V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
ONDŘEJ PODAVKA
Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor bohemistiky a sorabistiky na Ústavu slavistiky vídeňské univerzity. Zabýval se především vývojem češtiny i dalších západoslovanských jazyků, starší českou literaturou, českými překlady Bible a českou gramatografií, ale také rukopisy a starými tisky v rakouských knihovnách, dějinami bohemistiky a slavistiky v Rakousku a dalšími tématy. Roku 2018 vyšla pod vedením editorů Gertraude Zandové a Stefana Michaela Newerkly recenzovaná kolektivní publikace, „dárek věnovaný s úctou a vděčností Josefu Vintrovi […] k jeho osmdesátým narozeninám“ (s. 9).
Číst dál: Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty
MIROSLAV KOTÁSEK
Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích textů v českém prostředí. Zmiňuje Černého, Trávníčka, Typlta a další. Bezpochyby oprávněně. Konfrontováni se zaslepeností Václava Černého k modernímu umění obecně (nepochopení surrealismu, Linhartové, spor s Jirousem), tváří v tvář projevům těch, kteří se neostýchají zneužívat literaturu coby pouhou ilustraci nebo nástroj demonstrace subjektivně podmíněných estetických standardů deklarovaných v binárním režimu ano × ne, brát si autory a texty za rukojmí, zjišťujeme, že literatura mlčí. Stává se z ní přinejlepším předmět: výsledek typografického, nakladatelského provozu, součást provozu knihovnického, archivačního. Součást dějin literatury a kultury: to, co je minulé, artefakt, nesrozumitelný archeologický objekt, kterému není schopen žádný historický narativ, žádný kontext dát smysl. Ba co víc, v této souvislosti je otevřenou otázkou, jak a zda je třeba (možné) psát dějiny textů a tvůrců, kteří do kulturně-sociální situace nezapadají (a proto musí zůstat nepochopeni, přičemž po nich zůstává v kulturně- -dějinné perspektivě nejpatrnější právě tato stopa nepochopení a odmítnutí, nebo naopak apoteózy), outsiderské dějiny, dějiny protichůdců, neredukovatelných na „běžné“, normativní a standardizující kategorie, psaní duševně nemocných (Weiner, Linhartová, Nápravník, Artaud, Nietzsche ad.).
ŠTEFAN ŠVEC
Nebývá v tomto časopisu častým zvykem recenzovat krabici. Těžko však výstižněji pojmenovat výsledek práce Pavla a Lucie Kořínkových. Úctyhodně objemný, bělostný box nazvaný Punťa — zapomenutý hrdina českého komiksu (1934–1942) obsahuje více než dvousetstránkovou, bohatě ilustrovanou studii o komiksovém psím hrdinovi, populárním před osmdesáti lety, obsáhlý výbor z jeho příběhů, sešit s náhledy obálek časopisu Punťa a navíc několik půvabných drobných přítisků v podobě pohlednic či školního rozvrhu hodin. Nakladatelsky opulentně vybavený projekt přitáhl vděčnou mediální pozornost a zaujal i poroty soutěží a cen, ať už Zlaté stuhy, ceny České akademie komiksu či Magnesie Litery.
Právě dnes, 13. července 2020, slaví literární historik a kritik Milan Suchomel své 92. narozeniny. Při této přiležitosti zveřejňujeme rozhovor, jenž s profesorem Suchomelem vedl Ondřej Sládek, a připojujeme se ke gratulantům.
MATOUŠ JALUŠKA
V posledním lednovém dnu roku 2020 se na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK pod záštitou časopisu Svět literatury uskutečnilo kolokvium „Oldřich Král, Vladimír Svatoň a komparatistika“, pojaté jako vzpomínka na dvě osobnosti srovnávací vědy literární, které si zaslouží zhodnocení. Těmi slovy vytyčil cíl kolokvia šéfredaktor listu Josef Hrdlička, celé setkání se ovšem neslo spíše v duchu pocty, jak se tomu u nedávno zemřelých profesorů patrně nelze vyhnout — Král odešel 21. června 2018, Svatoň o půl roku později, 26. prosince. Na zhodnocení bude zřejmě ještě třeba počkat; příležitosti k němu se nabízejí například s ohledem na relativně recentní spor o srovnávací vědu literární při přivtělení původně samostatného fakultního Centra komparatistiky k pořadatelskému ústavu. V tomto světle bude třeba hledat odpovědi na otázky po vzájemných vztazích onehdy prudce konkurenčních pojetí Vladimíra Svatoně a Oldřicha Krále či Martina C. Putny a Martina Pokorného. Prozatím se však přednesené příspěvky hlavně inspirovaly dílem obou osobností a svou prostou existencí tak dokazovaly životaschopnost jejich myšlenek v okruhu přispěvatelů Svatoněm založeného časopisu. Asi i proto čněl jeho odkaz nad posluchárnou mnohem výrazněji než ten Králův.