Úvahy a diskuse o tom, jak psát dějiny „po konci dějin“, jak psát literární dějiny a pěstovat literární historiografii, získaly v našem prostředí na významu po roce 1989. Tyto diskuse zproblematizovaly nejen „psaní dějin literatury, ale i samotný obor literární historie. Nad úvahou, zda vůbec psát literární dějiny, však převážila snaha nalézt způsob, jak je psát, jak pěstovat literární historiografii poté, co byly v průběhu minulého století vysloveny radikální pochybnosti o možnostech objektivního poznání, o jednotě historického vývoje, i o jednotě autora a díla. Odpověď se snaží nalézt historici, literární vědci a slavisté ve sbírce příspěvků, které zazněly na stejnojmenném kolokviu pořádaném počátkem roku 2006 Ústavem pro českou literaturu AV ČR v Praze. Jeho záměrem bylo poskytnout prostor pro kritické analýzy dosavadního vývoje (nejen) literární historiografie a především pro širší diskusi o možných přístupech a podobách psaní (literárních) dějin.
Previous
Next
Neviditelný rytíř s nástrahami
VÁCLAV SMYČKA
Napsat čtivou knihu, která je plná informací o něčem tak odborném, jako je česky a německy psaná literatura...
Future of Czech and Polish Literary Bibliography − zpráva o řešení projektu
ANNA GNOT — VOJTĚCH MALÍNEK — GABRIELA ROMANOVÁ — PIOTR WCIŚLIK
Rok 2015 lze v kontextu vývoje mezinárodní...
Čemu se smál středověký člověk?
JAN MALURA
V minulosti se poměrně často připomínal výrok německého pozitivistického filologa Wilhelma Scherera, podle...