V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
ZUZANA URVÁLKOVÁ
„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož člověka nelze vyhnat.“ Jean Paul
Úmrtím doc. PhDr. Vlastimila Válka, CSc., utrpěla brněnská literárněvědná bohemistika citelnou ztrátu. 23. března 2019 ji ve věku nedožitých 88 let opustil vlídný, laskavý pedagog, pilný a vždy usměvavý kolega, současně přední znalec české a slovenské memoárové literatury, literatury pro děti a mládež a pečlivý editor mnoha děl české literatury 19. a 20. století, abychom jmenovali nejvýraznější oblasti bádání, jimž se během svého dlouhého profesního života pan docent věnoval. Činil tak s neutuchajícím zájmem, svědomitostí, spolehlivostí a pečlivostí jemu vlastní. V jeho osobnosti se zcela přirozeně a vyváženě doplňoval badatelský a pedagogický talent s přátelským a přívětivým přístupem k lidem, kteří na něm tyto vlastnosti oceňovali, rádi s ním spolupracovali, hlásili s k němu i po letech, byť se jejich cesty již nekřížily tak často, jako tomu bylo za dob studií.
MARKÉTA KITTLOVÁ
Antologie Cesty do utopie je rozsahem a editorským záměrem monumentální dílo. Na téměř devíti stech stranách editoři představují v co možná největší autorské a tematické šíři texty československých, převážně levicových intelektuálů, kteří ve dvacátých a třicátých letech navštívili sovětské Rusko a o své návštěvě referovali nejčastěji formou reportáží uveřejňovaných obvykle v levicově orientovaných periodicích. Antologie obsahuje přes osmdesát textů od více než čtyřiceti autorů a vydatný poznámkový aparát a je uvedena dvěma rozsáhlými studiemi. V první z nich („Sovětská veřejná diplomacie a západní intelektuálové“) Daniela Kolenovská velmi podrobně představuje mechanismy sovětské propagandy ve dvacátých a třicátých letech a způsoby, jakými fungovaly a působily organizace, které měly za úkol vytvářet obraz sovětského Ruska a jeho kultury na Západě (především VOKS — Všesvazová společnost pro kulturní vztahy se zahraničím). Ve druhé studii „Cesty československých intelektuálů do sovětského Ruska“ se Kateřina Šimová soustřeďuje spíš na domácí kontext a podává přehled o tom, jak bylo v průběhu dvacátých a třicátých let různými skupinami československých umělců, vědců a politiků, případně i některými institucemi, vnímáno sovětské Rusko, jeho kulturní scéna i každodenní realita. K antologii je dále připojen doslov, v němž se Šimová zabývá jedním z mnoha aspektů přítomných textů. Kniha tvoří obdivuhodný celek, především co se týká množství nashromážděného materiálu a jeho strukturování. Je to ale zároveň celek velmi heterogenní a vzpírající se jednoznačnému uchopení.
Heterogenita se ukazuje hned ve výběru zastoupených autorů. Jak v úvodu poznamenává Šimová, jde převážně o levicově smýšlející intelektuály, kteří měli minimálně v určité fázi svého života příznivý vztah k ruské revoluci a k sociálním a politickým změnám, ale také ke změnám v přístupu k umění, s nimiž byla revoluce v Rusku spojena. Přesto jde o velmi různorodou skupinu autorů. Jsou mezi nimi členové KSČ, a to jak ti, kteří ve straně vydrželi celé předválečné, případně poválečné období (např. Bohumír Šmeral, Julius Fučík, F. C. Weiskopf), tak ti, kteří z ní v určitém momentu vystoupili nebo byli vyloučeni (např. Jiří Weil, Vladislav Vančura) nebo byli opět přijati (Marie Majerová, Ivan Olbracht). Početnou skupinu dále tvoří autoři, kteří s KSČ a se sovětským Ruskem pouze sympatizovali, aniž by tyto sympatie vyjadřovali svou politickou příslušností (Bohumil Mathesius, Václav Tille, Karel Teige). Ani generačně se nejedná o jednolitou skupinu: jsou zde zastoupeni autoři silné generace narozené kolem roku 1900, ale také autoři starší.
JAKUB MACHEK
Lucie Kořínková ve své gellnerovské monografii s podtitulem Text — obraz — kontext bohatě zúročila široké bádání spojené s přípravou podkladů pro edici Gellnerova literárního a výtvarného díla. Kniha je přepracovanou verzí dizertační práce, což se do jisté míry projevuje na výsledném textu. Autorka si vytkla za cíl nabídnout nový pohled na dílo autora, jehož výklad je jako u málokoho v české literatuře úzce spojený s jeho životními osudy, a ukázat na různé, stále přebírané mýty spojené s jeho tvorbou i životem. Kniha proto začíná představením dosavadních interpretací Gellnerova díla, které kladly důraz na určité části jeho umělecké tvorby a jiné nechávaly stranou. Vznikaly tak obrazy Gellnera jako lyrického básníka, buřiče, satirika, karikaturisty či dokonce osoby zajímavé hlavně svým záhadným skonem (v širokém rešeršním záběru Lucie Kořínkové se objevila i televizní inscenace Radosti života z roku 1984 a její dobové recenze).
Číst dál: Gellnerova cesta od anarchisty k rozšafnému biedermanovi
ROMAN KANDA
Polský bohemista a slavista Piotr Gierowski (1978) působí na Jagellonské univerzitě v Krakově a zabývá se dějinami pražského strukturalismu. Sleduje je ze dvou vzájemně se doplňujících perspektiv: z hlediska vývoje teoretické koncepce, jejích ideových zdrojů i proměn, a z hlediska polské recepce českého strukturalistického myšlení. V loňském roce vydal knihu, která na jeho dosavadní výzkum organicky navazuje a jejíž počeštěný název by mohl znít Pražský strukturalismus. Průřezy, místa, identity.
Michal Fránek
Když roku 1887 publikoval Svatopluk Čech Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, nechal v něm svého hrdinu za doprovodu básníka Hvězdomíra Blankytného navštívit mimo jiné i pomníkovou alej soch měsíčních velikánů, táhnoucí se do nekonečné dálky: „Měsíčňan vysvětloval Broučkovi, že na Měsíci podél cest nesázejí se stromy, nýbrž staví se pomníky znamenitých básníků, filozofů, malířů, skladatelů a jiných celebrit, aby chodci při každém kroku povznášeli se jednak uměleckým provedením soch, jednak vzpomínkou na krásná díla vytesaných veleduchů.“ Autor zde satirickým šlehem mířil na dobovou praxi českých ilustrovaných časopisů, jako byly například Humoristické listy, uveřejňující na první straně podobizny slavných i méně slavných „národních výtečníků“. Zároveň zde však mimoděk poukázal na obecnější jev, typický nejen pro české národně emancipační snahy v dlouhém 19. století, ale klíčový také pro celou euroamerickou kulturu: vytváření památníků velkým osobnostem národa, majících podobu pohřebišť, síní slávy či literárněhistorických pojednání.