Kniha literárního historika Jaroslava Meda se zabývá vztahy českých spisovatelů a publicistů ke společenskopolitické realitě po přijetí mnichovské dohody, v době druhé republiky (říjen 1938 – březen 1939). Na základě hloubkové analýzy dobového literárního života (tj. nejen umělecké literární tvorby, ale především publicistiky) odkrývá kořeny řady problémů, které v době „národní katastrofy“ vystoupily do popředí. Med tak ukazuje kontinuitu, která spojuje druhou republiku s republikou první, plasticky vymezuje základní oblasti, v nichž se střetávaly názorové proudy mezi světovými válkami, jako byl vztah k liberální demokracii, kapitalismu, sociální otázce, ale také k otázce tradice a nacionalismu, náboženství, k občanské válce ve Španělsku, Židům atd., a mapuje zásadní roli, kterou v této polemice, vrcholící právě za druhé republiky, sehráli čeští spisovatelé a básníci. V neposlední řadě tak ukazuje, že ačkoli doba druhé republiky patří k těm tragickým v našich moderních dějinách, nebyla díky svým vrcholným intelektuálním mluvčím v žádném případě dobou rezignace a kolaborace.
Previous
Next
Fenomén cestopisu v literárněhistorickém bádání střední Evropy
JANA PÁTKOVÁ
Monografie Marianny Koliové je zatím posledním příspěvkem k poetice i literárněhistorickému ukotvení...
Jak mluvit o marxismu v humanitních vědách?
KRISTINA ANDĚLOVÁ (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR)
K textu Romana Kandy „Strukturalisté dělají marxismus“ a k reakci Pavla...
Zahleděn do dávné tváře
KRISTINA DOKULILOVÁ
Deset let po vydání šiktancovské monografie (Někde tady, Český básník Karel Šiktanc, Brno, Host 2010)...