Česky
Stejnojmennou konferenci (Gewalt und die „andere Moderne“) uspořádal ve dnech 28. až 30. května 2014 ve vile Lanna Historický ústav AV ČR. Jako cíl si vytkla poněkud odlišně reagovat na kulaté výročí vypuknutí Velké války a zároveň důstojně připomenout pětaosmdesáté narozeniny emeritního profesora berlínské Svobodné univerzity a někdejšího vědeckého pracovníka Československé akademie věd Bedřicha Loewensteina.
Fota: Blanka Šubecová, Archiv HÚ AV ČR
Emeritní profesor berlínské Svobodné univerzity Bedřich Loewenstein (vlevo) se narodil v Praze, vystudoval Filozofickou fakultu UK, aspiranturu absolvoval v HÚ ČSAV; po propuštění byl tlumočníkem na velvyslanectví NSR, od roku 1979 profesorem výše uvedené univerzity. Na snímku s Horstem Dippelem z univerzity v Kaselu.
Problematikou odvrácené tváře moderny se prof. Loewenstein zabývá celoživotně, konkrétně například v publikaci Der Entwurf der Moderne. Vom Geist der bürgerlichen Gesellschaft und Zivilisation (Essen: Reimar Hobbing, 1987; české vydání následovalo v roce 1995 pod titulem Projekt moderny. O duchu občanské společnosti a civilizace).
Sympozium zahájilo představení aktuálního knižního titulu Die Zivilgesellschaft auf dem Papier. Kodifizierung und Umsetzung des Konzeptes der Zivilgesellschaft in der Habsburger Monarchie renomovaného právnického nakladatelství Duncker – Humblot v Berlíně; prezentace se uskutečnila za účasti jeho zástupce Andrease Becka, vydavatelů Wilhelma Braunedera a Milana Hlavačky a několika spoluautorů.
Dvoudenní program se pokusil naplnit ambiciózní zadání – zmapovat odvrácenou tvář (pokrokové) moderny v pěti základních „figurách“: 1. ve „válce otcem“, v níž se měly analyzovat zkušenosti první světové války jako civilizační krize včetně heroizace odboje a pacifismu; 2. v bití, jímž se měly připomenout každodenní formy násilí ve společnosti včetně evidence nacionálních střetů; 3. ve „zklamaných iluzích“ a „očistě“ včetně analýzy strukturálního násilí (existenční postihy), zjevného násilí (justiční teror) v protikladu k spontánnímu násilí (ideologické svody); 4. v „odlišné moderně“ včetně sociálního inženýrství a vzniku moderních masových kultů, ideje, tvorby „nového člověka“ a úlohy biologie ve službách eugenických projektů; 5. v historickém vzpomínání a vytěsňování, čili úloze násilí v kolektivní paměti včetně zkoumání vlivu války z pozice formování (obnovování, zapomínání) kolektivní paměti a také z perspektivy, která rozkrývá potlačované či zveličované tradice a jakým způsobem či prostředky se kolektivní paměť na určitý násilný konflikt udržovala (výstavba pomníků, památníků, muzeí apod.).
Nejen z úvodního referátu prof. Loewensteina vyplynulo, že světová historiografie se v současnosti shoduje v chápání první světové války jako zlomu ve smyslu „zárodečné katastrofy“ 20. století (George Kennan). Válka vzešla zřejmě z navršení výbušných tendencí „věku imperialismu“, přesto však teprve nyní je zřetelná její kvalitativní novost: „heterogonie příčin a následků“ (Jan Slavík), její neuchopitelnost předválečnými představami a měřítky. Český a do určité míry i francouzský oficiální triumfalismus byl překážkou pochopení katastrofálního charakteru války a jejích destrukcí neomezujících se pouze na Rusko a Německo. Válka rychle ztratila konvenční ráz, tj. vymkla se nejen výpočtům a plánům generálních štábů, kodexu obrany vlasti, kalkulacím zisků a „únosných ztrát“. Eskalaci ničivosti, provázená diabolizací protivníka, usnadnila distance mezi obsluhovateli smrtících technik a jejich „objektů“. Rozmazala hranice mezi kombatanty a civilním obyvatelstvem, zaváděla praktiky internování a deportací, čímž signalizovala mnohé rysy války totální a s nimi i počátek věku totalitarismu. Násilí postupně přestalo být kontrolovatelným a válka jako krajní instrument politiky (Clausewitz) se sama stávala normou politického života. V kontextu války místy docházelo k suspenzi, popřípadě zhroucení fungující správy a v anomické situaci se protiklad „my-oni“ společně s genocidálními čistkami stával zárodkem nové socializace.
Účastníci konference František Šístek z Historického ústavu AV ČR (vlevo) a Radan Haluzík z Centra pro teoretická studia – společného pracoviště UK a AV ČR
Tato zkušenost vojenské socializace včetně „povelové ekonomie“ a ideologicky odlidštěného protivníka, jeho internování a za války naučeného bezohledného technického ničení, inspirovala radikální hnutí, která v době oslabení občanských struktur a krize liberalismu dostala historickou šanci vybujet i v Evropě. Uvedenou tendenci posilovala mytologizace válečného heroismu, idealizace války a absolutizování boje coby lokomotivy pokroku a znehodnocování všeho civilního, měšťáckého a liberálního coby podezřelého z dekadence a iluzí 19. století. Individualismus, intelektualismus a princip trhu se podle radikálních kritiků zprava i zleva přežily i s parlamentním a právním „kretenismem“. Budoucnost měla patřit vojácky disciplinovanému kolektivu ve spojení s technologicky zúženými vizemi pokroku. Rovněž dobová víra ve všemoc vědecky poučeného sociálního inženýrství přispívala ke znehodnocování ideje svobody, lidských práv a liberální demokracie.
Česká politická kultura neznala ze známých příčin výrazný militarismus nebo kolonialistický rasismus, stejně jako klasické podoby idealizace násilí. Přece však projevovala dodatečný sklon, ve shodě se silnou domácí antiliberální tradicí a s myšlením v etnických kategoriích my-oni, některé z těchto tendencí přijímat z druhé ruky. Národní saturovanost roku 1918 a relativně dobré fungování struktur státních a společenských drželo extremismy 20. let 20. století na uzdě, ale nejpozději Mnichov jim otevřel hráze. Zážitek bezmoci a protektorátní destrukce se poté proměnily ve volání po zjednodušených receptech, radikálním zúčtování a v odložení liberálních skrupulí. Alibi latentní agresivitě poskytovala „národní revoluce“, popřípadě absolutizace třídního boje a mytizovaný sovětský příklad, který se příznačně zrodil ze školy Velké války a následné občanské války. V modelu odlišné moderny, kterou přiživily slabost a nejistoty občanských tradic, nechyběla vedle mnoha iluzí figura očištěného kolektivu, militarizace života, diktatury plánovací byrokracie a také internačního tábora, nástroje zastrašování a převýchovy pro nepřizpůsobivé. Zásadním se v této souvislosti stal referát Miloše Havelky, který se zaměřil na evidenci tzv. stratifikačního násilí v české společnosti mezi léty 1938–1989. Všechny tyto legalizované i divoké násilnosti měly za následek emigrace, vyhnání, ostrakizaci, vytěsnění (včetně věznění a popravování), násilné vystěhování či umlčování, ale také solidaritu otřesených (Jan Patočka). Konference vyvrcholila vydařeným kulatým stolem na téma „Odboj a násilí“, který připravili členové neformálního sdružení pro výzkum populární kultury Karel Šima, Michal Pullmann, Matěj Spurný a Radek Buben.
Je příznačné, že výše naznačené formy násilí provázely životní pouť prof. Loewensteina. Narodil se jako syn lékaře ve smíšené česko-německo-židovské rodině, což byl důvod k (poprvé) vyloučení z gymnázia a k následnému totálnímu nasazení. Po maturitě studoval filozofii; z filozofické fakulty byl z politických důvodů (podruhé) vyloučen. Pracoval na stavbě, absolvoval vojenskou službu a v letech 1953–1956 vystudoval historii na základě výjimky udělené ministerstvem školství. Studium ukončil diplomovou prací u Josefa Polišenského. Poté působil jako redaktor časopisu Dějepis ve škole. V 60. letech 20. století pracoval v Historickém ústavu Československé akademie věd, kde se zabýval moderními německými dějinami, především pak specifikem německého vývoje a předpoklady pro nástup fašismu. Kromě toho se postupně zaměřoval na mezioborová historicko-sociální témata a obecnější filozofické otázky krize evropské civilizace. V 60. letech 20. století navázal styky s intelektuály v západní Evropě, kam rovněž jezdil přednášet. Nástup normalizace znamenal pro prof. Loewensteina již třetí vyloučení (propuštění), tentokrát z ČSAV. Do roku 1979 působil jako tlumočník na velvyslanectví SRN. V roce 1979 byl (počtvrté) „vykopnut“, tentokrát ze státního svazku. Prostřednictvím svých kontaktů a solidarity vyloučených obdržel nabídku profesury na Svobodné univerzitě, kde působil až do své emeritace v roce 1994. V Berlíně se zabýval interdisciplinárním pojetím moderních dějin. Ke stěžejním tématům prof. Loewensteina patřilo právě odlišné pojetí evropské modernity a psychomentální zkoumání fenoménu nacionalismu a naposledy také fenoménu chudoby (viz úvodní stať v kolektivní monografii Chudoba a chudinství jako sociálně historický fenomén, Praha 2014).
Pracovníci Historického ústavu AV ČR si váží, že po pětatřiceti letech mohli opět spolupracovat se svým bývalým elitním vědeckým kolegou a právě s ním probírat fenomény násilí v atmosféře, kde žádné vyloučení pro rasové, politické či ideologické důvody nehrozí. Noblesní prostory vily Lanna, kde prof. Loewenstein v roce 1969 uspořádal (naposledy doma) mezinárodní konferenci o fašismu, byly toho důstojným svědkem.
MILAN HLAVAČKA,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.