Česky
V dnešní době jsme svědky řady policejních vyšetřování zasahujících i vysoké politické a vládně mocenské kruhy. Přestože jde o události, které se nestaly dávno, svědkové buď nevědí, nebo vědí, ale všichni jsou si jisti, že se ničeho nedopustili a že se jim děje bezpráví. Veškeré finance či majetek se dá na někoho napsat nebo zamotaně poslat do zahraničí. Vše se děje podle práva a našich zvyklostí. Existuje vůbec vina?
Staré Židy trestal Bůh nebo jím vybraný představitel. Řekové si k témuž účelu pořídili Erynie, ohyzdné baby, jejichž trestu viník neunikl, ani když se kál – Erynie poslala do penze Aténa, která se slitovala nad Orestem. Křesťanské náboženství vynalezlo brány pekelné, ale Georg Bernard Shaw ukázal, že v pekle může být větší zábava než v nebi, takže se někteří nebešťané do pekla stěhují. Dnes tedy vinu trestáme jen světsky, a to slušnými podmínkami ve vězení s nadějí, že se alespoň polovina trestu odpustí. „Naspořené“ peníze mezitím čekají dobře uschovány na cizích účtech, aby po návratu do civilu nic nechybělo a mohlo se začít znova.
Co však nejde tak lehce přejít je, že o nepravostech se i ve vyšších sférách již několik let mluví. Mluva je zajímavým příznakem naší současnosti a jako nepravidelný divák České televize jsem dvakrát zaznamenal výroky poslanců, že o vznesené otázce budou ve svém klubu mluvit.
Co vlastně mluvení vytváří? Samozřejmě mluvu, která je obecnou vlastností lidského rodu. A lidi mluví, i když si nerozumí, ba známe i samomluvu. Pokud chceme, aby mluva k něčemu vedla nebo něco určila, musíme zřejmě najít jiné slovo. Navrhuji „mluvno“, i když se rýmuje s jiným výrazem zavedeným do české satirické literatury Karlem H. Borovským a Jaroslavem Haškem. Nevím proč, ale silně odpuzovalo i velkého kritika a estéta Františka X. Šaldu. Toto slovo je běžně používané v laboratořích nejen u nás, ale během práce v laboratoři ve Francii jsem jej (merde) slýchal od rána do noci a bylo vyslovováno s kuráží odpovídající té, kterou použil maršálek Ney v odpověď na žádost, aby jeho napoleonská garda kapitulovala. Dnes se třeba říká „un malheur s’il vous plait“. Nevím. Angličan by se vyjádřil decentněji, třeba UAG, což představuje stop-kodon, který zastavuje čtení genetické informace. Ale i tam se časy mění. Odpusťte tento úlet do folkloristiky, ale k vědecké práci patří vyjma formálního i neformální folklor.
Je tedy dobře, že se mluví, vytváří se mluvno. Kdyby se jen mlčelo, bylo by hůř. S rostoucím strachem ze ztráty zaměstnání nastává i mlčenlivo, a to právě ve vztahu k těm nejpalčivějším otázkám týkajícím se existence.
Ještě se vraťme k té nepříjemné tetce zvané Culpa. Kdy o ní můžeme uvažovat a kdy i dobrý úmysl zaviní obrovské ztráty? Dobré úmysly u nás běžně vznikají přenesením zahraničních trendů do našich podmínek, a to většinou se zpožděním. Prostě se vyhlásí nějaký projekt, což je v pořádku. Problém začíná ve chvíli, kdy se má projekt řádně oponovat a věcně zdůvodnit. Stejně důležité je průběžné vyhodnocování důsledků a problémů, které jeho realizace přináší. K tomu slouží grémia čili, jak se dříve říkalo, výbory, jenže kdo a jak je vybírá, zůstává většinou záhadou. Problém totiž spočívá v tom, kolik lidí znalých situace v grémiu sedí a jaké je jejich zastoupení. Rozhodujícím faktorem zůstává, zda jsou vůbec mezi hodnotiteli nezávislí lidé, kteří mohou poskytnout víc než mluvna tak oblíbená ve sdělovacích prostředcích (a zcela nezbytná pro projektový slovník – pokud vím, bez „klíčových mluven“ dnes žádný projekt neuspěje).
Představte si sprostou myšlenku, že by mohlo jít i o kritiku.
Ilustrace: František Mizera, MFF UK
Sestavování grémií by mělo být výběrové, otevřené různým zájemcům. Odborníci by měli být aktivně vyzýváni k účasti, závěry jednání i názory členů grémia zveřejňovány. Dalším závažným krokem při uskutečňování projektu musí být jeho průběžná odborná kontrola. Vždyť i sebelépe míněný projekt se může dostat do fatálních problémů, a to nejen vinou nedostatku finančních zdrojů, ale i kvůli nečekanému vědeckému nebo technickému vývoji v dané oblasti. Proto se mají průběžně vytvářet alternativy, tj. kontingentní strategie. Sám jsem zažil velký projekt NIH Viry a nádory. Návrh, který byl původně zaměřený na onkogenní viry, vyústil zásluhou dobrého odborného vedení v molekulárně-biologické bádání, jež nám přineslo základní poznatky o onkogenech a jejich funkcích a výrazně prohloubilo naše znalosti, jakými cestami je regulována a vyjádřena genetická informace.
Mají takovéto úvahy jen obecnou platnost, nebo se týkají i Akademie věd? Projektové hrátky samozřejmě mají uplatnění všude, protože i prostý grant vyžaduje projekt. Čím vznešenější cíl, více mluvna o něm, více argumentů, že je „trendy“, tedy „in“, tím máte větší šanci na úspěch. Pokud vím, žádný z významných objevů nebyl ve své době ani „trendy“ ani „in“, ale vždy šlo o hloubkové poznání zajímavých, dosud nevysvětlených nebo neznámých procesů a možností. Mezi ně patří hybridomy, integrace retrovirů, cílená inaktivace genů, HIV virus, ribozymy, retroelementy a další.
Zůstává otázkou, jak si s našimi omezenými možnostmi uchovat respektované mezinárodní postavení v oborech, kde jsme již ukázali, že jsme na výši, a kde máme potenciál se tam udržet nebo opět dostat. Tady nám nepomohou nové finanční injekce; základ tvoří dlouhodobá zkušenost, kvalitní lidé (ti jsou to hlavní) a aktivní výchova mladých pracovníků – ne tím, že se jim přidělují úkoly, ale kontinuálním zasvěcováním do problematiky a vedením k tomu, aby svůj obor opravdu chápali. Doporučuji mnohem méně formalit, školení a kurzů, naopak daleko více uvažování. Svět jsme nikdy nepřekvapili kvantitou a rozmáchlými programy, nýbrž vytvářením vlastních přístupů, jejich domýšlením ve vztahu k tomu, co světová věda přináší. Nikdo nám v dnešní krizové době nepomůže, musíme se spoléhat sami na sebe a nepropadat malověrnosti.
Akademie věd bude tlačena k vytváření programů. Některé se dají bez velkých problémů formulovat, známe to přeci z politiky. Akademie se bude věnovat subatomárním, atomárním, molekulárním, buněčným a celotělovým interakcím a našemu kulturnímu dědictví. Takový guláš je samozřejmě možno převést do květnatější podoby.
Pro budoucnost Akademie věd je bez ohledu na předcházející komický odstavec velmi důležité, aby se definovala jako vyhraněná instituce a opírala svou existenci o jasně dané zásady a určitý okruh aktivit. Pokud se pamatuji, původně bylo Akademii dáno do vínku vytvářet týmy, které se soustředí na závažné otázky vědy. Současné rozrůznění vědních disciplín a ohromný pokrok poznání poněkud zahalilo do mlhy, co je ve vědě závažné. Přesto bych doporučoval inventuru všeho, co Akademie v jednotlivých oblastech přinesla, přináší a kde má potenciál – hlavně v lidech, ale i v technikách a modelech – pro to, aby se dostávala do předpolí vědy a aby si zde udržela dlouhodobě významné postavení. Nezapomeňme, že série otřesů v posledních 60 letech zanechala hluboké jizvy a ztráty. Snad teď, konečně, máme šanci zamyslet se a stavět na dlouhodobějším základě.
A závěrem ke Culpě. Ne že by neexistovala Tua culpa, ale ze všech zájmen, která k ní lze připojit, nejlépe sedí Nostra culpa. Za víc než 20 let po převratu nám chybí kritické vyhodnocení tohoto období jako celku včetně sald jednotlivých závažných opatření a dopadů na úroveň vzdělání, vědy, zdravotní péče a dalších. Nostra culpa je v tom, že většina akademické obce zůstává opatrná, aby si nerozházela příslušné vrchnosti, a spíše si vyhledává cesty jak přežít. Zapomínáme, že věda má být kritická nejen vůči sobě, ale i vůči společnosti, jejímu chování i jejím institucím.
JAN SVOBODA
Autor se zabývá výzkumem retrovirů a jejich vztahy s hostitelskými buňkami.
V letech 1991–1999 byl ředitelem Ústavu molekulární genetiky AV ČR. Je držitelem mnoha poct a ocenění – mj. České hlavy (2010).