JIŘÍ TRÁVNÍČEK

Kurnikšopa nějak brzo, Pavle… Vždyť pětašedesátka není žádný věk, navíc na takového chlapa. Nečekali jsme to. Ale to už tak holt bývá.

Dne 6. dubna 2020 odešel „na druhou stranu“ člověk, kterého nešlo nemít lidsky rád. Sám se cítil vždy jako oborový outsider, jemuž se nepodařilo institucionálně zakotvit, a pokud, tak vždy na dost krátkou dobu. Pral se s tím, užíralo ho to, ale i přes tuto nepřízeň okolností zůstával věrný své versologii, a to s posedlostí snad až hazardního hráče, který věří, že hned při dalším rozdání mu v rukou přistane karta, a zrovna ta, na niž tak dlouho čekal.

Tuto posedlost si vypěstoval už za svých studií na brněnské filozofické fakultě a její název zní „sémantika hlásek“. Věřil, že se lze dobrat toho, že jednotlivé hlásky si v sobě nosí své významy a těmi pak působí při našem vnímání veršového rytmu. V roce 1979 absolvoval na brněnské filozofické fakultě češtinu a francouzštinu. Poté ho osud zavál do učňovského školství (1979–1985); následovala střední průmyslová škola strojírenská (1985–1988), interní aspirantura na brněnské filozofické fakultě (1988–1992), role odborného asistenta na brněnské pedagogické fakultě (1992–1996), poté se věnoval sféře zcela neakademické — veřejnému osvětlení. A byl v ní neobyčejně úspěšný. Sám ne bez jistého zadostiučinění říkal, jak to on, humanitně vzdělaný člověk, uměl těm inženýrům natřít. Leč posedlosti se jen tak nezbavíš, proto se mu v roce 2006 podařilo zakotvit na pražské filozofické fakultě, kde setrval do roku 2010. Od té doby se snažil zase nějak obnovit svůj předchozí byznys, ale už se to příliš nepodařilo. Paběrkoval po různých příležitostných zaměstnáních, většinou ve firmách svých známých, a to i manuálně.

Je autorem tří v rychlém sledu vydaných versologických knih (Lyrický rytmus: o spojení zvuku a smyslu ve verši [2007]; Význam a subjektivita v lyrice: kognitivní struktury v lyrické představě [2008]; Kognitivní interpretace českého verše: v rytmických souvislostech metrické teorie Miroslava Červenky [2009]). Stačil dopsat — pokud je mi známo — i čtvrtou. Snaží se v nich precizovat své vstupní hláskové uhranutí, rozvést ho do jakési fyziologie básnického rytmu. Přínosné je, že si k tomuto úkolu přizval zpočátku empirii, posléze kognitivistiku. Jako by chtěl strukturalismu vystavit účet z druhé strany — tedy ze strany vnímatele, čtenáře. Ty knihy jsou empiricky odpracované na testech, dotaznících. Někde se empirie mírně překlápí až v jakousi mystiku, ale tu měl přece i vědecky přísný strukturalismus — zejména v Mukařovského pojetí intonace a částečně i v konceptu sémantického gesta. Soudy nad jednotlivými knihami zazněly a nebyly jejich autorovi příliš příznivé (mj. i na stránkách tohoto časopisu). Ponechme však času, co a jak z těchto versologických prací zhodnotí — dost možná to nebude celkový koncept, v nějž jejich autor tak tvrdošíjně věřil, ale spíše některé detaily, dílčí pozorování, metodologické nápady.

Pavel byl člověkem zvláštní konstelace — silné a udělané chlapisko (jeho pravidelné cvičení se mu ostatně stalo osudným) a současně velmi křehký, zranitelný. Sám psal i básně. Byl fixován na „své“ lidi, jimž bezvýhradně zůstával věrný. Mezi ně patřil třeba Miroslav Červenka a Aleš Haman. Měl velmi rád svou rodinu; jeho vztah k manželce a dětem byl až jímavý.

Škoda tě, chlape… Určitě se Ti už „na té druhé straně“ podařilo rozlousknout, jak to s těmi hláskami a jejich sémantikou je. Ty už víš, my pouze tušíme.

Jiří Trávníček

Vyšlo v České literatuře 3/2020.