English
Vážení a milí čtenáři,
vstoupili jsme do čtyřkou zakončeného letopočtu, který nám uvozuje tuzemskou tradici označovat jej Rokem české hudby. Hudba tvoří jednu ze základních součástí našeho života a je nasnadě, že se jí z vědeckého hlediska přímo zabývá Etnologický ústav AV ČR ve svém Kabinetu hudební historie. Ten se, věren veřejné službě, připojuje k letošnímu výročnímu roku cyklem přednášek, výstav a koncertů Hudba v českých zemích – hudba z českých zemí. Dodám jen, že základy tradice připomínat světu českou hudbu položily před 90 lety velké oslavy 100. výročí narození Bedřicha Smetany (1824–1884) i v témže roce 1924 uskutečněný festival soudobé hudby pod patronací Leoše Janáčka (*1854).
Minulý režim čtyřková výročí také připomínal, ovšem ideologicky přizpůsobená ke svým záměrům. Když v listopadu před čtvrt stoletím přinesla demokracie naší zemi svobodu projevu a kontaktů, umožnila především vědcům a umělcům, aby se rychle navraceli do celosvětového kontextu. Mnozí si ještě vzpomeneme, jaké emoce vzbudilo, když na jaře 1990 mohl konečně zahájit Pražské jaro významný dirigent a hudební skladatel Rafael Kubelík a stanul s taktovkou před Českou filharmonií, aby společně s ní uvedl Mou vlast. Sté výročí narození této vynikající osobnosti české hudby i kultury také připadá právě na letošek.
A byla to Česká filharmonie, s níž v lednu 2004 Akademie věd uspořádala společný novoroční koncert, tehdy jako součást velkých oslav k 100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka, jež se navíc datem 1. května přesně shodly se dnem vstupu České republiky do Evropské unie. První z řady každoročních společných koncertů v Rudolfinu znamenal také jeden z počátečních kroků při návratu k historickému pojetí Akademie v propojení vědy a umění. Ačkoli tradice později přešla na „souseda místně nejbližšího“, tedy na Zlatou kapličku i její další velké divadelní scény, letošním novoročním představením Prodané nevěsty 17. ledna společný večer vědců a umělců úspěšně pokračuje v druhé dekádě.
Motto Roku české hudby „tvořivost a spolupráce“ platí univerzálně. I proto jsem si dovolila volně rozšířit někdejší výrok Gustava Mahlera – to, co je podstatné, je nejen v hudbě „za notami“.
MARINA HUŽVÁROVÁ
Kresba: Zdeněk Herman