Česky
V současnosti budí otázka výstavby nových zdymadel na Labi nebo vybudování kanálu Odra–Labe–Dunaj mohutné emoce a spory, zda je takových obřích a nákladných staveb zapotřebí. Před sto lety, kdy čas plynul poněkud odlišným tempem, však vodní doprava představovala efektivní způsob přepravy zboží a úpravě vodních toků se věnovala velká pozornost. Jedním z těch, kdo se zasloužil o splavnění, respektive kanalizování českých a moravských řek byl i Antonín Klír.
Antonín Klír se narodil 14. prosince 1864 ve Strašicích na Rokycansku. V roce 1878 však odešel studovat na c. k. vyšší reálnou školu v Praze II. Po složení maturitní zkoušky nastoupil v roce 1885 na c. k. vysokou školu technickou v Praze, kde se věnoval stavebnímu inženýrství. Po absolvování vysokoškolského studia a zároveň i jednoroční dobrovolné vojenské služby nastoupil r. 1890 do vodního oddělení státní stavební služby v Čechách. Zde po dvanácti letech praxe dosáhl funkce vrchního inženýra.
Mezi léty 1892 až 1907 absolvoval mnohé zahraniční studijní cesty do Německa, Belgie, Švýcarska a Francie. Zkušenosti, které v zahraničí získal, zúročil při realizaci řady prací doma. Prvním z jeho větších zadání bylo zaměření a vyprojektování úpravy řečiště Labe u obce Povrly a následně provedení nivelace podél Vltavy z Prahy do Mělníka. Když na podzim roku 1897 vznikla Komise pro kanalisování řek Vltavy a Labe v Čechách, stal se A. Klír jejím členem a bylo mu svěřeno vypracování projektů zdymadel u Klecan a Troje. Roku 1902 převzal funkci sekčního stavebního správce pro labskou trať z Mělníka do Litoměřic, pro niž vypracoval kanalizační projekt a podílel se na návrzích zdymadel v Dolních Beřkovicích, Štětí a Roudnici.
Nechtěl však zůstat jen u rýsovacího prkna a po získání titulu doktora technických věd r. 1903 se o dva roky později habilitoval na české vysoké škole technické v Praze jako soukromý docent a ve školním roce 1907–1908 byl pověřen konáním paralelních přednášek z vodního hospodářství spolu s prof. Karlem Petrlíkem. Po jeho smrti byl A. Klír v roce 1908 pověřen vedením katedry vodního stavitelství a jmenován profesorem. Na Klírově pedagogickém působení bylo nejvíce oceňováno přizpůsobování výkladu praxi, kdy vše opíral o vlastní bohatou zkušenost. Na české technice zastával i vysoké funkce; do úřadu děkana odboru stavebního inženýrství byl zvolen třikrát (ve školních rocích 1909–1910, 1912–1913 a 1916–1917), v roce 1914–1915 byl dokonce i jejím rektorem. Po reorganizaci techniky na České vysoké učení technické roku 1920 byl členem akademického senátu a předsedou stavovské komise. Činný byl také v komisích pro státní zkoušky. I nadále se samozřejmě věnoval inženýrské práci a vyprojektoval mnohé návrhy na využití vodní energie v elektrárnách, z nichž však jen některé byly realizovány (Miřejovice).
V letech 1907–1923 byl místopředsedou a předsedou Spolku architektů a inženýrů v království Českém a v roce 1920 se mu podařilo sjednotit všechny československé inženýrské organizace ve Spolek čsl. inženýrů. Zároveň byl již od r. 1913 řádným členem Národohospodářského ústavu při ČAVU a později členem (1924) a předsedou (1933–1935) její II. třídy. Opominout nelze jeho podíl na vytvoření technické akademie, která byla ustanovena roku 1920 jako Masarykova akademie práce. V ní se A. Klír stal po náhlé smrti Alberta V. Velflíka jejím druhým prezidentem.
Nutno zmínit také Klírovu veřejnou činnost, především členství v císařské komisi pro reformu veřejné správy a po říjnovém převratu ve výboru Národní rady československé, kterému předcházela účast na mírových jednáních v Paříži, kam odjel r. 1919 v roli experta československé delegace. Jeho specializací byly otázky vodní dopravy a podařilo se mu obhájit svobodný přístup ČSR k Severnímu, Baltskému a Černému moři na základě zmezinárodnění plavby po Labi, Odře a Dunaji. Poté se jako zástupce ČSR od počátku účastnil zasedání Mezinárodní labské komise, v níž zastával v letech 1921 a 1933 funkci předsedy.
Kompletní výčet spolkových aktivit a úředních funkcí A. Klíra je však ještě delší, stejně jako v případě jeho návrhů a realizací úprav vodních toků nebo publikační činnosti. Ta sestávala především z množství technických studií v odborných časopisech (Zprávy spolku architektů a inženýrů, Technický obzor, Allgemeine Bauzeitung, Österreichische Wochenschrift für den öffentlichen Baudienst), učebních textů a obsáhlých prací Stavitelství vodní (1923) a Stavba vodních cest (1907).
Životní cesta A. Klíra se uzavřela 29. ledna 1939.
JAN CHODĚJOVSKÝ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.