Česky
Strahovský knihovník, nadšenec pro katalogizování prvotisků byl před 110 lety zvolen mimořádným členem České akademie věd a umění (ČAVU). Duchovní ve vědě je vidět zřídka, ČAVU zvolila svými členy jen 12 katolických a po roce 1918 čtyři protestantské duchovní – Isidor T. Zahradník patří mezi ně. Byl člověkem přerodu; konverzí prodělal v životě několik. Vědeckou práci brzy převážilo povolání politika. Později vystoupil z premonstrátského řádu (1919), oženil se, přidal se k Církvi československé, později ale přestoupil k českým pravoslavným.
V dynamických přerodech počátku 20. století zdůraznili sociální a politický rozměr náboženství právě duchovní. Takto nábožensky se identifikoval se sociální realitou rovněž I. Zahradník, zvolený v roce 1907 za říšského poslance. Lze se o něm dočíst, jak 28. října 1918 v Praze vyhlásil samostatný stát; ráno v něm kdosi Na Příkopech poznal poslance a dav ho na ramenou donesl k soše sv. Václava, kde prohlásil: „Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodni.“ Na slova kněze dav přísahal. „Muži října“ dorazili na místo až o hodinu později. To už I. Zahradník na tehdejším Nádraží císaře Františka Josefa převzal vedení drah a do ostatních stanic telegrafoval: „Československý stát proklamován dnes o 11. hodině u sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského.“
Narodil se 25. června 1864 v Hostačově na Čáslavsku v chudé rodině zahradníka; dostal jméno Bohdan. Když vstoupil k strahovským premonstrátům (1883), přijal jméno Isidor a byl vysvěcen na kněze (1888). Po studiu teologie byl vyslán do pastorační služby. V německé Jihlavě (1890–1899) organizoval české spolky a naplno rozvinul řečnický a kazatelský talent. Kdo se začte do jeho knihy kázání Cestou křížovou (1901), zjistí, že autor povzbuzuje věřící v cestě za Kristem, ale upozorňuje na konkrétní obtíže. Pojmenovává problémy mezilidských vztahů. Ostře kritizuje nerovné sociální poměry a otevřeně vyzývá šlechtu moderní doby – fabrikanty, aby pečovali o chudinu. Jeho strukturovaná a empatická kázání ilustrovala příběhy z českých dějin a byla hojně navštěvována. Několikrát řešil dilema řádové poslušnosti. V Jihlavě měla jeho pastorační činnost politický a nacionální rozměr, což tamní Němce popudilo. Když se mu zdálo, že bude na jejich nátlak odvolán, zvážil opuštění řádu. Chtěl být světským farářem, ale opat mu nabídl lákavé místo strahovského knihovníka – I. Zahradník však měl jinou vizi svého povolání, jak se záhy přesvědčíme.
Zatím se energicky pustil do katalogizace prvotisků. Zúročil své studium historie (1897, PhDr.), pátral po zahraničních bohemikách, poznatky publikoval tak rychle, že leckdy přehlédl detaily, jak zhodnotil v nekrologu Václav Flajšhans (Almanach ČAVU 37–1927, s. 119–130). V roce 1902 otiskl ve Věstníku ČAVU výtah z připravovaného katalogu prvotisků strahovské knihovny a filologové František Kott a Jan Kvíčala jej navrhli na mimořádného člena ČAVU – valné shromáždění však volbu neakceptovalo. Nenechal se odradit a již 7. června 1904 předložil k otištění vatikánský rukopis Ladislava Pohrobka slovník latinsko-německo-český; napodruhé již III. třída s jeho volbou uspěla a valné shromáždění ji přijalo.
I. Zahradník záhy prožívá další přerod. Končí s prací bibliografa, když neuspěje ve volbě nového opata. Odejde ze Strahova a stane se inspektorem řádového velkostatku (1906). Tehdy jej starší bratr Bohumil získal pro agrární stranu; jeho kontroverzní cestu politikou rozkódoval historik Pavel Marek (Historica Olomucensia 38–2010, s. 63–87). Kandidatura do říšské rady vzbudila pohoršení. Proč kněz nekandiduje za katolickou stranu? Jak bude hlasovat ve věcech víry? Agrárníkům se zamlouval radikální a aktivní řečník; méně už jeho kritika vedení strany.
Jako poslanec se angažoval v sociální politice a lokálních záležitostech, byl členem poradní komise státních drah. Jednáním a oblibou připomínal tribuna lidu. Obtížně získal souhlas opata s první kandidaturou (1907). Podruhé (1911) byl zvolen jako samostatný kandidát – odpadlík, zatím jen stranický. Tlak řádové disciplinace povede nakonec i k odpadnutí z církve. V politice se naučil stát sám; byl nekompromisní v jednáních Českého svazu za 1. světové války, věřil vizi svobodného státu a připravil půdu reformnímu kléru. Nakonec vystoupil ze stínu staršího bratra – jestliže Bohumil byl přirovnáván k Husovi, Isidor svou radikalitou připomíná Jakoubka ze Stříbra.
28. říjnem dovedl svou politickou kariéru k vrcholu. Stal se ministrem železnic v první československé vládě a diplomatem, ale Edvard Beneš ho v diplomacii nechtěl. I. Zahradník nakonec přijal post generálního ředitele Hypoteční banky (1924). Zemřel 21. února 1926 ve Vídni.
TOMÁŠ W. PAVLÍČEK,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.