V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
MIROSLAV KOTÁSEK
Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích textů v českém prostředí. Zmiňuje Černého, Trávníčka, Typlta a další. Bezpochyby oprávněně. Konfrontováni se zaslepeností Václava Černého k modernímu umění obecně (nepochopení surrealismu, Linhartové, spor s Jirousem), tváří v tvář projevům těch, kteří se neostýchají zneužívat literaturu coby pouhou ilustraci nebo nástroj demonstrace subjektivně podmíněných estetických standardů deklarovaných v binárním režimu ano × ne, brát si autory a texty za rukojmí, zjišťujeme, že literatura mlčí. Stává se z ní přinejlepším předmět: výsledek typografického, nakladatelského provozu, součást provozu knihovnického, archivačního. Součást dějin literatury a kultury: to, co je minulé, artefakt, nesrozumitelný archeologický objekt, kterému není schopen žádný historický narativ, žádný kontext dát smysl. Ba co víc, v této souvislosti je otevřenou otázkou, jak a zda je třeba (možné) psát dějiny textů a tvůrců, kteří do kulturně-sociální situace nezapadají (a proto musí zůstat nepochopeni, přičemž po nich zůstává v kulturně- -dějinné perspektivě nejpatrnější právě tato stopa nepochopení a odmítnutí, nebo naopak apoteózy), outsiderské dějiny, dějiny protichůdců, neredukovatelných na „běžné“, normativní a standardizující kategorie, psaní duševně nemocných (Weiner, Linhartová, Nápravník, Artaud, Nietzsche ad.).
Právě dnes, 13. července 2020, slaví literární historik a kritik Milan Suchomel své 92. narozeniny. Při této přiležitosti zveřejňujeme rozhovor, jenž s profesorem Suchomelem vedl Ondřej Sládek, a připojujeme se ke gratulantům.
MATOUŠ JALUŠKA
V posledním lednovém dnu roku 2020 se na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK pod záštitou časopisu Svět literatury uskutečnilo kolokvium „Oldřich Král, Vladimír Svatoň a komparatistika“, pojaté jako vzpomínka na dvě osobnosti srovnávací vědy literární, které si zaslouží zhodnocení. Těmi slovy vytyčil cíl kolokvia šéfredaktor listu Josef Hrdlička, celé setkání se ovšem neslo spíše v duchu pocty, jak se tomu u nedávno zemřelých profesorů patrně nelze vyhnout — Král odešel 21. června 2018, Svatoň o půl roku později, 26. prosince. Na zhodnocení bude zřejmě ještě třeba počkat; příležitosti k němu se nabízejí například s ohledem na relativně recentní spor o srovnávací vědu literární při přivtělení původně samostatného fakultního Centra komparatistiky k pořadatelskému ústavu. V tomto světle bude třeba hledat odpovědi na otázky po vzájemných vztazích onehdy prudce konkurenčních pojetí Vladimíra Svatoně a Oldřicha Krále či Martina C. Putny a Martina Pokorného. Prozatím se však přednesené příspěvky hlavně inspirovaly dílem obou osobností a svou prostou existencí tak dokazovaly životaschopnost jejich myšlenek v okruhu přispěvatelů Svatoněm založeného časopisu. Asi i proto čněl jeho odkaz nad posluchárnou mnohem výrazněji než ten Králův.
ŠTEFAN ŠVEC
Nebývá v tomto časopisu častým zvykem recenzovat krabici. Těžko však výstižněji pojmenovat výsledek práce Pavla a Lucie Kořínkových. Úctyhodně objemný, bělostný box nazvaný Punťa — zapomenutý hrdina českého komiksu (1934–1942) obsahuje více než dvousetstránkovou, bohatě ilustrovanou studii o komiksovém psím hrdinovi, populárním před osmdesáti lety, obsáhlý výbor z jeho příběhů, sešit s náhledy obálek časopisu Punťa a navíc několik půvabných drobných přítisků v podobě pohlednic či školního rozvrhu hodin. Nakladatelsky opulentně vybavený projekt přitáhl vděčnou mediální pozornost a zaujal i poroty soutěží a cen, ať už Zlaté stuhy, ceny České akademie komiksu či Magnesie Litery.
EDUARD BURGET
Koncem ledna letošního roku se v pražské Knihovně Václava Havla konala prezentace knihy Přemysla Houdy Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce, již v loňském roce vydalo nakladatelství Karolinum. Debaty se kromě autora samotného zúčastnili tři hosté, kteří knihu již dříve recenzovali: politolog Pavel Barša, literární kritička Eva Klíčová a kritik čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Diskuze, kterou moderoval politolog Milan Znoj, proběhla v kritickém duchu. Autor nejprve svou práci krátce představil a následně se vyjádřil k připomínkám, které zazněly ze strany přítomných recenzentů. O několik dní později se k proběhlému večeru vrátil ve svém sloupku v deníku E15 kritik Jan Rejžek. Aniž by své důvody podrobněji vysvětlil, proti Houdově knize se razantně vymezil a z celého večera vyzdvihl pouze reakci přítomného písničkáře Vladimíra Merty, který v Houdově knize vystupuje jako jeden z předních aktérů: „A tak musel povstat veterán, 74letý Vladimír Merta, aby co pamětník mohutně naháněný StB uvedl Houdovy lži či omyly na pravou míru“ (E15, 20. 1. 2020). V závěru svého textu Rejžek neopomněl připomenout, že Přemysl Houda patří ke generaci mladých historiků, nových vykladačů minulosti, kterým bylo před rokem 1989 sotva osm let, pročež je jejich neustálá potřeba relativizovat zločiny husákovského režimu komická. Kritik se tak sám postavil do role vykladače minulosti, který dobře ví, jak to tehdy bylo, což „ti mladí“ nemohou pochopit.