jímž se ozvaly při završení pařížského setkání zejména ekologické organizace, zelená sféra i přímořské a ostrovní státy, byl zřetelně slyšitelný. Cílil na nezávaznost a neadresnou odpovědnost signatářů uzavřené smlouvy. Na druhé straně výrazně vzrostlo obecné vědomí zásadního rizika. Panující shoda o příčinách i návrhy mitigačních (opravných) opatření jistě povedou k omezování industrialiace založené na energii získané z uhlí (ozvaly se hlasy označující dohodu za umíráček uhelných lobby), vzrostou dále investice cílené na obnovitelné zdroje energie, zejména solární a větrnou, a ve větší míře se budou uplatňovat i v méně rozvinutých státech a oblastech (například pouštní oblasti Severní Afriky, Sahel). V zásadě tedy proplouváme mezi Charybdou a Scyllou. Charybda znamená naplnění katastrofického scénáře v polovině našeho století s desetimiliardovou lidskou populací a vzrůstem teploty o dva či více stupňů. Konec civilizace, v níž se nám tak dobře hoví (obrazy zkázy již bohatě rozvinula katastrofická filmová produkce). Scylla představuje vědomí mezní situace, ale nemůže připustit zásadní systémové řešení, které by ohrozilo normy přijatých ekonomických vztahů. Proto nelze „trestat“, tj. regulačně omezovat velké ekonomiky rozvíjejících se států (Čína, Indie, JAR atd.); v dohodě je zabudován kompromis, který zabraňuje její plné implementaci.
Kam jsme došli…?
Je třeba si uvědomit, že ani stoprocentní naplnění pařížské dohody neznamená ekologický happyend, tedy odstranění všech neduhů s oteplováním spojovaných. Komplexně podmíněné situace se vyhýbají pohádkovým řešením se zabíjením draka. Oxid uhličitý může dodat do atmosféry nejen spalování uhlí, ale i tropických pralesů, jež mají ustoupit olejné palmě či kukuřici. V roce 2015 hořela Indonésie, šlo o jednu z největších ekologických katastrof moderní doby. Předpokládá se, že požár uvolnil množství oxidu uhličitého odpovídající celoněmecké roční produkci. Oteplování je v podstatě jen epizodou, byť významnou, v mnoha způsobech, jimiž člověk narušuje přírodní ekosystémy, na jejichž službách je existenčně závislý.
Turbulentní rok 2015 jistě poukázal na zvyšující se rychlost i složitou provázanost komplexních dějů přírodních, sociálněpolitických i ekonomických. Jejich jmenovatelé se často těžko hledají; odrážejí křehkost i třaslavost cesty, po níž jdeme. Netroufám si na mesianistická doporučení, ale věřím, že k pokusu o uchopení složité situace je nezbytné překračovat hranice domácích humen – pokus o hodnocení průzory zadrátovaných státních ghett je nešťastný.
JAN KREKULE,
Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.