Previous Next
Neviditelný rytíř s nástrahami VÁCLAV SMYČKA Napsat čtivou knihu, která je plná informací o něčem tak odborném, jako je česky a německy psaná literatura...
Future of Czech and Polish Literary Bibliography − zpráva o řešení projektu ANNA GNOT — VOJTĚCH MALÍNEK — GABRIELA ROMANOVÁ — PIOTR WCIŚLIK   Rok 2015 lze v kontextu vývoje mezinárodní...
Čemu se smál středověký člověk? JAN MALURA V minulosti se poměrně často připomínal výrok německého pozitivistického filologa Wilhelma Scherera, podle...

16. 5. od 17.00 se budou Richard Müller a Pavel Šidák v poslední přednášce cyklu letošního Literárněvědného fóra věnovat otázce mediálního rozměru myšlení českého strukturalismu. Akce se koná v přednáškovém sále ÚČL (Na Florenci 3/1420, Praha 1).

Můžeme vůbec, a eventuálně v jakém smyslu hovořit v případě Pražské školy o problému médií a mediality obecně? Jeden ze způsobů, jak zodpovědět tuto otázku, je vrátit se k oblasti srovnávací sémiologie, pro niž představovaly práce Jana Mukařovského, Romana Jakobsona, Jindřicha Honzla, Petra Bogatyreva či Jiřího Veltruského zásadní impulsy. Můžeme zde spatřovat již intermediální pohled? Objevují se v meziprostorech umění a jeho hranic (divadlo a film, architektura atd.) zárodky vskutku mediálních otázek? Nebo se objevují mediální náznaky spíše v některých osnovných principech a pojmech českého strukturalismu (vztah estetické funkce a funkcí mimoestetických, záměrnost a nezáměrnost)? Co se ukáže, prověří-li se literárněvědné koncepty jako např. sémantické gesto na materiálu jiných uměleckých, případně mediálních druhů? A jakou roli zde hraje sepětí Pražské školy s teorií a tvorbou avantgardy, která mohla jako umělecký materiál použít cokoli a jejímž snem bylo splynutí umění a života?