Dějiny české detektivky autorské dvojice Michal Jareš a Pavel Mandys jsou příručkou, která se na dlouhou dobu stane neocenitelným zdrojem pro odbornou a laickou veřejnost. Práci autorů je třeba ocenit o to víc, že kniha vznikla bez obvyklé institucionální či grantové záštity, nepočítáme-li podporu vydání ze strany Ministerstva kultury ČR.
Kniha je rozčleněna do pěti chronologicky řazených oddílů. Těm kromě „Předmluvy“ předchází ještě „Vymezení pojmů a kategorizace subžánrů“, které bohužel nabízí jen letmé představení základních pojmů, natolik stručné, že to informační hodnotu kapitoly v podstatě nivelizuje. Tato kapitola, popisující vývoj žánru prostřednictvím definicí jeho proměn, také ozřejmuje, v čem se Dějiny české detektivky odlišují od obdobných zahraničních (míněno anglo-amerických) publikací: v nich sledujeme diachronní proměnu žánru, detailní popis jednotlivých žánrových podob, ilustrovaný představením nejvýznamnějších autorů (srov. např. John Scaggs: Crime Fiction [2010]; Martin Priestman [ed.]: Cambridge Companion to Crime Fiction [2003]). Jareš s Mandysem postupují obráceně: co nejplastičtější obraz konkrétní etapy představují přes spisovatele. Výhodou takového přístupu je, že oba autoři mohou uplatnit svou mimořádnou sčetlost a že (zejména v první polovině knihy) se stručně dostává i na jiné podoby románu o zločinu. Na druhou stranu skutečnost, že ani jeden z autorů není teoretik, se promítá do podcenění významu reflexe dobové recepce žánru a do toho, že se až na několik výjimek nepokoušejí o hledání komparatistických souvislostí.
První oddíl mapuje počátky žánru a uzavírá se rokem 1918. Právě tato část tvoří nejslabší článek knihy a odhaluje jistou její disproporčnost, spočívající v tom, že je z rozvržení kapitol očividné, která témata jsou autorům blízká a která nikoli. Pasáž o tuzemském „pravěku žánru“ promarnila šanci seznámit čtenáře s barvitými počátky žánrové literatury, kdy psaní o zločinu na sebe bralo velké množství podob, detektivka ještě neměla kodifikovaná pravidla a teprve si hledala cestu ke kanonickému tvaru. Že dané období nabízí mnohem bohatší materiál než jen sešitové cliftonky, doložila nedávno ve své zdařilé dizertaci Markéta Řadová Holanová. Domnívám se, že je škoda, že Jareš s Mandysem více její výzkum ve své knize nevytěžili.
Druhá část pokrývá třicet let období 1918–1948. V tomto oddílu Jareš s Mandysem plasticky dokládají, jak různorodá byla meziválečná produkce, možná i proto, že se věnují (byť okrajově) i jiným formám románu o zločinu. Současně ale by si tato část zasloužila subtilnější rozčlenění, s rozlišením, jakou podobu na sebe žánrová literatura brala ve dvacátých a třicátých letech, jakou v období okupace a jakou v letech 1945–1948. Že konkrétně nedlouhé období před rokem 1948 není možné brát jako prosté navázání na předválečnou éru, doložila příslušná kapitola v Dějinách české literatury 1945–1989 (sv. I, 1945–1948). Stejně tak by si větší rozsah zasloužila podkapitola „Přemýšlení o žánru“; to, že bychom se v tomto bodě neměli omezovat pouze na Čapka a Langra, zdokumentovala ve své dizertaci již zmíněná Markéta Řadová Holanová. Na druhou stranu za ocenění stojí, že Jareš s Mandysem mapují dobový recenzní ohlas, a to napříč všemi oddíly.
Třetí část sleduje dvacetiletí 1948–1969. Zatímco padesátá léta byla ve znamení nástupu režimu podřízené „socialistické detektivky“, východní varianty západního „policejního procedurálu“ (Jareš s Mandysem používají termín policejní detektivka), v následujícím desetiletí se žánr začal uvolňovat z ideologického sevření, což předznamenal Josef Škvorecký svým esejem „Ohrožuje realismus detektivku?“, v němž „socialistickou detektivku“ odmítl jako svého druhu román z pracovního prostředí, zbavený veškeré žánrové poezie (viz Josef Škvorecký: Nápady čtenáře detektivek a jine eseje, 1998, s. 7–13). Pro šedesátá léta je charakteristické vytvoření „herní“ detektivky, víceméně odtržené od reality, ryze opoziční vůči té „socialistické“. „Herní“ variantu reprezentoval mj. právě Škvorecký s první knihou o poručíku Borůvkovi i pozdějšími Hříchy pro pátera Knoxe.
Následující doba normalizace (čtvrtá část) opět znamenala přerušení kontinuity se světovým vývojem. Oblíbené detektivky např. Václava Erbena byly svou podstatou zcela vytrženy z dobových společenských souvislostí. Za normalizace opět oživilo vydávání sešitové produkce detektivní a kriminální literatury (zejména v edici Magnet), která se vyznačovala jednak velmi nízkou syžetovou i stylistickou kvalitou textů, jednak vysokým důrazem na ideologizaci žánru, zejména v líčení těžké a obětavé všednodenní dřiny příslušníků Veřejné bezpečnosti. Úpadek kvality žánrové produkce v sedmdesátých a osmdesátých letech měl dopad i na produkci polistopadovou, která zahraničním vrcholům žánru ani náznakem nepřibližovala. To mapuje závěrečná pátá část, sledující strádání žánru v devadesátých letech, neschopnost zavedených autorů vyrovnat se s novými poměry, ale i postmoderní žánrové hříčky, nástup „fenoménu“ Vondruška i nové generace autorů během uplynulých deseti let, díky nimž se tuzemská detektivka obrodila a nabídla čtenářům různorodost a množství žánrových poloh. Jareš s Mandysem své Dějiny dovádějí až do roku 2018; finální kapitoly jednak mapují i nejaktuálnější trendy české detektivky, jednak knihu uzavírají optimistickou vizí, že současnost možná jednou bude považována za „zlatý věk“ žánru: „A tak je docela dobře možné, že pestrost, popularita, kvantita i kvalita vynesou do popředí právě skončené druhé desetiletí 21. století“ (s. 434).
Autory navržené členění má svou logiku (což není v rozporu s poznámkou, že období 1918–1948 by bylo vhodné nevnímat jako jeden celek); odpovídá obvyklé periodizaci české literatury a současně ilustruje, jak se proměňovaly jednak podoba ideologických tlaků, jimž museli autoři čelit, jednak prestiž žánrového psaní.
Jednotlivé části knihy mají víceméně shodnou strukturu. Po stručném představení historického a společenského kontextu nastíní autoři obecné tendence žánrového vývoje v tom kterém období a nabídnou monografické portréty nejvýznamnějších autorů. Tuto základní kostru Jareš s Mandysem obalili řadou dílčích kapitol, v jejichž řazení bychom však marně hledali systém či proporčnost. Věnují se dobové kriminalitě (ale pouze v II. oddíle), užitečně reflektují dobové myšlení o žánru (ale jen v II. a III.) a jiné podoby žánru — „cliftonky“, rodokaps, nedetektivní crime fiction, špionážní příběhy, gangsterky a parodie (opět pouze v II. a III., byť do IV. oddílu věnovanému normalizaci by tato kapitola měla také patřit). Obdobně náhodně se zdají být rozdělovány monografické kapitoly, u nichž jako by se Jareš s Mandysem nedokázali rozhodnout, pojednají-li dílo některého autora v celku v kapitole zařazené do oddílu, kdy daný spisovatel debutoval (jak je tomu v kapitole o Haně Proškové, zařazené do III. části, ale probírající celou její tvorbu až do osmdesátých let), nebo jeho portrét rozporcují mezi jednotlivá období (Václavu Erbenovi je věnována kapitola v odd. III. a IV. a podkapitola v odd. V.). Nejedná se ovšem pouze o případ těchto dvou autorů — Josef Škvorecký je probrán v kapitole věnované trilogii napsané společně s Janem Zábranou (III. odd.), pak v kapitole monografické (opět III. odd.), ovšem pojednávající i o jeho exilové tvorbě z následujícího desetiletí, a to navzdory tomu, že exilové detektivce je v odd. IV. věnována samostatná kapitola, a následně znovu v odd. V. Tuto jistou bezkoncepčnost v řazení kapitol a témat považuji za nejvýraznější nedostatek Dějin české detektivky.
Přesto autoři Dějin odvedli pozoruhodnou práci a prokázali, že jejich obeznámenost s detektivní produkcí je nezpochybnitelná. Současně ovšem pro čtenáře jejich knihy vyvstává otázka, která se u přemýšlení nad žánrovou tvorbou neodbytně objevuje: co a kdo určuje, jaká je česká detektivka. Zde by jistě pomohl pohled zvenčí, tedy, co českou detektivku reprezentuje v zahraničí. Ostatně mezi pozitivní rysy Dějin české detektivky také patří, že Jareš s Mandysem mapují recepci překladů do angličtiny. Jen pro srovnání: podle dvousvazkové bibliografie žánrových titulů vydaných v angličtině (pravděpodobně spolehlivé a vyčerpávající; eviduje zhruba 81 000 titulů) pro čtenáře v USA a Velké Británii českou detektivku reprezentují Karel Čapek (Tales from Two Pockets), Egon Hostovský s tituly The Midnight Patient, Missing, The Plot a Three Nights a samozřejmě Josef Škvorecký, z jehož knih bibliografie eviduje The Mournful of Lieutenant Boruvka, Miss Silver’s Past, Sins for Father Knox, The End of Lieutenant Boruvka a The Return of Lieutenant Boruvka — viz Allen J. Hubin: Crime Fiction. A Comphensive Bibliography 1749–1990 (1994). V přehledové publikaci The Literature of Crime and Detection autorské dvojice Waltrand Woeller a Bruce Cassidy českou školu, charakterizovanou jako moderní pitaval, představuji Karel Čapek a Jiří Marek. Jejich povídky v kontrastu s aktuálním vývojem žánru na Západě nahrazovaly senzačnost obyčejnými případy z praxe a hrůzné prvky zločinu byly vystřídaný humorem, jenž se stal klíčem k porozumění lidským slabostem. Oba vzešli z britské tradice a vytvořili pro českou tvorbu klíčovou postavu „lidského“ detektiva plného pochopení pro lidské slabosti, jenž se díky tomu těší vysoké autoritě a úctě mezi zločinci (srov. W. Woeller — B. Cassiday: The Literature of Crime and Detection: An Illustrated History from Antiquity to the Present [1988]).
Vytváří tedy podobu české detektivky běžná řadová produkce, desítky autorů dnes již zcela zapomenutých, knihy banální, nenápadité, často vzniklé pouze z důvodů komerčních či z ideologického oportunismu jejich tvůrců, anebo špičkové žánrové knihy, jaké psal kupř. Josef Škvorecký? Tato otázka, zdali podobu žánru odvozovat od průměru, nebo od vrcholných děl, která se však mnohdy zcela vymykají obecným trendům, je přítomna ve všech obdobně laděných publikacích.
Zkusme tento problém vztáhnout například na tuzemskou produkci sedmdesátých a osmdesátých let: zastupují normalizační detektivku odideologizovaní Václav Erben a Hana Prošková, anebo Třicet případů majora Zemana? Ostatně scénáře a literární náměty Třiceti případů majora Zemana se dočkaly knižní podoby a jistě by stály za podchycení v přehledové publikaci tohoto typu. Absence reflexe fenoménu Majora Zemana, stejně jako nepřítomnost „zemanovského“ Jiřího Procházky, až na jednu zmínku v textu a jednu v poznámce, považuji za překvapující; osobně se domnívám, že by si právě Zemanovy literární osudy spojené s profilem ambiciózního režimního autora zasloužily podchycení v Dějinách české detektivky, ne-li přímo vlastní monografickou kapitolu, mj. i proto, že by to nabídlo plastičtější obraz dané etapy vývoje žánru.
Jediným způsobem, jak se vyrovnat s výše uvedenou otázkou, co vlastně definuje podobu žánru v konkrétní etapě, je postihnout žánr v celé jeho diferencovanosti a mnohostrannosti. To se Jarešovi s Mandysem podařilo zejména v II. a V. části. V jiných oddílech je obraz dějin české detektivky poněkud vychýlen osobními preferencemi autorů. Toto konstatování však nic nemění na faktu, že Jareš s Mandysem vytvořili užitečnou a potřebnou práci, která navíc má ambici oslovit širší čtenářskou obec.

Michal Jareš — Pavel Mandys: Dějiny české detektivky. Praha, Paseka 2020. 488 stran + 8 stran přílohy.

Vyšlo v České literatuře 3/2020.