Česky
Ještě letos na jaře měla jen malá část hudební veřejnosti povědomí, že se první opera Antonína Dvořáka jmenuje Alfred a byla napsána na německé libreto. Koncertní nastudování neznámé opery, jež se v září uskutečnilo v Rudolfinu v rámci mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha, se stalo senzací, na kterou v oblasti vážné hudby nejsme zvyklí – o světové premiéře Alfreda informoval i bulvární tisk.
Všechna reprofota: Národní muzeum – České muzeum hudby – Muzeum Antonína Dvořáka
Antonín Dvořák, Alfred – první notová strana autografní partitury z roku 1870.
Situace v něčem připomněla Dvořákův slavný vstup na mezinárodní scénu. Nadšený článek proslulého německého hudebního kritika Louise Ehlerta (National-Zeitung, Berlín 15. listopadu 1878) referoval o neznámém skladateli v takových superlativech, že vzápětí „způsobil doslova útok na obchody s hudebninami“. V roce 2014 jsme naopak v situaci, kdy se všichni ptají, jak je možné, že tak známý skladatel napsal operu, kterou nikdo nezná.
Přestože A. Dvořák patří v celosvětovém měřítku k nejhranějším skladatelům, mnohá jeho díla zaznívají zřídka a některá dokonce vůbec, v čemž se ostatně od jiných skladatelských velikánů neliší. V případě opery Alfred však nestačilo učinit „pouhé“ dramaturgické rozhodnutí. Již jen z toho důvodu, že nebyly k dispozici provozovací materiály pro hudebníky. Spolu s umělci a producenty se proto na ambiciózním projektu podíleli i vědci: Kabinet hudební historie Etnologického ústavu AV ČR přispěl především odbornou přípravou notových materiálů včetně edice původního německého textu opery. Současně s prací věnované rozsáhlé Dvořákově partituře byl podniknut heuristický výzkum, jenž objasnil i některé poněkud záhadné kapitoly z historie provozování této opery.
Nevíme, kdy A. Dvořák s kompozicí opery začal, nedochovaly se žádné náčrty ani skici. Víme, že rukopisnou partituru tříaktové opery dokončil v říjnu 1870: k tomuto datu dopracoval dílo do finální podoby – čistopisné orchestrální partitury. Vznikala půl roku a představuje jediný autentický notový pramen, který se dochoval. Usiloval skladatel o provedení opery? Vše nasvědčuje, že nikoli. V korespondenci ani v jiných pramenech se A. Dvořák o Alfredovi nezmiňuje. I v rozhovorech uváděl, že jeho první operou je Král a uhlíř z roku 1871. Partituru Alfreda pravděpodobně hned po dokončení odložil do „staré skříně“ k jiným skladbám, kterých zde přibývalo. Vždyť komponoval už několik let a skoro nikdo o tom nevěděl. Živil se u violového pultu jako orchestrální hráč Prozatímního divadla (již od roku 1862!) a jako soukromý učitel klavíru.
Autograf ouvertury z roku 1870 revidoval skladatel roku 1881 červeným inkoustem.
Počínaje průlomovým rokem 1878 začal A. Dvořák intenzivně publikovat zejména v berlínském nakladatelství Fritze Simrocka, ale i jinde. Evropskému publiku tak vedle svých novinek předkládal také díla starší. Pouze však taková, která obstála před jeho přísnou sebekritikou, neboť mnohá díla „roztrhal a spálil“, jak si poznamenal do jednoho ze seznamů skladeb. Někdy byl sám překvapen hodnotou rané skladby, kterou nechal provést, aby prověřil, zda obstojí před koncertním publikem. Kupříkladu roku 1887 psal do Vídně vynikajícímu dirigentovi Hansi Richterovi: „Šťastný úspěch mých ‚Variací‘ mi dodává odvahy (ovšem jen pod Vaší ochranou a vedením), abych vynesl ještě i jiné starší věci na denní světlo.“ Kromě Symfonických variací měl Dvořák tehdy na mysli i své rané symfonie: „snad zaslouží lepšího osudu než ležet po léta ve staré skříni s harampádím“. Lze se domnívat, že tak jako v případě jiných raných děl by A. Dvořáka zajímalo, jak bude Alfred znít. Ostatně v roce 1881 měl v plánu koncertně provést rozsáhlou ouverturu k Alfredovi. Podrobil tehdy partituru ouvertury revizi, ale z provedení nakonec sešlo. Skladatel měl však přinejmenším jeden dobrý důvod, proč operu raději neuvádět. Jestliže byl v symfonické nebo komorní tvorbě od 80. let již plně respektovaným skladatelem a uvádění raných, méně zralých kompozic jej ohrozit nemohlo, o pověst operního skladatele bojoval do konce života. Vždyť v rozhovorech, které jako již slavný skladatel poskytl novinářům, mj. o své tvorbě řekl: „Když jsem začínal komponovat, bylo jedním z mých největších cílů napsat operu.“ (Sunday Times, Londýn 1885) A téměř o 20 let později, pouhé dva měsíce před smrtí, se také jasně vyjádřil ke své představě skladatelského poslání: „Chtěl bych se, pokud mi dá ještě Pán Bůh zdraví, ze všech sil věnovat operní tvorbě. […] Považují mne za symfonika, třebaže jsem již před mnoha lety prokázal převážný sklon k tvorbě dramatické.“ (Die Reichswehr, Vídeň 1904) Partitura Alfreda se za Dvořákova života „lepšího osudu“, tedy provedení nebo tisku nedočkala – zůstala „ve staré skříni“.
V roce 1905, rok po Dvořákově smrti, byla konečně provedena ouvertura. Na operu však došlo až o mnoho let později, v roce 1938. Nejprve (6. února) zazněly její úryvky v originální jazykové verzi na vlnách německého vysílání pražského rozhlasu. Celá opera byla poté scénicky provedena v Českém divadle v Olomouci, avšak v českém překladu, jak bylo tehdy na českých scénách obvyklé. Podle dobových recenzí zazněla v premiérový večer (10. prosince 1938) bez předehry, protože nebyl zajištěn provozovací materiál. Olomoucká inscenace vůbec přišla ve složité době, těsně před začátkem nacistické okupace. V prosinci zazněl Alfred ještě pětkrát, dirigent Adolf Heller pak musel kvůli německému a židovskému původu divadlo opustit (přes Palestinu emigroval do USA) a opera se už dále neprovozovala. Podobný osud stihl dirigenta Georga Singera, který nastudoval a řídil únorové rozhlasové ukázky, nebo ředitele německého vysílání Paula Nettla. Dílo se však tehdy nemohlo dále provozovat i kvůli námětu opery, v níž hrdinní Britové bojují proti nepřátelským okupantům – dánským Vikingům.
Alfred – závěr ouvertury s datačním přípisem a podpisem Antonína Dvořáka
Výjimečnou možnost slyšet úryvky opery měli po mnoha letech znovu rozhlasoví posluchači. V den Dvořákova výročí narození (8. září 1961) je přednesl Plzeňský rozhlasový orchestr řízený Josefem Blackým se sólisty plzeňské opery. Zpívalo se v češtině, velmi pravděpodobně z „olomouckých“ provozovacích materiálů. Z tohoto nastudování se dochovalo pouze několikaminutové torzo nahrávky.
Koncem 80. let dvacátého století se uvažovalo o provedení cyklu všech Dvořákových oper včetně Alfreda, ale v důsledku politických a společenských změn v roce 1989 se tyto plány nepodařilo realizovat. Konkrétní kroky k nastudování a nahrávce Alfreda podnikal na začátku 90. let opět Český rozhlas. Vzhledem k tomu, že vyjednávání s Dvořákovou rodinou o využití dosavadních provozovacích materiálů skončila nezdarem, bylo rozhodnuto, že rozhlas pořídí tyto materiály nově. Ukázalo se však, že Dvořákova bohatě instrumentovaná a v mnoha ohledech složitá partitura byla nad možnosti kopistů, nehledě na nutnost přepisu německého zhudebněného textu vepsaného skladatelem do partitury kurentem. Opisy proto zůstaly v rozhlasovém archivu jen v podobě nepoužitelných torz, k nastudování a natáčení nedošlo.
Teprve o dvacet let později se podařilo ambiciózní projekt zdárně realizovat spojenými silami hned několika institucí. Idea Českého rozhlasu a agentury Arco Diva nastudovat, koncertně provést a nahrát Alfreda konečně v původním znění s německým textem si vyžádala spolupráci s dalšími profesionály. Nakladatelství Českého rozhlasu se ujalo vypracování počítačové notografie, skladatel Otomar Kvěch zhotovil pro účely nastudování opery klavírní výtah. Odbornou ediční práci garantující, že všechny notové materiály budou odpovídat skladatelově intenci, svěřil rozhlas dvořákovským specialistům z Kabinetu hudební historie EÚ AV ČR, týmu prof. Jarmily Gabrielové. Podpory se projektu dostalo i ze strany Ministerstva kultury ČR a Česko-německého fondu budoucnosti.
Opera Alfred zazněla 17. září 2014 na prestižním mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha v nastudování Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Českého filharmonického sboru Brno a renomovaných sólistů pod taktovkou německého dirigenta Heiko Mathiase Förstera. Koncertní provedení se stalo kulturní událostí mimořádného významu, která vzbudila zaslouženou pozornost mj. i jako výsledek příkladné spolupráce několika institucí. Nikoli však výsledek jediný. Zanedlouho bude k dispozici i nahrávka a notové publikace. Dvořákova operní prvotina se tak dostává ze staré skříně nejen na koncertní pódium, ale také do obchodů s hudebninami a doufejme, že brzy pronikne i na některou z operních scén.
JAN KACHLÍK,
MARKÉTA KRATOCHVÍLOVÁ,
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.