Inferencialismus

Pracovník Filosofického ústavu AV ČR prof. RNDr. Jaroslav Peregrin, CSc., DSc., obhájil disertaci Inferentialism před komisí Filosofie a získal vědecký titul „doktor sociálních a humanitních věd“. Prof. Peregrin patří ke klíčovým osobnostem české filozofie a logiky a na mezinárodní scéně je jedním z nejvýznamnějších představitelů filozofického programu známého jako inferencialismus.

Foto: Archiv autora

Všichni víme, co znamenají slova našeho mateřského jazyka; a mnozí z nás vědí, co znamenají slova mnoha jiných jazyků. Víme ale opravdu, co znamená slovo znamenat v předchozí větě? Co říkáme, když konstatujeme, že nějaké slovo něco znamená, nebo že má nějaký význam či že dává takový či onaký smysl?

Na první pohled se může zdát, že na takovou otázku je jednoduchá odpověď: slova jsou znaky, jsou něčím, čím jsme označili nějaké věci ve světě kolem nás nebo nějaké ideje uvnitř našich myslí, a tím je s jejich významy propojili poutem, jaké váže symbol k tomu, co symbolizuje. Taková odpověď ale není úplně uspokojivá: slovem označit zpravidla vyjadřujeme nějaký úmyslný akt („na mapě si označíme cíl naší cesty“) a naše jazykové výrazy svůj význam určitě nezískaly tak, že bychom jimi něco úmyslně označili („Přátelé, označme zvířata podobná tamhle tomu slovem pes!“).

Filozofické teorie významu jako užití (use-theories of meaning), které se objevily především ve druhé polovině dvacátého století, razí názor, že význam výrazu není rozumné chápat jako entitu, kterou by tento výraz označoval, že je spíše způsobem jeho užívání v rámci našich jazykových praktik. Naučit se slovu tedy obecně neznamená zjistit, co symbolizuje, ale spíše pochopit, jak se s ním zachází.

Inferencialismus – filozofická teorie, jejímuž rozpracování je věnována moje disertační práce – je zvláštním druhem takové teorie významu jako užití. Inferencialisté jsou přesvědčeni, že význam výrazu je dán nikoli faktickými způsoby jeho užívání, ale pravidly jeho správného užití, což vede k názoru, že podobně jako se z dřevěné figurky stává, řekněme, střelec tím, že je určitým způsobem podřazena pravidlům šachu, tak se z nějakého druhu zvuku stává, řekněme, slovo pes, když je určitým způsobem podřazen pravidlům našich „jazykových her“.

Vedle toho, že inferencialistický pohled umožňuje objasnit mnohé otázky týkající se podstaty jazyka, otevírá i zajímavý pohled na logiku. V té se ve druhé polovině dvacátého století oddělují dva odlišné pohledy na základy logiky. Podle prvního z nich je primární sémantika opírající se o vztah označování. Pravidla odvozování, jaká hledá logika, jsou z tohoto pohledu jenom více či méně úspěšným pokusem o podchycení sémantického vztahu vyplývání. Druhý pohled vychází naopak z myšlenky, že primární je dokazování a že sémantické pojmy jsou buďto jenom extrapolací toho, čeho dosahujeme dokazováním, nebo to jsou pojmy, které nejsou úplně dobře definované. Inferencialismus ve shodě s přístupy toho druhého druhu říká, že základem logiky je relace inference či odvoditelnosti a že vše ostatní, tedy i logická sémantika, musí tak či onak spočívat na ní. (To se může zdát v přímém rozporu s výsledky Kurta Gödela či Alfreda Tarského, které bývají často interpretovány tak, že sémantika není inferenčními prostředky nikdy postižitelná zcela dokonale. Inferencialismus samozřejmě nezpochybňuje tyto výsledky jako takové, zpochybňuje však jejich uvedenou intepretaci.)

Jedním z cílů disertace bylo svést dva do velké míry nezávislé proudy inferencialismu – ve filozofii jazyka a v logice – do jednoho řečiště a ukázat, jak úzce spolu souvisejí. Jiným, podstatným cílem ovšem bylo i pomoci zpevňovat základy inferencialismu a předvést je v názorné a konzistentní podobě. Inferencialistický pohled na jazyk podle mne navíc umožňuje bezprecedentní propojení výsledků filozofie a logiky na jedné straně s empirickými poznatky o jazyce na straně druhé. Dokud vycházíme z představy, že slova jsou znaky, které jsou ke svým významům poutány nějakým zvláštním vztahem symbolizace, který dokážeme vnímat, jenž ale nelze pořádně zařadit do kauzálního řádu světa, je těžké takovou teorii jazyka propojovat s poznatky vzešlými z empirického zkoumání světa, jaké nabízejí přírodní (a částečně i společenské) vědy. Vztah inference je naproti tomu v tomto ohledu neproblematický – jeho vysvětlení je věcí vysvětlení toho, jak se dokážeme řídit pravidly, a taková vysvětlení jsou již k mání i na úrovni přírodovědy (zejména evoluční teorie).

Ve čtenářsky poněkud přístupnější podobě jsem teorii inferencialismu představil v knize Inferentialism: why rules matter, která vyšla na podzim roku 2014 v nakladatelství Palgrave. Věřím, že pohled na význam jako na produkt pravidel, který inferencialismus otevírá, nás v důsledku vede i k hlubšímu poznání toho, co je člověk totiž normativní, pravidly se řídící bytost.

Disertační práce Inferentialism je souborem článků publikovaných na toto téma během několika posledních let – od článku věnovaného historii tohoto pohledu na význam až po rozbory čistě technických, logických problémů inferencialismu.

JAROSLAV PEREGRIN,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.