Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média. Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské knihy jako komplexní artefakty. Psaní na stroji bylo považováno za typicky ženské povolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky písařkami?
Previous
Next
OBHÁJENÉ DIZERTACE 2019
SESTAVILA TEREZA PULCOVÁ
Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají...
Nerudův verš Jakuba Říhy
HANA ŠIMKOVÁ
Kniha Nerudův verš Jakuba Říhy, člena Versologického týmu Ústavu pro českou literaturu AV ČR, pojednává celek...
Pavel Jiráček (1955–2020)
JIŘÍ TRÁVNÍČEK
Kurnikšopa nějak brzo, Pavle… Vždyť pětašedesátka není žádný věk, navíc na takového chlapa. Nečekali jsme...