RADEK TOUŠ

Když autorský kolektiv pedagogů a studentů ze Slezské univerzity v Opavě představil roku 2013 publikaci Desátá léta v podobách kritiky jako „pokus […] dosud v české literárněhistorické produkci nepodniknutý“ (s. I/7), jedním dechem dodal, že pokud se zvolená koncepce osvědčí, nezůstane pouze u jednoho svazku. A vskutku, nepatrná pozornost odborné veřejnosti, která podobné, „školské“ publikace nejednou provází, neodradila opavské literární historiky, aby po dvou letech ve stejném složení nevydali Desátá léta v podobách kritiky 2. Vzhledem k tomu, že specializovaná databáze Česká literární bibliografie neobsahuje ani jednu recenzi tohoto druhého svazku, nabízí předložený text ohlédnutí za tímto dílem, byť od jeho vydání uplynulo již několik let.
Zatímco první svazek čítá téměř šest set stran, v tom druhém vydaly texty Jakuba Chrobáka, Oskara Mainxe a Martina Tichého (včetně edice literárních kritik, jíž se zhostil obměněný kolektiv čtyř studentů) zhruba na polovinu. Už tento skromnější rozsah publikace naznačuje, že druhý svazek „pouze“ pokračuje v cestě, kterou započal ten první, a nikterak neproměňuje autorská východiska ani intence. Fungují-li tedy Desátá léta 2 jako určité doplnění svého předchůdce, je třeba se ptát nejen po integraci, ale rovněž po oprávněnosti či relevanci tohoto počinu. Otázka potom zní, zda je publikace opodstatněným příspěvkem jak v rámci projektu, tak k literární historii desátých let 20. století, anebo jestli její vznik podnítily spíš vedlejší pohnutky, vycházející např. z možností a povinností akademické sféry.
Je-li pod Desátými léty 1–2 podepsán M. Tichý jako vedoucí autorského kolektivu, není proto určující ani tak počet jím napsaných kapitol, jako spíš celková koncepce projektu. Klíčovou roli zde sehrává literární kritika, její vývoj a hodnoty — tedy nejen to, o čem vypovídá a jak svůj předmět hodnotí, nýbrž i to, co tato výpověď prozrazuje o stavu kritiky samé. Tohoto nejmarginalizovanějšího ze tří úkolů literární historie, jak je vymezil Felix Vodička, se M. Tichý v minulosti zhostil již knihou Kritické dílo čapkovské generace (2009), nyní však svůj přístup výrazně reviduje. Desátá léta, ovlivněna Bourdieuovým pojetím literatury, aspirují na rekonstrukci dobových estetických norem, východisek a předpokladů literární kritiky, a to rekonstrukci co možná „nejočištěnější“, zbavenou metakritických proklamací i pozdějších literárněhistorických poznatků. Každá z celkem devatenácti kapitol (13 + 6) tak přináší výklad jednoho literárního díla a reflexi jeho kritického přijetí. Zatímco výklady děl jsou víceméně kompilací již známého a jen v několika cenných případech se vydávají na pole téměř neoraná (např. Růžena Svobodová: Posvátné jaro [1911]; Antonín Sova: Zpěvy domova [1918]), druhá část každé kapitoly, věnovaná literární kritice, představuje kardinální přínos projektu. Autoři se zde snaží vypozorovat, jakým způsobem vedla literární kritika dialog s dílem, rozčleňují a klasifikují její mnohohlasí a docházejí k tomu, jaké způsoby čtení konkrétního díla literární pole v danou chvíli nabízelo. Protože přitom nepřihlížejí k pozdějším reformulacím či rozvedením prvotních kritických soudů (různé eseje, stati atd.), které by narušovaly onu bezprostřednost kontaktu, mají jednotlivé kapitoly představovat jakési synchronní řezy literárními dějinami, jejichž zřetězením autoři chtějí podchytit některé vývojové tendence literární kritiky druhého decennia 20. století. Třetí část každé kapitoly pak přináší edici ohlasů (včetně kritického aparátu), které dílo v dobách svého vydání sklidilo.
Jakkoli je literární historik vždy nerozlučně spjat s perspektivou své doby, lze zde v uvozovkách hovořit o cestování časem do dob, v nichž poprvé vyšel Stříbrný vítr (1910) nebo Krysař (1915), a o jakoby nezprostředkovaném pozorování kritických reakcí na daná díla. Novost či snad současnost tohoto přístupu, ono pokusnictví, o němž autoři v úvodu hovoří, spatřuji především v tendenci zbavit dějiny vypravěče a nechat promluvit je samé: kompetence literárního historika vybírat si fakta, manipulovat jimi a skládat je do takových souvislostí, které by podaly jeho osobité rozumění minulému, je tak výrazně omezena. Historikova role vykladače je (zdánlivě) přepólována na roli pouhého zprostředkovatele, pročež jeho úsudek budí dojem značné objektivity, lépe řečeno historicity. Je příhodné, že tento specifický způsob tázání se, jak tomu tenkrát skutečně bylo, aplikovali autoři na období literární kritiky, které dosud není dostatečně a hlavně celistvě probádáno, období, které přitom nabízí příležitost pozorovat, jak dochází k restrukturalizaci literárního pole příchodem nové generace i jak výrazné vnější vlivy (první světová válka) zasahují literární produkci a proměňují její hodnotovou hierarchii, a na kterém proto lze vysledovat některé obecné vývojové procesy literární kritiky v poněkud zjevnější a přístupnější podobě, než tomu může být v obdobích jiných (např. ve spojitosti s předchozím desetiletím se obvykle hovoří o beletristické, ale i kritické mezigeneraci, jejíž nástup neznamenal radikální rozchod s koncepcemi devadesátých let, nýbrž „pouze“ jejich rozvedení či revizi; typicky Miloš Marten, Arthur Breisky).
Volba materiálu je u publikací podobného rázu snad vždy ošemetná a snadno se vůči jejímu řešení nacházejí různá ale. Autoři Desátých let před sebou však měli poměrně jasný úkol: zvolit texty schopné funkčně zrcadlit stav dobové kritiky. První svazek vsadil především na díla rozvíjející dědictví moderny devadesátých let (např. Arthur Breisky: Triumf zla [1910]; Antonín Sova: Zpěvy domova) a díla předválečné moderny (Almanach na rok 1914 [1913]; Josef Čapek: Lelio [1917]). Tím, že však opomíjí hlasy ruchovsko-lumírovského, méně již realisticko-naturalistického ražení — zde lze mluvit alespoň o Drašarovi (1914) Terézy Novákové a Podivném přátelství herce Jesenia (1919) Ivana Olbrachta —, podává značně omezený obraz literární kritiky. Zkrátka řečeno, zatímco kritici moderny devadesátých let (F. X. Šalda, Arnošt Procházka) i předválečné moderny (Karel Čapek, Richard Weiner) dostávají příležitost, jak hájit svou pozici, tak se i vyhraňovat vůči té druhé, konzervativním kritikům (František Sekanina, František S. Procházka) vlastně není umožněno hodnotit díla, která by byla v souladu s jejich pojetím literatury. Této mezery si pak všímá a ji zaplňuje svazek druhý, který mj. přináší kapitoly o Meči Damoklově (1912) Jaroslava Vrchlického, Temnu (1915) Aloise Jiráska a Antonínu Vondrejcovi (1917–1918) Karla Matěje Čapka-Choda.
V tomto ohledu jsou Desátá léta 2 bezesporu přínosná a oprávněná, mnohá látka si však zasluhuje důkladnější vhled. Kniha začíná nejrozsáhlejší ze všech kapitol, věnovanou Posvátnému jaru (1911) Růženy Svobodové, která zároveň — podobně jako v případě Nových zpěvů (1918) S. K. Neumanna v prvním svazku — z důvodu neadekvátních či ideologicky pokřivených dosavadních výkladů přináší výklady vlastní a v lecčem nové. U Posvátného jara jde především o docenění tvárnosti povídek a jejich významu ve vývoji modernistické prózy, která dosud stála spíš ve stínu feministicko-psychologizujících výkladů díla. Zároveň se zde asi nejzdařileji projevuje snaha autorů po provázanosti jak prvních dvou částí kapitol, tak obou svazků Desátých let. Tichý klade vedle Posvátného jara Šrámkův Stříbrný vítr (probíraný v druhé kapitole prvního svazku), aby ukázal, jak literární kritika vlastně „zaostávala“ za dobovou beletristickou praxí. Zatímco Svobodovou kritici oceňují za dokonalost stylu, vtiskující dílu jedinečný a ucelený tvar, Šrámkovo vzdalování se tomuto ještě povýtce secesnímu tvůrčímu gestu se setkává s nepochopením a autor je kritizován především za fragmentární a nejednotnou stavbu románu. Jak je dnes ovšem zjevné, dějiny prověřily a zhodnotily tato díla se zcela opačným výsledkem.
Zvolil-li jsem Posvátné jaro, abych ukázal provázanost Desátých let na reprezentativním příkladě, již zmiňovaný Meč Damoklův mi poslouží k zdůraznění některých nedostatků či možných vylepšení publikace. V úvodu druhého svazku autoři vysvětlují svůj výběr, který nemá v žádném případě „představovat […] koncepci vývojových dominant určitého úseku literárních dějin“ (s. II/8). Když však záhy citují Bourdieua, totiž že „i autoři odsouzení svými neúspěchy či neryzími úspěchy, aby byli beze zbytku vymazáni z dějin literatury, pozměňují už svou existencí a reakcemi, jež vyvolávají, procesy, které v poli probíhají“ (s. I/10), je zřejmé, že se této teze drží především při sběru kritických reflexí, kterého se studenti zhostili skutečně svědomitě, neuskromňujíce se pouze na údaje z databází, méně však už při volbě literárních textů — zde můžeme hovořit maximálně o zasutějších dílech významných autorů. Kniha zapomenutých jmen by bezesporu nevyvolala příliš pozornosti a ani její výpovědní hodnota by nemohla dosáhnout kvalit knihy o autorech kanonických, jejichž tvorba přirozeně sklízela nejvíce kritických ohlasů. Přesto se však vnucuje myšlenka, zda by se nenašel z ruchovsko-lumírovských řad vhodnější kandidát než Meč Damoklův. Důvodu této pochybnosti se dotýká již Jakub Chrobák, když ke kritice Vrchlického posthumní básnické sbírky výstižně dodává, že „všude tam, kde se má kritika své doby vypořádat s dílem vydaným v době blízké autorovy smrti, skoro vždy převáží potřeba spíše nekrologizujícím způsobem připomenout osobnost autorovu, než jen kriticky ohledávat možné aktuální či vývojové hodnoty daného období“ (s. II/82). Pieta kritiků k zesnulému autorovi může sice být považována za charakteristický rys dobové literární kritiky, avšak rys v prvním svazku Desátých let, domnívám se, již dostatečně ohledaný na Drašarovi Terézy Novákové. Proto bych místo (anebo vedle) Vrchlického viděl např. Antonína Klášterského či jiného z epigonů, jejichž kritické zhodnocení by nebylo tak výrazně zastřeno mimoliterárními aspekty a mohlo by podat výmluvnější zprávu o možných způsobech dobového čtení dožívajícího parnasismu.
Pokud bych se měl více zaměřit na metodologickou stránku výkladů, pozastavím se u kapitoly o Šípkovém keři (1916) Petra Křičky. Právě zde se totiž markantně hlásí ke slovu otázka, kterou autoři nastolují již v úvodu prvního svazku slovy, že „čtenář jistě snadno postřehne, že texty nejsou dílem jediného autora“ (s. I/7): jak se literární historici různého pojetí literatury a rozličných přístupů k ní vlastně vyrovnají s touto specifickou a poměrně striktní koncepcí v jednom projektu? Uvedeného záměru se pochopitelně nejdůsledněji držel hlavní původce projektu; na rozdíl od M. Tichého se však v textech O. Mainxe a J. Chrobáka přes veškerou snahu projevuje jejich orientace na beletrii především. Pro O. Mainxe je tak typické zasazovat interpretovaný text hluboko do literárního kontextu i peripetií autorova života, jak se tomu zcela odůvodněně děje např. v osmé kapitole prvního svazku Jakub Deml: Moji přátelé (1913), Miriam (1916) anebo u právě zmíněného Šípkového keře. Problém však nastává, když se tento kontextuální nadhled otiskuje i do kritických částí kapitol, když z erudované analýzy kritických ohlasů nejsou vyváděny obecněji platné tendence dobové kritiky, ale např. klíč k „životnosti“ Šípkového keře napříč lety: „Je dobré si povšimnout, nakolik je Křičkova sbírka přijímána nikoli s ohledem na současné literární a obecně kulturní proměny avantgardisticko-modernistické, vůči kterým zůstávala prakticky imunní, ale hlavně s ohledem na doby a časy uplynulé, na minulost, tradici, národní odkaz. Patrně toto je jeden z klíčů Křičkovy popularity v době jeho tvůrčího života a nepoměrně menší či minimální známosti poznamenávající Křičkovu poezii po roce 1945. Šípkový keř […] upadal postupně v zapomnění a nic tomu nezabránily ani hojné výbory vydávané ať už v padesátých letech, nebo za doby »normalizace«“ (s. II/190–191). Z textů J. Chrobáka je zase zřejmé, jak je na textech bytostně účasten, jak je jimi niterně zasahován a jak je schopen tyto zásahy odborně vyargumentovat a vyvádět z nich kvality textů. Prohlašuje-li však Arna Nováka za „přesného kritika“ (s. II/83) J. Vrchlického, vnáší do studie dobových ohlasů své, dnešní hodnotící hledisko a mimoděk tak činí některé ohlasy pravdivější či relevantnější než druhé. Oba dva případy proto vnímám jako určité narušení, rozostření oněch synchronních řezů. Protože však publikaci podobné „přešlapy“ provázejí ojediněle, nechci tímto poukazem ani tak vyčinit autorům, jako spíš upozornit na různá úskalí, která mohou obnášet takto úzce vymezené koncepce v kolektivní práci.
Dopřávají-li Desátá léta 2 čtenáři možná až příliš často radost z nalezených lapsů calami, vyvažuje tento nedostatek vytříbený jazyk schopný přesně, ale i s lehkostí pojmenovávat. Tak např. v poslední, šesté kapitole Anebo (1918) je s určitou hravostí uvedeno, že Dykova veršová technika „spoléhá se povětšinou na konvenční jambický verš, jehož pravidelnosti na vrub jdou četné slovosledné inverze“ (s. II/265). Že jsou Desátá léta 2 zcela oprávněným a přínosným počinem, jsem již výše doufám srozumitelně vyjádřil, závěrem je však třeba ještě zdůraznit význam celého projektu. Ten ve dvou svazcích podává přesvědčivý obraz dynamického období literární kritiky „na svém počátku výrazně formované[ho] secesním názorem, s jehož negací záhy vystupuje hnutí předválečné moderny, navázané na první umělecké avantgardy evropské; bouřlivé těsně předválečné polemiky o povahu moderního umění a diskuze o charakteru nové modernosti uvnitř nového hnutí byly přerušeny světovou válkou, jež jednak […] podvázala literární život, jednak posunula akcenty — zejména pokud jde o významný návrat vlasteneckého principu do literatury, ale také např. »zniternění«, obrat do duše, k lidskému srdci“ (s. I/12). Projekt jako takový nepřeceňuje své interpretační možnosti ani dosavadní literárněhistorické poznatky, naopak klade důraz na výzkum pramenů, a to v jejich relativní úplnosti. Autoři podobně jako Daniel Vojtěch v publikaci Vášeň a ideál (2008), která se zaměřuje na literární kritiku předešlého desetiletí, upozorňují na tendence vědců spokojovat se pouze s Šaldovým, a to jen knižně vydaným dílem. I díky tomu lze Desátá léta číst jednak jako edici ohlasů literárních děl, jednak jako samostatné kapitoly o těchto dílech, jednak jako komplexní výpověď o podobách literární kritiky druhého decennia 20. století.

Martin Tichý et al.: Desátá léta v podobách kritiky 1, 2. Opava, Slezská univerzita v Opavě 2013, 2015. 592 + 340 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2020.