Česky
(1862–1936)
Bertold Bretholz se narodil v moravském Příboru 9. července 1862 jako Samuel Bertold Bretholz. Židovskou víru opustil již během studia práv ve Vídni stejně jako jeho nevěsta, snad proto, jak se domnívá historička Zdeňka Stoklásková, aby se vyhnul případným komplikacím v kariéře.
Po studiu historie a práv na vídeňské univerzitě strávil další dva roky v Institutu pro rakouský dějezpyt. Na doporučení Theodora von Sickela se roku 1892 stal moravským zemským historiografem a o tři roky později nastoupil do městského archivu v Brně. Roku 1897 začal novou etapu profesního života, když odešel do Moravského zemského archivu. Brněnský archiv se pod jeho vedením v letech 1909–1926 změnil v centrální archivní pracoviště celé Moravy. Pro práci historika byl B. Bretholz dobře vybaven: vedle latiny a řečtiny hovořil francouzsky, italsky a anglicky, uměl i česky.
Od roku 1905 pracoval rovněž jako člen Komise pro novější rakouské dějiny, o dva roky později se stal řádným členem rakouské archivní rady. Vedle archivních prací a vysokých funkcí v rakouské archivní správě se věnoval i pedagogické činnosti; od roku 1909 přednášel dějiny a pomocné vědy historické na brněnské německé technice, a to nejprve jako honorární a posléze jako mimořádný profesor. Již roku 1914 byl zvolen za korespondenčního člena Akademie věd ve Vídni.
Při vědecké práci se soustředil na kritické vydávání archivních pramenů, upozornil na existující listinné padělky a jeho vynikající práce o latinské paleografii vyšla v několika vydáních. S ohledem na nespornou vědeckou erudici jej Spolek pro dějiny Němců v Čechách vyzval, aby sepsal dějiny Čech a Moravy, v nichž by reagoval na Palackého pojetí dějin. Výsledkem byla práce Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden 1306 (1912). B. Bretholz v ní rozvinul teorii, že ve 13. století do země nepřišli němečtí kolonisté, ale že hospodářskou, kulturní a sociální aktivitu německého živlu v českých zemích lze vysvětlit jen rozvojem činnosti zbytků původního německého obyvatelstva. Připadalo mu, že tak vytvořil solidní základ, od něhož by mohli domácí Němci odvíjet politické požadavky. Kontinuální teorie, kterou se snažil prosadit, však narazila na odpor nejen v českém prostředí, ale i u německé historiografie. Ačkoli odborná veřejnost jeho koncepci odmítla, rozpracoval ji ve 20. letech v populárně vědeckých Geschichte Böhmens und Mährens (vyšly v letech 1921–1925), které dovedl až do roku 1792. Základní teze, určená i k podpoře německých autonomistických požadavků v Československu, měla doložit, že Češi v dějinách uspěli, jen pokud žili s Němci v přátelské shodě; jakmile se v období husitských válek jejich cesty rozešly, spěl vývoj k bělohorské katastrofě a dalšímu všestrannému úpadku českého etnika.
V zemském archivu pracoval B. Bretholz v převážně jazykově českém prostředí, které mu příliš nevyhovovalo. Především po vzniku samostatného Československa se snažil najít uplatnění jinde. Jedním z jeho prvních cílů byla profesura na univerzitě v Berlíně, jejíž získání vypadalo nadějně. Zdá se však, že jeho plány nečekaně zmařila skutečnost, že se při jednání o povolání na berlínskou stolici dějin zmínil jeho židovský původ, který se stal pravděpodobně nepřekonatelnou překážkou, a dveře z národnostně komplikovaného prostředí mu zůstaly uzavřeny. Ve 20. letech, po ztroskotání berlínských plánů, uvažoval i o profesuře na Německé univerzitě v Praze, kde by si oproti brněnské technice z prestižního hlediska jistě polepšil; v tomto případě mu však výrazně uškodila jeho teorie o kontinuálním osídlení českého území německým elementem, kterou pražská německá historiografie odmítala.
Zachoval se nám velice kritický záznam o Bretholzově pražské přednášce v červnu roku 1922 z pera tehdejšího studenta historie Josefa Pfitznera, jehož slova vystihla jak odpor německé odborné veřejnosti k Bretholzově kontinuální teorii, tak i osobní zklamání plodného badatele: „Ten, který se chlubil tím, že neexistuje jediná otázka, kterou by ze svého hlediska nemohl zodpovědět, nemohl na mnohé námitky říci ano slovo. […] Tribunu opustil jako zlomený muž, který obětoval celých 30 let svého života pouze své teorii.“
Bretholzova teze o kontinuálním německém osídlení území Čech a Moravy mezi odborníky neuspěla, ovšem stala se součástí nacistické okupační ideologie, ačkoli jméno jejího židovského autora bylo z nacistické historiografie vymazáno. Vývoj Německa po roce 1933 znamenal pro Bretholze rozpad světa, jemuž věřil, a nelze proto vyloučit, že 27. listopadu 1936 zvolil dobrovolnou smrt. Uzavřel se tak život člověka, v jehož osudu Zdeňka Stoklásková spatřovala „personifikaci komplikovaných národnostních poměrů na Moravě: zrozením Žid, národností Němec a duší Moravan“.
ALENA MÍŠKOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.