Kantova myšlenka praxe jako posledního účelu teoretického tázání

Tématem článku je vztah mezi poznáním a jednáním v Kantově kritické filozofii. Přestože v současné, postmoderně zabarvené, filozofické diskusi stojí Kantovo myšlení spíše v nemilosti, domnívám se, že způsob, jímž Kant včleňuje jak teoretickou, tak praktickou filozofii do rámce jednotné systematické úvahy, může být ještě i dnes pokládán za inspirativní; Kant nám totiž pomáhá vidět vzájemnou souvislost, která lidské poznání a jednání tak hluboce spojuje. Ve svém článku se pokouším rekonstruovat hlavní rysy Kantova pojetí vztahu mezi poznáním a jednáním, přičemž se zaměřuji především na jeho myšlenku praxe jako posledního účelu veškerého teoretického usilování. Smysl této myšlenky je nicméně třeba ozřejmit nejen vzhledem k praxi, jež je podrobena morální reflexi, nýbrž rovněž se zřetelem ke každému lidskému jednání, nakolik je vedeno prakticky orientovanou racionální úvahou. Zde leží jádro mé studie. Na základě analýzy Kantových filozofických pojmů zastávám tezi, že je to právě lidská praxe v celém svém rozsahu, již lze pokládat za onen poslední účel poznání. Podle Kanta tvoří totiž teorie nutnou podmínku možnosti jednání vůbec. Nakolik je tedy praktické používání rozumu tím, co nás bez přestání provází na naší cestě životem, můžeme praxi považovat za všudypřítomný účel našeho poznání. To podle předkládané interpretace platí i pro vědecké vědění, které je zdánlivě rozvíjeno jen pro poznání samo. Poznání, které by bylo zcela zbaveno vztahu k praxi, by již více nepatřilo k lidskému světu.