Česky
Laudatio Petra Pitharta
Vilém Prečan si po většinu života počínal tak, že jeho bibliografie je téměř nesrozumitelná bez jeho příběhu. Jeho curriculum historika nedává zkrátka smysl bez příběhu člověka Prečana, občana Prečana. Jak se to stane? Především se to nestane každému: nebyl sám, kdo se ocitl v tísni, kdo často nevěděl, jak dál. Z toho se zrodí příběh, někdy i velký příběh: že uprostřed nejistot nevíme, a přesto jednáme, protože nám vnitřní kompas ukazuje, že musíme a jak musíme.
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Zleva: bývalý předseda české vlády a Senátu PČR Petr Pithart, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma a Milan Drápala z téže instituce
Dramatický příběh je dnes už stále vzácnější. Pro mladší začíná být nedosažitelný. Ale i ve střední Evropě se člověk ještě před několika dekádami musel o příběh přičinit. Kdyby se Vilém Prečan nepřičinil, mohla by být jeho bibliografie delší, ale jeho curriculum, jeho příběh by byl kratší. Kdyby se nevzpíral zavedeným pořádkům, profesní rutině, zdejší konformitě, setrvačnosti a vůbec počtu pravděpodobnosti, pravidlům postupu, nejspíše by se na něj dnes také vzpomnělo. Asi někde jinde než právě zde. A byli by u toho pravděpodobně jiní jeho kolegové, jiní jeho přátelé.
Nejde však o délku – ať již curricula či příběhu. Jde o jejich smysl. Aby tu vůbec nějaký smysl byl! A když tu je, aby nebyl absurdní, tragický, bez pointy, protože i takových je víc než dost, ale aby pokud možno posloužil dobré věci. Aby byl počestný a aby se k němu člověk mohl v osmdesáti přihlásit.
Smysl není něco, co se samo dostaví na závěr díla jako summa, která zaslouženě korunuje dílo. O smysl příběhu, aby došel odněkud někam, se musí v každou chvíli usilovat, je třeba zmáhat všechno, co jej chce znovu a znovu vyprázdnit, zpochybnit, odmocnit.
Dříve, není to zase tak dávno, mívali i velcí historici i ve střední Evropě celý plodný život skoro bez příběhu, měli svoji katedru s vysezeným křeslem, svůj stálý rytmus dne, kavárnu se stálými místy u stolu, své stálé spolubesedníky. Vidím profesora Josefa Pekaře, jak se kolem druhé hodiny pomalu ubírá z malostranského domu u Pavlánských v Karmelitské ulici do některé z několika blízkých kaváren, mohla to být Opera, Národní kavárna, Unionka nebo U Choděrů, kde ho mohli vždycky kolegové i studenti najít již podle vůně jeho doutníku. Kde občas i zkoušel studenty. Zhruba od Pekařovy smrti je všechno jinak. Od jisté doby neměli mnozí historici nic z toho, co patřilo k jistotám Pekařova života, když nerezignovali na to, aby jejich práce, jejich život a dílo měly význam nejen mezi zasvěcenými odborníky, ale aby měly i smysl.
Vilém Prečan nemá skoro nic z badatelského poklidu, který míval Josef Pekař. Je už desítky let stále na cestách, mezi třemi až pěti úkoly. Vzpomínáme a oslavujeme Viléma Prečana nikoli náhodou právě tady, v paláci ministerstva zahraničí, který nejen symbolizuje spojení naší země se světem. Jak jsme se sem s ním dostali? Jak se mu podařilo zasazovat československé, české dějiny do světových souvislostí?
Kde všude silný tok Prečanova příběhu sbíral své praménky, inspirace, nové podněty, odkud se přihrnuly jednotlivé jeho přítoky, ví nejlépe jen on sám a jeho nejbližší. Určitě jsme ale už v hlavním proudu jeho příběhu, když se rozhodl sesbírat s kolegou Milanem Otáhalem všechny dostupné dokumenty, jak Pražané reagovali v prvních sedmi dnech okupace v srpnu 1968 v Praze. A pak když uveřejňuje po světě doklady o persekucích zdejších historiků. Když se rozhodne k emigraci a když se jeho emigrace záhy mění v uvědomělý exil. To pokračuje, když se napojuje na hlavní informační kanál z domova a obsluhuje jej pro desítky dalších. Když buduje Dokumentační středisko opoziční a exilové literatury, které zprvu nemá kam umístit, když se stává utajeným důvěrníkem Václava Havla. Když se vrací do Prahy a zakládá a vede Ústav pro soudobé dějiny a posléze pražské Dokumentační středisko.
To všechno postupně utváří hlavní proud jeho života, skládá onen na první pohled dobrodružný příběh středoevropského intelektuála. Ovšem hodně netypického intelektuála: zároveň totiž praktického organizátora, vytrvalého korespondenta, telefonistu, poštovního doručovatele s rukama plnýma balíků, které musel zabalit, jistě také s pomocí paní Helenky. Zkrátka poš-tovního zřízence. Posléze také obsluhovatele moderní informační techniky.
A dobrodružný příběh? Nevím, jestli byl Vilém Prečan původně nějak zvlášť disponován pro všechny tyto obslužné aktivity. Pochybuji. Při jeho perfekcionismu vykazuje minimální sklony být dobrodruhem, ba nemá ani zvláštní talent být poštovním doručovatelem. Řekl bych, že má právě opačné sklony. On si tyto aktivity na rozdíl od jiných zvolil, protože cítil, že musel. Mohl zůstat v Praze, nebo někde na Slovensku, snad by tu či onde mohl posléze obstát do té míry, že by se nemusel stát rovnou udavačem, a přitom mohl posléze někde v koutku publikovat jistěže nikoli bezcenné texty, třeba sbírky dokumentů. Dnes je u nás doba čím dál tím shovívavější k takovýmto pragmatickým životním volbám, k takovýmto nakonec obsáhlým bibliografiím s chybějícím však příběhem, který by ony seznamy učinil něčím víc než právě jen výčtem sepsaných prací. Doba je dnes pochopitelně shovívavá i v nezatížených mladých lidech, kteří se zajisté právem obávají fanatismu a paušalizací, ale nakonec by jim, obávám se, mohla vycházet šeď, v níž by mohl Vilém Prečan jednou zmizet. I proto, že se to nestalo, protože Vilém Prečan to chtěl jinak, i proto tato slavnost, toto laudatio.
V pěti tematických blocích vystoupilo 22 domácích i zahraničních odborníků.
Možná, že si myslíte, že při této slavnostní příležitosti vynechám zmínky o mladých létech Viléma Prečana. Ale vždyť už o nich mluvím od první věty. Ani jeho neminulo bloudění v rájích na první i na druhý pohled spravedlivých a hlavně logických ideálů komunismu. Jsou takoví, kteří toto zbloudění bohatě zhodnotí hloubkou sebereflexe dějin hnutí, ke kterému se kdysi hlásili.
Pokud jde o Viléma Prečana, chci říci, co nejspíše také ví: bloudění samo o sobě nemusí být automatickým předpokladem mimořádného výkonu historika. Právě všechno to, co dělal navíc, kromě hledání v archivech, studia, rešerší a vlastní tvorby, všechny pomocné práce historika a všechny lidské služby kolegům a vůbec lidem v tísni dokazují, že nepatří mezi ty, kteří se domnívají, že bloudění kohokoli vybavuje nějakými mimořádnými privilegii. Právě naopak. Nikdo nemá žádné predispozice, ale ani žádné osudové indispozice. Jistěže ani ti, kteří odevždy věděli, jak se to má s komunismem.
O dutosti nemalé části zdejšího soudobého antikomunismu Vilém Prečan nejen ví, ale také o ní píše a mluví. On si to může dovolit, protože po většinu života osvědčoval pokoru vůči všem napravo i nalevo a solidaritu s těmi, se kterými nesouhlasil a oni s ním. Nejen tedy solidaritu se soudruhy v bludu, která je stejně pošetilá, jak dutá je často pravda těch, kteří se nikdy nemýlili.
Implicitní, neokázalé mravní vědomí je vysoká přidaná hodnota k dílu Viléma Prečana. Hrdého člověka, který nezůstal a nezůstane nikomu nic dlužen. To je zdroj jeho věrohodnosti člověka i historika.
Je-li tomu tak, můžeme odůvodněně očekávat, že jak jeho pradávné bloudění, tak jeho celoživotní hledání pravdy přinesou ještě cenné plody. A přejeme mu k tomu dostatek sil a konečně trochu toho času.