Monografie čtrnáctičlenného autorského kolektivu, která vznikla ve spolupráci ÚČL AV ČR a ÚSL SAV, je věnována kazatelské próze jakožto jedinečnému literárnímu a kulturně-historickému fenoménu. Pozornost autorů se vesměs soustředí na kazatelství slovenské a české provenience, s důrazem na dobu střední (raný novověk). Jde o období, kdy měl tento literární žánr, který je často spojován se synonymním označením kázání a řeč, významné zastoupení ve skladbě české a slovenské literatury. Jednotlivé kapitoly nabízejí interpretaci vybraných kázání a řečí jako autonomních literárních děl a dobových dokumentů. Na homiletiku nahlížejí autoři jako na žánr, který stojí na pomezí umělecké a věcné literatury. Na jednu stranu sledují její žánrové charakteristiky, tematicko-motivické zaměření, ideovou náplň, inspirační zdroje, vztah k dobové rétorice, poetický výraz a používání jazykových a stylistických prostředků. Na druhou stranu si pak všímají výpovědní hodnoty kazatelské prózy, jejíž tvůrci se vyjadřovali k nejrůznějším náboženským, politickým, sociálním a etickým otázkám. Výzkum kazatelství, který se v minulosti – až na výjimky – nepociťoval jako zásadní a důležitý, se po roce 1989 znovu nastartoval a slibně rozvinul. Navzdory značným dluhům, které máme vůči tomuto výzkumnému tématu, se je snaží autoři této monografie splatit alespoň tímto skromným dílem. Jak naznačuje římská číslice v názvu knihy, hodlají editoři v naznačené spolupráci českých a slovenských literárních vědců pokračovat a rozšířit výzkum na širší oblast střední Evropy.