Václav Vaněček

(1905–1985)

Nedávno zesnulý významný český právní historik Jiří Kejř charakterizoval Vaněčkovo odborné dílo imponující rozsahem i hloubkou v roce 1985 slovy: „Od velikých monografií, kterým patří už právem označení klasické, a obsáhlých učebnic přes zevrubně fundované studie a články až k recenzím, drobným zprávám a veřejným projevům sahá jeho dílo o několika stech bibliografických položkách a ukazuje, jakou pílí a erudicí se vyznačoval jeho autor. Ne však množství publikací svědčí o místě učence ve vývoji vědy. […]“

„[…] Rozhodující hodnotou je vnitřní cena díla, pronikavost nových poznatků i určení, jak ovlivnil příští vývoj vědeckých metod. Právě v tom má dílo akademika Václava Vaněčka sotva obdoby, že nikdy nepřestal hledat nové cesty za poznáním. Vždyť pro vědeckou práci byl svou povahou, vzděláním a zvídavostí přímo předurčen; věda byla nejen cílem jeho veškerého snažení, nýbrž především jeho impulsem.“

Český vědec, právní historik a archivář Václav Vaněček se narodil 10. července 1905 v Jílovém u Prahy. V roce 1924 maturoval na českém státním gymnáziu na Královských Vinohradech a nastoupil na Právnickou fakultu UK v Praze, kde získal v květnu 1929 doktorát. Nejprve působil jako sekretář Právnické fakulty, v letech 1930–1931 studoval jako státní stipendista na univerzitách v Berlíně a Paříži. V roce 1932 se habilitoval studiemi o soudní imunitě duchovních statků v Čechách a na Moravě pro obor dějin práva na území Československé republiky. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 byl nejprve zaměst­nán na ministerstvu školství a národní osvěty, později totálně nasazen v průmyslu. V roce 1945 byl jmenován řádným profesorem Právnické fakulty UK (v letech 1950–1978 působil jako vedoucí katedry dějin státu a práva, 1964–1966 proděkan pro vědeckou práci, 1970–1973 prorektor Univerzity Karlovy). V letech 1932–1950 přednášel také na Státní archivní škole.

Po roce 1945 se nebývalou měrou podílel na vědecko-organizační práci (například v Jednotě právníků, v KČSN, v komisích ČAVU). V letech 1949–1950 byl přednostou odboru vědy na ministerstvu školství. Spoluzakládal Ústředí vědeckých pracovníků při Československé národní radě badatelské a spoluorganizoval Správu Domu vědeckých pracovníků v Bechyni. Byl jedním z prvních členů-korespondentů nově vzniklé ČSAV (1952), místopředsedou její VII. sekce ekonomie, práva a filosofie; od roku 1962 pracoval ve Vědeckém kolegiu věd o státu a právu, od roku 1970 ve Vědeckém kolegiu historie. V letech 1953–1956 vedl akademický Kabinet dějin státu a práva v Československu ČSAV a posléze do roku 1964 i jeho nástupce – oddělení dějin státu a práva v ČSSR v Ústavu státu a práva ČSAV. V roce 1955 založil a dvě desetiletí redigoval periodický sborník Právně historické studie. V letech 1968–1985 stál v čele Ústředního archivu ČSAV i k němu přidružené Komise pro soupis a studium rukopisů. V letech 1972–1985 byl členem (od 1975 předsedou) vědecké archivní rady ministerstva vnitra a zastupoval naše archivnictví na mezinárodním fóru.

Odborné aktivity vyvíjel rovněž v Mezinárodní komisi pro dějiny stavovských shromáždění, Mezinárodní asociaci právních historiků a spolupracoval s UNESCO – například v roce 1964 jako iniciátor a hlavní organizátor oslav 500. výročí mírových návrhů Jiřího z Poděbrad.

Řádným členem-akademikem byl V. Vaněček jmenován v březnu 1973, v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století získal mnohé pocty, například akademickou zlatou plaketu F. Palackého za zásluhu o rozvoj společenských věd nebo zlaté pamětní medaile UK.

V. Vaněček zemřel 12. dubna 1985 v Praze. Jeho dílo se vyznačuje širokým tematickým rozpětím a mnohdy mělo přelomový význam v české právní historii, neboť přihlíželo k souvislostem bádání s dalšími historickými disciplínami a těžilo rovněž z jazykovědných postupů, archeologie aj. Připomeňme alespoň Vaněčkovy Základy právního postavení klášterů a klášterního velko-statku ve starém českém státě (1933–1939), Kapitoly o právních dějinách Karlovy university (1934) nebo Stát Přemyslovců a středověká „říše“ (1945), Počátky státu a práva v Československu (1946), Prvních tisíc let… (1949), Mistr Viktorin Cornelius ze Všehrd a další vývoj českého právnictví (1960). Syntézou jeho díla se stala vysokoškolská učebnice Dějiny státu a práva v Československu do r. 1945 (od 1964 vyšla třikrát).

Krédem a odkazem energického, pilného Václava Vaněčka je odpovědný, citově podložený přístup k práci: „Mít rád, to znamená kdykoliv ochotně ze sebe vydat maximum schopností a energie, bez jakékoliv úvahy o tom, zda by nebylo možno problém obejít, či jeho řešení odložit.“

HANA KÁBOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, v. v. i.