TOMÁŠ POSPISZYL
Dějiny československého komiksu 20. století autorského kolektivu Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret a Michal Jareš jsou publikací obtížně přehlédnutelnou: dva díly o celkové mocnosti jednoho tisíce stran a třetí, devadesátistránkový sešit rejstříků, nabízejí pozoruhodně podrobný přehled českého komiksu mezi lety 1900 a 2000. Členové autorského týmu působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a patří k mladší generaci komiksových badatelů (nejsem si jist, zda vůbec nějaká starší generace v tomto oboru existuje). Jejich ambicí byl celistvý, odborně fundovaný pohled na český komiks, společný několikaletý výzkum byl podpořen Grantovou agenturou České republiky. Velká, drahá, přitom akademicky zaměřená publikace dokázala vzbudit zájem i u širší veřejnosti.
Dějiny československého komiksu 20. století jsou doposud nejrozsáhlejším a nejpodrobnějším, nikoli však jediným pokusem zpracovat českou komiksovou historii. Jen poslední čtyři roky přinesly řadu podobně zaměřených knih: v roce 2011 vyšel Český komiks 1. poloviny 20. století Heleny Diesingové. Josef Ládek a Robert Pavelka ve stejném období vydali dva díly Encyklopedie komiksu v Československu 1945–1989. Olga Bezděková a Milan Krejčí připravili publikaci Po stopách kreslených seriálů. Základ autorského týmu Dějin československého komiksu 20. století pak před třemi lety koncipoval výstavu a publikaci Signály z neznáma, český komiks 1922–2012. Po letech odborného a publikačního nezájmu se komiksová historie stala atraktivním tématem pro badatele i publikum, pro čtenáře se tak objevuje možnost jednotlivé knihy a přístupy porovnat. Podrobnější a nepovrchní komparace zmíněných titulů však především poukazuje k různým ambicím a východiskům, ze kterých vyrůstají.
Dějiny československého komiksu 20. století chtějí být prvními komplexními dějinami českého komiksu. Podobná ambice v sobě poněkud paradoxně propojuje osvícensky motivovaný projekt důkladného zpracování jedné oblasti lidské činnosti s postmoderním přehodnocováním klasických kulturních hierarchií. Specifika komiksu jako osobitého média si vynucují hledání co nejvhodnějšího způsobu, jak dějiny této disciplíny konstruovat. Jak autoři v textu připomínají, komiks zásadně ovlivňují aspekty komerční a ideologické. Navíc jde o hybridní médium, spojuje v sobě složku literární a výtvarnou, vztahuje se bezprostředně k dějinám tištěných médií i k filmovým postupům. Dějiny Československého komiksu 20. století se v tomto smyslu drží při zdi a nepouštějí se do hledání multioborových souvislostí ani do bezbřehého definování komiksu jako kulturního fenoménu.
Autoři Dějin se v zásadě zabývají všemi typy projevů, které nesou všeobecně známé formální znaky komiksu. Jejich záběr je široký. Zatímco mnohé zahraniční přehledové publikace o komiksu či jeho národně definovaných projevech úzkostlivěji rozlišují svět dětského komiksu a komiksu pro dospělé, české dějiny se zabývají komiksem pro všechny věkové kategorie. Jiné existující publikace se zabývají pouze sešitovým nebo knižním komiksem a ignorují historii novinových či časopiseckých stripů. České komiksové dějiny zpracovávají vše, od novin až po samizdat, nahlížejí všechny kvalitativní roviny komiksové tvorby od nepovedených komerčních pokusů k nepochybným uměleckým dílům. Zvláštností Dějin československého komiksu 20. století je inkluze slovenského komiksu. Na poli literatury či výtvarného umění přitom existuje tradice národně separovaného literárního či uměleckého dějepisectví. I recenzované dílo pak v zásadě dokládá relativní autonomii obou národních komiksových okruhů.
Pokud bych měl hned na počátku jmenovat nejproblematičtější aspekt Dějin československého komiksu 20. století, jenž byl opatrně zmíněn již v některých dosavadních recenzích, je jím poměr mezi rovinou faktografickou a interpretační. Autoři detailně mapují existenci komiksového média, už méně se zabývají výkladem a posuzováním jeho významů. Předkládají chronologicky pojatý přehled komiksové faktografie, méně pak sumarizaci dobových výrazových prostředků, formulaci základních hodnotících kritérií, výběr a analýzu zlomových děl, naznačení možných národních specifik a na závěr sice riskantní, ale nutný pokus o ustavení kánonu celé disciplíny. Abychom byli spravedliví: i tyto prvky v Dějinách Československého komiksu 20. století najdeme, ale jsou „zadušeny“ lavinou informací, většinou o tom, kdy a kde daný komiks vycházel a o čem pojednával.
Zde se nabízí srovnání se zmiňovaným Českým komiksem 1. poloviny 20. století Heleny Diesingové, nebo dokonce se Signály z neznáma od autorů samotných Dějin. Textovým rozsahem je kniha Heleny Diesingové — ve srovnání s Dějinami československého komiksu 20. století — pouhým zlomkem. Přesto se Diesingové na malé ploše podařilo vykreslit neobyčejně plastický obraz českého komiksu. Pečlivě volila vzájemně posunutá, přitom navazující témata a případové studie, v jejichž vzájemné konfrontaci pak komiks zkoumá. Podobně i Signály z neznáma ve své mnohovrstevnaté struktuře představovaly čtenářsky vděčný, současně odborně netriviální úvod do světa českého komiksu a k přístupům k jeho analýze. Dějiny Československého komiksu 20. století ale nechtějí být popularizačním úvodem, výběrovým přehledem nejtypičtějších či naopak nejvzdálenějších fenoménů, ani zručnou aplikací existujících světových komiksologických poznatků na lokální materiál. Ambicí tu je najít a stručně vyložit dosud nezpracovanou oblast kulturní produkce. O to víc by se však měly snažit definovat a obhájit vlastní metodologii, což při veškeré odvedené práci nečiní v míře dostatečné.
Komiks se chová jinak než umělecká literatura nebo výtvarné umění, kde jsme na dějinné přehledy zvyklí a kde mají svou dlouhou tradici. Je typickým produktem kulturního průmyslu, vysoce standardizovaným žánrem, který je jen výjimečně prostředkem individuálního tvůrčího sebevyjádření nebo dokonce umělecké autenticity. Důkazem podobného tvrzení, stejně jako u filmu či televize, je skutečnost, že zpravidla vzniká v týmu, jednotliví tvůrci mohou být v průběhu trvání díla měněni, aniž by to mělo na výsledek zásadnější vliv. Komiks je součástí světa zábavných médií, komiksová postava dokáže putovat ze stránek časopisů do filmu, televize, rozhlasu a naopak (viz Pepina Rejholcová nebo Ferda Mravenec). Komiks je určen k masovému šíření. Jeho trvání zásadně ovlivňuje schopnost oslovit zvolené publikum. Cílem není originalita formální či obsahová, ale naopak vítána jsou schematizovaná řešení. Tím pádem je důležitým zdrojem poznání ideologických, sociologických, psychologických a dalších aspektů moderní společnosti.
Jak autoři Dějin československého komiksu 20. století v předmluvě přiznávají, cílem jejich snažení bylo především extenzivní mapování dané oblasti. Základem jejich přístupu tedy především byla fixace českého komiksového korpusu. Myslím, že to není vůbec málo. Specifikem evropského národního komiksu je, že umožňuje podrobný, i když nikdy ne zcela kompletní přehled historické produkce vůbec vytvořit. Pro výtvarné umění je podobný krok nemyslitelný (například hypotetický seznam všech namalovaných obrazů), pro film naopak běžný. Vzniknou však soupisem všech publikovaných komiksů komiksové dějiny? Detailní zpracování vydavatelské historie jednotlivých seriálů hraje pro Dějiny klíčovou roli, klidně by ale mohlo mít své místo v rejstříkové části práce. Nemalou část úctyhodné tisícovky stran Dějin zabírají ve větách rozvedené popisy nejrůznějších vydavatelských peripetií, jež je snadné představit si jako tabulkový přehled. Nevyužita také zůstala možnost matematické analýzy sebraných dat.
Dobře si uvědomuji, že volba a naplnění vhodného formátu je pro dějepisectví nejednoduchým, i když klíčovým úkolem. Váhání nad ideálním poměrem mezi faktografií a interpretací je koneckonců i jedním z důvodů, proč nám například chybí velké syntetické dějiny československého nebo českého filmu. O jediný pokus se v tomto směru v osmdesátých letech minulého století zasloužil Luboš Bartošek. Národní filmový archiv se následně vydal cestou přísně faktografického zpracování českého filmu v sérii Český hraný a Český animovaný film. Vyhnul se tak hodnocení různorodého prostoru hrané či animované kinematografie: i zde vznikala většina snímků na čistě komerční nebo ideologické bázi, i zde navzdory těmto skutečnostem mezi pokleslou zábavou či propagandou najdeme nepochybně umělecká díla. Před několika lety vznikl pokus — také s podporou GA ČR — dějiny české kinematografie zpracovat. Nebyl však úspěšný, a pokud je mi známo, v současné době na podobném úkolu nikdo nepracuje.
Autoři Dějin československého komiksu 20. století svůj úkol začali konstrukcí základních historických etap. Oblast komiksu minulého století rozdělili do sedmi časových úseků. Ty pak obsahují relativně stručné kapitoly různorodého zaměření: najdeme mezi nimi autorské profily, studie o jednotlivých komiksech nebo dobových periodicích, ale i shrnující informace o celých oblastech tvorby typu komiksu pro dětské nebo dospělé čtenáře. Jazyk většiny kapitol je čtivý, od akademické neutrálnosti někdy sklouzávající až k populárnějšímu vyprávění. Text mnohdy konstatuje obecně známá fakta až banality. Daní za týmový způsob práce je i opakování některých skutečností. Hned dvakrát tu jsou například vyjmenovány vlastnosti hlavních hrdinů Čtyřlístku, tj. že je Pinďa strašpytel a pruďas Bobík má pořád hlad. Vedle základní periodizace a přehledových kapitol nabízí každá základní vývojová etapa i kapitolu ozřejmující světový komiksový kontext a kapitolu s přehledem relevantní teoretické nebo kritické literatury, která přibližuje dobové lokální uvažování o daném oboru.
Publikace obsahuje početné ukázky samotných komiksových děl. Výběr ilustračního materiálu je omezen na podobu komiksů tak, jak se v tiskové podobě setkávaly se svými čtenáři. Podobné vymezení nás ochuzuje o přípravné kresby, variantní řešení nebo fotografie doplňujících fenoménů. Chybí také důležitá obrazová informace o tom, jak se s komiksovým žánrem pracovalo v layoutu celých novinových či časopiseckých stránek. Opět lze připomenout užití podobných typů ilustrací v přehledové knize Heleny Diesingové nebo v Signálech z neznáma. V obou publikacích byly bezesporu přínosem.
Kritizovat autory podobného projektu je ovšem snadné. Málokdo z nás má praktickou zkušenost, s kolika problémy se při psaní Dějin museli potýkat. V oblasti komiksu navíc nebylo z širšího hlediska — základy komiksových studií u nás vznikly teprve v tomto tisíciletí — na koho navazovat nebo se naopak vůči jiným přístupům vymezovat. Masivní výzkum autorského týmu bylo nutné přetavit do srozumitelného a proporčně vyváženého výkladu, jehož platnost nakonec osvědčí až několikaleté užívání. Dějiny československého komiksu 20. století tak představují projekt, jehož řešení by minimálně z metodologického hlediska mělo zajímat badatele i v jiných uměnovědných oblastech. Jak konstruovat dějiny umělecké disciplíny, která se v mnohém vymyká klasickým žánrům? Výzva je o to zajímavější, jelikož donedávna přehlížené dějiny komiksu nebyly předchozími generacemi uchopeny ani pomocí tradičního historicko-národního narativu, ani v duchu autonomizačního vývoje umělecké formy. Jako součást masové kultury byl komiks dlouho za horizontem zájmu národních i formalistických ideologií. Jsme však bez těchto rámců schopni dějinný příběh komiksu vytvořit? A je v dnešní době vůbec podobných dějin třeba?
Komiksový dějepis si nepochybně žádá široká čtenářská základna komiksových fanoušků a pevně věřím, že smysl mají i pro vědy o kulturních dějinách obecně. Autoři Dějin sice někdy naplňují stereotypní předpoklady o příčinách kulturního vývoje u nás — viz zákazy komiksu za nacistů a komunistů, shodně nepřejících masové zábavě v amerikanizovaném duchu. I díky pečlivé badatelské práci však na druhé straně dokážou vyvracet jiné. Na základě provedené historické rešerše dokládají, že tradičně zdůrazňovaná diskontinuita komiksových dějin u nás je pouhým populárním mýtem.
Základním ideovým rámcem Dějin československého komiksu 20. století tak nakonec zůstal příběh emancipace populární formy, která teprve nedávno získala status předmětu vhodného k akademickému zpracování. Autoři se snaží fanouškovský zájem o komiks — který se obecně nejčastěji projevuje právě vytvářením detailní faktografie bez potřebné interpretace — překročit odborně vedenou systematičností a poněkud méně přesvědčivou snahou výsledky svého poznání zobecňovat. Ale s více či méně divokými teoriemi lze vždy přijít i později, především v souvislosti s kratšími historickými úseky, než je celé jedno komiksové století. Dějiny československého komiksu 20. století pro podobné výlety představují vhodnou startovací plochu.
Tomáš Prokůpek — Pavel Kořínek — Martin Foret — Michal Jareš: Dějiny československého komiksu 20 století. Praha, Akropolis 2014. 1 088 stran ve třech svazcích.
Vyšlo v České literatuře 5/2015.
