JANA PÁTKOVÁ

Monografie Marianny Koliové je zatím posledním příspěvkem k poetice i literárněhistorickému ukotvení cestopisu v širším kontextu. Její práce reprezentativním způsobem vstupuje do středoevropské diskuze o cestopisu jako žánru. Autorka si všímá klíčové schopnosti cestopisu nést různě konstruované obrazy estetického (uměleckého) i identitotvorného (nacionálního) diskurzu. Odborné diskuze o cestopisech, které tematicky pojí cesta/putování po Horních Uhrách v 19. století, je možné sledovat na stránkách vědeckých časopisů nejen u nás a na Slovensku, ale také v Polsku, Maďarsku a dalších zahraničních slovakistikách (Nový Sad či Záhřeb).
Zájem literárních historiků nebyl cestopisům vždy dopřán. Velké literární syntézy i základní lexikografické příručky se tomuto žánru spíš vyhýbaly. Cestopis v nich zaujímal jednoznačně okrajové místo, pokud vůbec byl součástí literárněhistorické reflexe. V posledním desetiletí se situace výrazně proměnila. Např. slovo fenomén v názvu recenze je vypůjčené z olomoucké konference (2014), která rovněž odkazovala na cestopisy jako cosi mimořádného, co nebylo dosud dostatečně reflektované a nyní se stalo předmětem literárněvědného myšlení. V tomto smyslu můžeme v posledním období číst i nepřehlédnutelný zájem literární historie o cestopis. Středoevropská kontextualizace cestopisu v posledním desetiletí se významně rozvinula a dnes máme k dispozici již rozsáhlý zpracovaný materiál, který se váže zejména k 19. století. Ještě v předrevolučním období i dlouho po revoluci jsme si museli vystačit s jedinou obsáhlejší, ale zato respektovanou monografií od Zlatka Klátika Vývin slovenského cestopisu (1968). V českém prostředí takový typ monografie jednoznačně chyběl. Místo zaplnila až Veronika Faktorová svou monografií o obrozenském cestopisu (2012). Najdeme v ní i několik drobných zastavení u cestopisů českých obrozenců lokalizovaných na Slovensko v první polovině 19. století, tematizované jako poznávání nám nejbližších Slovanů.
Cestopisné texty zachycující putování po Horních Uhrách v první polovině 19. století budí zaslouženou pozornost i v širším rámci střední Evropy. Setkáme se s cestopisy dvojího druhu. Nezanedbatelnou skupinu textů tvoří výpravy českých obrozenců na Slovensko, které jsou doložené od třicátých let 19. století. M. Koliová zohledňuje ve své monografii pouze dva klíčové cestopisy českých autorů: Mořice Fialky (1839) a Viléma Dušana Lambla (1847) či okrajově pracuje s česky psanými cestopisy slovenských autorů ještě z předkodifikačního období (Gašpar Fejérpataky-Belopotocký). Zcela mimo sledované vývojové proudy stojí cestopis Jána Kollára, který v období po kodifikaci spisovné slovenštiny nadále striktně používal češtinu jako literární jazyk. Druhou skupinou jsou německo- (Samuel Bredecký, Alojz Medňanský) a slovenskojazyčné (Jozef Miloslav Hurban, Bohuš Nosák-Nezabudov, ale okrajově i Ľudovít Štúr) texty, které vedou cestovatele k poznávání vlastní krajiny. Pro tento druhý typ cestopisů se aktualizovalo štúrovské označení související s národně-romantickým diskurzem „cesty po otčine“. Výběr z těchto cestopisných deníků edičně připravil a ve slovenském kontextu aktualizoval Rastislav Molda (2014 a 2018). Uvedený výčet jmen odkazuje nejen na materiálovou bohatost, pestrou stratifikaci žánru, ale i předpokládanou jazykovou a ideologickou rozmanitost sledovaných cestopisů.
Období první poloviny 19. století se jeví ve slovenské literatuře jako nejdynamičtější z hlediska ustalování jednotlivých literárních stereotypů i obrazů, které nesou informaci, respektive jistý konstruovaný obraz o krajině, potažmo o právě se formující národní identitě. V tomto smyslu je časová fokalizace v monografii M. Koliové příhodná a do značné míry koresponduje i s časovým záběrem V. Faktorové v českém prostředí. Z literárněhistorického hlediska zasahuje do oblasti výzkumu několika estetických konceptů: osvícenství — preromantismus — romantismus.
Primárním záměrem při vzniku monografie nebylo jen svázat již publikované studie na téma cestopisu a připojit k nim vstupní kapitolu, jak bývá často zvykem, ale autorka záměrně zúžila výzkumné téma na obraz Váhu a Tater. Do monografie se tak nedostaly některé starší autorčiny studie o cestopisu, které by tam časově, ale nikoli už tematicky, patřily (např. studie o cestopisu Ľudovíta Štúra, který se během velikonočních prázdnin r. 1839 vydal za poznáváním Horní a Dolní Lužice). Autorka se důsledně snaží soustředit pozornost na cestopisy lokalizované do zmíněné oblasti. Rýsují se jí tak tři interpretační kapitoly: „Obraz Považia“, „Obraz Tatier“ a „Špatnokrásny ľud“, kterým předchází rozsáhlá vstupní teoreticko-metodologická kapitola doplněná částí nazvanou „Kontexty“.
Na prostoru takřka poloviny knihy se M. Koliová zaobírá teoreticko-metodologickými východisky a důležitými kontexty, pomocí kterých je potřeba cestopisy číst. Z žánrového spektra cestopisů se věnuje jejich pomezní podobě, konkrétně individualizovaným cestopisům, které dokumentárností inklinují zčásti k odborné literatuře, ale svým subjektivním pohledem a výraznou postavou autora-cestovatele zase k literatuře umělecké. Můžeme mluvit o jisté elasticitě žánru, která je způsobena i postavením cestopisu mezi odbornou a uměleckou literaturou a v konkrétní žánrové realizaci rozpětím mezi cestovním průvodcem (bedekrem) a cestopisným románem. Autorka se interpretačně neomezuje jen na genologii cestopisu a samotný literárněhistorický kontext. Funkčně se v analyzujících kapitolách opírá o oblast imagologie a sleduje proces ustalování konkrétních obrazů jako autostereotypů a heterostereotypů využívaných v literární tradici pro vyjádření opozice „svoje“ a „cizí“. Specifické postavení má v rámci hledání teoretických přístupů podkapitola „Krajina (medzi malebnosťou a vznešenosťou)“, v níž se autorka soustředila na dosud málo reflektovanou problematiku estetického zachycení krajiny. Kategorii malebnosti vnímá jako heterogenní obraz vytvořený z řady kvalitativně odlišných prvků (s. 44). Estetika malebnosti sama o sobě není zakonzervovanou kategorií, ale podoba malebnosti se proměňuje na ose mezi osvícenstvím, preromantismem a romantismem.
V první polovině 19. století se v cestopisné produkci vysouvá do popředí jejich národněobrozenecká funkce, kterou autorka konkretizuje v kapitole „Kontexty“. Vstupuje tak do oblasti axiologických systémů jednotlivých autorů cestopisů. Zejména společensko-politická situace spolu s etnicko-nacionálním položením i cítěním měly vliv na pertraktování konkrétní národní identity autora. Ve dvou podkapitolách najdou čtenáři s tématem národní identity související jak interní „Posuny v chápaní uhorskej identity (medzi patriotizmom a nacionalizmom)“, tak jejich doplnění o nezbytný pohled zvenčí: „Náčrt česko-slovenských (cestopisných) vzťahov“. Konkrétněji se pracuje se zaužívaným protikladem mezi Hungarus a Magyarok jako rozchodem mezi uherskými patrioty a maďarskými nacionalisty. Jako příklad uvádí Hurbanův ještě předkodifikační cestopis, ve kterém jeho autor a cestovatel v jedné osobě „rezolútne vystupuje proti dobovej tendencii stotožňovania konceptu »Natio Hungarica« s »Natio Magyarica«“ (s. 63).
Do dobového diskurzu patřil i koncept všeslovanské vzájemnosti, ve které úžeji byla tematizována problematika česko-slovenské vzájemnosti. Zjednodušeně řečeno, v českém kulturním prostředí pro první polovinu 19. století se ustálily dvě fáze, předkodifikační a období po kodifikaci spisovné slovenštiny v r. 1843. Autorka monografie přiblížila česko-slovenské vzájemné vztahy na příkladu dvou autorů cestopisu (M. Fialka a V. D. Lambl), přičemž každý z nich reprezentuje jiné období. V podtitulu ještě dále precizuje samotný název podkapitoly jako „medzi vzájomnosťou a nevzájomnostou“. Odkazuje tak nejen na publikaci slovakistky Anny Zelenkové, ale i na širší kontext myšlení o česko-slovenských vzájemných vztazích v 19. století, které se rýsují místy jako porozumění, jindy zase jako oblast neporozumění, jež nastalo z české strany po kodifikaci.
Z obou vstupních kapitol je zřejmá literární i širší kulturně-filozofická znalost dobového kontextu, která je velmi přesně aplikována na vybrané cestopisné texty v dalších kapitolách. Zhruba od první třetiny 19. století poutaly oba ústřední obrazy slovenské krajiny (Považie a Tatry) pozornost nejen slovenských obrozenců, ale také českých a moravských cestovatelů. Z české strany přetrval tento zájem minimálně až do období první republiky. Obraz Pováží a Tater můžeme číst v různých rovinách. Tou nejméně nápadnou je rekonfigurační, tedy převrstvující pohled na kanonické dějiny slovenské literatury daného období. Cestopis v první polovině 19. století měl pochopitelně také pragmatické cíle a podílel se na poznávání okolního světa, ale dokázal zároveň propojovat estetickou stránku textu (kategorie malebnosti a vznešenosti) s národněemancipačními postoji autora. Schopnost cestopisu vyjádřit stejné estetické i nacionální cítění autora má podíl na jeho srovnatelnosti s dobově frekventovanými básnickými texty. Autorka oblast umělecké literatury nijak neopomíjí, komparuje celý soubor emblémů a symbolů s poezií sledovaného období. V poslední kapitole se věnuje zobrazení „lidu“, nazvaného sládkovičovsky jako „Špatnokrásny ľud“ a všímá si, jak se tento obraz proměňuje v jednotlivých obdobích. V neposlední řadě je vidět obdobná strategie zpracování jako u předchozích klíčových obrazů Pováží a Tater, kterou je fokalizace v čase. V jednotlivých obdobích se vysouvají do popředí odlišné atributy „lidu“.
Ačkoli Marianna Koliová ve své monografii o cestopisech z první poloviny 19. století upozorňuje na absentující reflexi maďarsky psaných cestopisů lokalizovaných do oblasti Pováží a Tater, přesto to nijak neubírá na kvalitách jejího výzkumu. Další pokračování cestopisného příběhu může mít různé podoby.

Marianna Koliová: Cestopisné obrazy v premenách času: reprezentácia Tatier a Váhu v cestopisoch prvej polovice 19. storočia. Bratislava, Univerzita Komenského v Bratislave 2019. 247 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2020.