Previous Next
Neviditelný rytíř s nástrahami VÁCLAV SMYČKA Napsat čtivou knihu, která je plná informací o něčem tak odborném, jako je česky a německy psaná literatura...
Future of Czech and Polish Literary Bibliography − zpráva o řešení projektu ANNA GNOT — VOJTĚCH MALÍNEK — GABRIELA ROMANOVÁ — PIOTR WCIŚLIK   Rok 2015 lze v kontextu vývoje mezinárodní...
Čemu se smál středověký člověk? JAN MALURA V minulosti se poměrně často připomínal výrok německého pozitivistického filologa Wilhelma Scherera, podle...

JAN MALURA

V minulosti se poměrně často připomínal výrok německého pozitivistického filologa Wilhelma Scherera, podle něhož není pro literárního historika nic těžšího než rozpoznat, co v dané době působilo komicky. O středověku to platí dvojnásob. V běžném povědomí tato epocha funguje jako doba temná a vážná, ale badatele v ní opakovaně nacházejí smích a grotesku. Kniha Hranice smíchu je dalším z ambiciózních pokusů o reflexi tohoto fenoménu. Není to jen práce literárněhistorická, ale spíš mezioborová, sdružující studie domácích, zejména pražských badatelů mladších generací z oblastí kulturní historie, klasické filologie, teatrologie, dějin germánských i románských literatur, hebraistiky aj.
Některé z jmenovaných oblastí se přitom na ploše jedné stati prolínají, proto svazek není členěn podle tradičních oborů, ale do tematických bloků s názvy „Smích a člověk“, „Smích a spása“, „Smích a parodie“,„Smích a mnich“,„Smích a dvůr“, „Smích a rabín“ apod., což je přístup čtenářsky vděčný. Jedním z leitmotivů knihy je snaha narušit některé badatelské stereotypy a ztuhlé koncepty. Lecjaká pasáž knihy vede polemiku s bachtinovským konceptem smíchové, karnevalové kultury, akcentující tělesnost a groteskní realismus. Už úvodní studie obecnějšího charakteru z pera editorů, Vojtěcha Bažanta a Martina Šorma, se snaží ukázat, že ruský badatel soustavně podceňoval vzdělaneckou literaturu a položil nepřiměřený důraz na smích coby zbraň lidu: „Bachtinovo dílo o Rabelaisovi má neskrývaný politický, ba revoluční rozměr, nedůvěřivý k elitám a stranící nedoložitelné fikci o věčně vzdorujícím lidu“ (s. 29). Na různých místech recenzované knihy se upozorňuje na fakt, že středověkou komiku nelze popsat v dichotomickém protikladu lidový smích × vzdělanecká vážnost a že obscénnost a skatologie nemají být automaticky identifikovány s lidovým, antielitářským postojem. Editoři zpochybňují rovněž další zaběhaný stereotyp, tentokrát vytvořený slavným Ekovým románem Jméno růže, tedy vyostřený spor mezi svobodomyslným a progresivním františkánem a fanatickým, konzervativním benediktinem. Podle nich tudy „hranice smíchu“ ve skutečnosti nevedla, realita byla mnohem složitější, dělicí čáry prostupnější…
V knize se mnohokrát tematizuje vztah komiky a náboženské sféry, který nemusel být konfliktní, právě naopak, žert mohl upevňovat pozici posvátna. V různých souvislostech zároveň kniha naráží na dobové rozlišení žertu dobrého a důstojného na jedné straně a smíchu zlého, ďábelského chechtání opilců, bláznů a jiných „živlů“ na straně druhé. Připomeňme, že ani v legendách jistá dávka tlumené komiky neschází, jsou v nich místa, kde světec (někdy v podobě jurodivého excentrika) vítězí nad silami zla s radostným smíchem. Škoda, že právě hagiografii není v knize věnována samostatná stať, pokud nepočítáme příspěvek Matouše Jalušky. Ten přináší interpretace mariánských písní tzv. Toledského kodexu, jenž vznikl ve druhé polovině 13. století na dvoře kastilského krále Alfonse X. Učeného coby soubor příběhů s dobrým, terapeutickým koncem, tedy jako „komedie“ v dantovském smyslu. Dodejme, že nedávno vyšla překladová edice těchto veršovaných příběhů o mariánských zázracích, kterou připravil zmíněný badatel (Sto písní o Marii, Praha, Univerzita Karlova 2019).
Také z mnoha dalších příspěvků knihy vyplývá, že kultura středověkých elit se komice nebránila. Týká se to klášterního psaní (Iva Adámková připomíná středověké polemiky o smíchu i to, jak polemické texty pracují s ironickou rétorikou) i sféry aristokratické. Věra Soukupová ukazuje, že také vznešená dvorská literatura je zjevně protknuta ironickými a parodickými prvky. S tím lze souhlasit; každý, kdo se důkladně ponoří do četby středověkých rytířských románů, včetně těch asketicky zabarvených, si může vychutnat nejednu subtilně komickou situaci. Otázkou však zůstává, zdali to je vždy komika záměrná. Také Soukupová tento fakt ve svém pozoruhodném eseji reflektuje, když se zabývá pasážemi, které tematizují smích, což ještě nemusí „nutně implikovat komické vyznění“ (s. 335) coby autorský záměr. Kultivované žertování s antickými kořeny nalezneme i v žánru dvorského zrcadla, jak ukazuje Patrik Paštrnák na jednom díle latinské literatury z Uher, vztahujícím se ke králi Matyáši Korvínovi, resp. jeho synu Janovi. Jsou to všechno důležitá upozornění, ano, smích se zjevně vyskytoval v nejrůznějších žánrech středověké literatury, na druhé straně nesmíme zapomínat, že se v mnoha z nich objevoval jen jako okrajový fenomén. To kniha nepopírá, spíše se snaží ukázat, že právě okraj obnažuje leccos z podstaty a že právě vážnost mnohdy smích potřebuje. Přesto si dovolím připomenout, že existovaly velmi produktivní žánry a oblasti středověké kultury (hymnografie, modlitby, mystické traktáty, naučná univerzitní literatura atd.), které žertování k ničemu nepotřebovaly. Jednotlivé kulturní a náboženské oblasti navíc mohou mít svá specifika, jež se právě odhalují na rozhraní vážnosti a veselí (viz příspěvek Pavla Sládka o pozici smíchu v rabínském judaismu). Otázku „proč se staroruský letopisec nesmál?“ klade Jitka Komendová, která už názvem svého příspěvku „Vážnost staré Rusi“ vede polemiku se známou knížkou Pančenka a Lichačeva Smích staré Rusi, jež podle ní vycházela z přespříliš úzkého materiálu. Autorka považuje postoj pravoslavné církve ke smíchu a komice za dosud málo reflektovaný problém, sama předpokládá dominantní vliv mnišské asketické vážnosti na ruskou středověkou literaturu.
Tradičním a vyhledávaným tématem je středověké náboženské drama; obhroublý humor kontrastující s velikonočním posvátnem ve hrách typu staročeský Mastičkář si oblíbí většinou všichni, studenti, badatelé, divadelníci… Je to však poměrně úzký segment středověké kultury, navíc už důkladně prozkoumaný, přesto přitahuje opakovanou pozornost. Také v přítomné knize jsou velikonočnímu a pašijovému dramatu věnovány dvě dlouhé studie, s četnými tematickými překryvy. Kateřina Vršecká jde ve stopách sémioticky založených statí J. Veltruské, jež vyhrocují dialektické protiklady komiky a vážnosti, zpěvu a mluveného slova, ale též slavnostní latiny a všedního vernakulárního jazyka. Přínosné jsou postřehy Vršecké k inscenační praxi, ukazují např., že právě přítomnost nízkých, fraškovitých scén před klíčovou „rekvizitou“ her (dřevěným křížem s Ježíšem) mohla působit groteskně a že komické situace jsou obvykle nahuštěné v blízkosti vlastního oznámení zmrtvýchvstání, což mohlo v praxi vyústit ve společný radostný smích všech přítomných herců i diváků, oddávajících se tak očistnému velikonočnímu veselí (risus paschalis). Martin Bažil pozoruje širší středoevropský kontext, reflektuje ve velikonočních hrách např. výsměch Kristovým protivníkům, tedy komiku na účet těch, jež mají skončit jako poražení, ale zároveň, stejně jako Vršecká, rozebírá komické masky Ježíše (převlečení za zahradníka); žertů jsou podle něj ušetřeny jen postavy, které mají vyvolat soucit (zarmoucené Marie mířící k Ježíšovu hrobu). Stranou se v tomto bloku nechává možnost chápat středověké drama, zejména Mastičkáře, jako projev výsměchu outsiderům a minoritám (Židé, Němci, ženy). Americký slavista Alfred Thomas má pro tuto interpretaci poměrně přesvědčivé argumenty (viz jeho knihu Anne’s Bohemia, která vyšla i v českém překladu; přestože se mnohokrát dotýká středověké komiky a parodie, zůstává Thomasova práce překvapivě zcela mimo obzor Hranic smíchu).
Významným tématem úvah o středověké kultuře bývá, zejména v literárních studiích, princip parodie. Vyplývá to ostatně i z důkladného přehledu domácího literárněvědného bádání na poli středověkého smíchu z pera Barbory Řezníčkové, která mj. věnuje zvláštní pozornost české recepci M. M. Bachtina. Stále nedostatečně reflektovaným tématem je otázka, nakolik je parodie vůbec nutně spojena s komickým efektem. Fakt, že parodie je často především intertextovou hrou, na níž nemusí být nic úsměvného, si dobře uvědomuje Lucie Doležalová. Je to kupodivu jediný příspěvek věnovaný v recenzovaném svazku speciálně parodii. Přednostně se soustředí na látku o „svatém Nikdo“ a ukazuje, že pro parodii je klíčová sdílená znalost konkrétního textu, v případě středověkého Západu především Bible. Jazyk se v parodii „podrobuje zkoumavé hře“ (s. 118), ale její celkové vyznění bývá většinou ambivalentní, z časového odstupu až záhadné.
Nezapomeňme ovšem na naše úvodní tázání — čemu se středověký člověk vlastně smál? Kniha nenabízí jednoznačné vysvětlení, z mnoha příspěvků však vyplývá, že smích vyvolávala jistá nepatřičnost a nesrovnalost, resp. náhlé spojení hybridních elementů, setkání vznešeného a nízkého, včetně jazykové nesourodosti a vícejazyčnosti. Tyto rysy lze spíš považovat za nadčasové. Čirou náhodou jsem současně s Hranicemi smíchu četl knížku Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi a uvědomoval jsem si, že komika Wernischových textů funguje podobně, mj. se v nich střetává vznešený, archaizující jazyk s nicotným tématem. I když Wernisch je vlastně specifický případ, protože on rád vyhledává a překládá středověké texty, ale někdy si je i vymýšlí (takže, co je vlastně pravda?). V každém případě i toto je dle mého názoru atraktivní badatelské téma — jaký obraz o středověkém smíchu vytváří moderní kultura, včetně pop-kultury?
Vraťme se však k recenzované knize, ta totiž dobře zrcadlí, že smíchové a parodické principy podléhaly proměnám v čase. Svazek postihuje široký chronologický úsek, od starých severských ság (Jiří Starý), různých period staroanglické lyriky (Hana Znojemská) přes vrcholný středověk až k pramenům, které celou periodu překračují. To činí zejména stať Tomáše Havelky, jeden z nejvýraznějších textů celé knihy se silnou tezí už v první větě: „V české rekreativní literatuře raného novověku lze vysledovat zřetelné a setrvalé stopy morální autokorekce“ (s. 361). Autor konstatuje, že postupně v raném novověku z veřejného života mizí spontánní karnevalová kultura (svátky bláznů), z aristokratických dvorů se vytrácejí šašci a umravňuje se groteskní veselí např. v divadelních hrách. Havelka v zásadě akceptuje bachtinovskou koncepci, jež mu vytváří klíč pro pochopení vývoje komiky. Uvádí však, že karnevalový smích byl původně záležitostí všech sociálních skupin, ale v raném novověku se začaly rozevírat pomyslné nůžky mezi elitou a lidem, vyšší vrstvy se častěji uchylují k duchaplnější komice, pouze v lidové vrstvě pak zůstávají stopy karnevalu se skatologickou a erotickou sférou. K pochopení těchto procesů pomáhají Havelkovi práce o populární kultuře Petera Burka. V závěru podotýká, že dosud není uspokojivě vysvětlena absence velkých komických žánrů v českém prostředí (satirické romány, erotické novely apod.). S autorovou hypotézou, že za ní stojí zejména náboženský tlak v prostředí silné konfesijní konkurence a protireformace, lze souhlasit.
Z hlediska dějin literatury se kniha dotýká několika pozoruhodných témat, ukazuje však zároveň, že některá jsou dnes už dosti badatelsky opotřebovaná (středověké drama, karnevalová kultura). Jiné oblasti zůstávají spíš stranou pozornosti, i když v sobě skrývají značný „komický potenciál“. Ten vidím např. v literárním životě 15. století, kde se podzim středověku střetává s husitstvím a raným humanismem. K zajímavým oblastem patří, také z hlediska raného novověku, fenomén drobných žánrů, hádanek, gnóm, makarónských popěvků, aforismů, epigramů, nebo ironických enkomií. Z tohoto hlediska je dobře, že B. Řezníčková připomíná dnes již polozapomenutou Spunarovu knihu Smích a pláč středověku (1987). Za nedořešenou lze i po přečtení recenzované knihy považovat otázku, nakolik je středověká komika spojena s výsměchem a ponižováním.
Hranice smíchu jsou redakčně dobře připraveným svazkem, který má solidní odbornou úroveň a místy je i pro laického čtenáře docela atraktivní. To je dáno nejen esejistickým pojetím některých textů, ale též typografickou úpravou. Nejde o obrazovou přílohu, tu má pouze jediný příspěvek, ale o velmi specifickou vizuální kvalitu. Jan Dientsbier v jednom z důležitých textů knihy ukazuje, že středověké rukopisy a obrazy umisťují daleko od středu postavy bláznů a šašků, které komentují hlavní scény, upozorňují pozorovatele na překvapivé detaily i kontroverzní místa. A právě tento princip uplatňuje grafické zpracování Matouše Jalušky, jednoho z přispěvatelů publikace a zároveň „ilustrátora“ celé knihy. Hlavní idea svazku (středověký smích se usazuje v hraničních zónách) je tak jen podtržena. Na okrajích stránek tu najdeme svérázné rukopisné glosy, značky, kresbičky. Jsou to vpisky na poměry odborného vyjadřování velmi nepatřičné, vlastně šokující. Nechť se čtenář přesvědčí sám.

Hranice smíchu. Komika a vážnost ve středověké Evropě. Edd. Vojtěch Bažant, Martin Šorm. Praha, NLN 2019. 449 stran.

Vychází v České literatuře 4/2020.