Vzpomínky na Rudolfa Zahradníka

O tom, že profesor Rudolf Zahradník zesnul, mne v Koloradu zpravil Zdeněk Havlas už několik hodin poté, co se to stalo. O několik dní dříve zesnula i Rudolfova skvělá manželka Milena. Nedovedl bych si představit jednoho bez druhého. Oba jsem navštěvoval nebo s nimi alespoň telefonicky mluvil pokaždé, když jsem byl jednou měsíčně v Praze, a to mi teď bude velice chybět.

Měl jsem neobyčejné štěstí v tom, že jsem Rudolfa zažil jako vynikajícího učitele, skvělého doktorandského školitele i báječného spolupracovníka. Ze všeho nejdůležitější pro můj celý vědecký i osobní život však byl příklad, který mi dal svou vzácně kultivovanou osobností. Jeho přímý, čestný a vzdorně nebojácný charakter mu umožnil prožít i těžké chvíle s úsměvem a záhy mu získal řadu přátel a obdivovatelů ve vědeckém světě.

Jeho nadání, originalita, oddanost vědě, cílevědomost, soudnost a pracovitost mu umožnily dosáhnout mnohého ve vědě i v organizaci vědy. Zapsal se do dějin, byl a zůstává vzorem mladším a ve zdraví a v šťastném manželství se dožil vysokého věku. Co víc si člověk může přát?

Prof. Josef Michl, Distinguished Emeritus a vedoucí výzkumné skupiny na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a University of Colorado Boulder (USA)

Poprvé jsme se potkali v roce 1967. Byl jsem studentem Fakulty technické a jaderné fyziky ČVUT a právě jsem zjistil, že mě nebaví studovat interakce atomů, ale spíše interakce molekul. Rudolf mě přijal ve své kanceláři a náš první hovor byl dlouhý a pro mne velmi přínosný, protože zcela zásadně ovlivnil můj další vědecký život. Svoji diplomovou, stejně jako kandidátskou práci jsem již věnoval tématu, které mi vybral Rudolf, a to nekovalentním interakcím. Publikovali jsme spolu desítky prací a tři knihy a tomuto tématu se věnuji se svým týmem stále. Vybrat nadčasové téma, které bude nosné ještě dalších 50 let, vyžaduje velkou vědeckou předvídavost. To je asi ta první vzpomínka na Rudolfa.

Ta druhá se týká začátku sedmdesátých let, době nejtužší normalizace. Byl to čas beznaděje a komunistické zvůle. Většina velkých vědců emigrovala a to pocit beznaděje jen zvětšovalo. I přes lákavé nabídky z ciziny Rudolf zůstal v Praze a díky němu jsme ten nelehký čas překonali. Byli jsme skupina nadšených studentů a mladých vědeckých pracovníků a celý čas jsme věnovali vědě a dařilo se nám. Za to, že jsme ta nelehká léta překonali a ještě stačili udělat kus smysluplné a dobré vědy, vděčíme Rudolfovi.

Třetí je osobní. Ve své vědecké kariéře jsem potkal mnoho skvělých vědců, ale jen někteří byli také morální a lidskou autoritou. Já jsem měl to štěstí, že jsem v životě potkal dvě mimořádné osobnosti, které můj život formovaly, Camille Sandorfyho z Université de Montréal a Rudolfa Zahradníka z Prahy.

Prof. Pavel Hobza, Distinguished Chair a vedoucí výzkumné skupiny na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, profesor fyzikální chemie na Univerzitě Palackého v Olomouci

Byl začátek sedmdesátých let a na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy začínala pro nás nová přednáška s názvem Chemická konstituce. Přednášel docent Zahradník a hned nás všechny, nejen slečny, okouzlil. Byl to zcela nový obor, kterému se dnes říká kvantová chemie. A on jej přednášel s takovým zaujetím, že jsem ihned usoudil, že to musí být má budoucnost.

A pak ta charismatická osobnost, plná přesvědčivosti, nás všechny strhla. Bohudík nebyl v té době po roce 1968 jediným takto skvělým přednášejícím. Škoda že postupná normalizace nás těch nejlepších učitelů zbavovala. I Rudolf byl označen za nevhodného učitele s neblahým vlivem na studenty a po jednom semestru byl z přednášek odvolán.

Zůstal však vědeckým pracovníkem na Ústavu fyzikální chemie Akademie věd. Sebral jsem odvahu a požádal ho, zda bych u něj mohl dělat diplomovou práci. A nadšení nebralo konce, když mě přijal. Nebylo to ale zcela jednoduché – Rudolf nemohl být oficiálním školitelem ani na Akademii věd.

Protože jsem si z jeho mnoha vědeckých témat vybral mezimolekulární interakce, ujal se mé diplomové práce člen jeho týmu, v té době také už z Akademie vyhozený Pavel Hobza... (pokračování)

Dr. Zdeněk Havlas, místopředseda Akademie věd ČR, Honorary Chair a vedoucí výzkumné skupiny na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR

Zdroj a celý text: Deník N

S notnou dávkou sentimentálního dojetí vzpomínám na své první setkání s Rudolfem Zahradníkem na Heyrovského ústavu na samém sklonku roku 1988. Za Rudolfem mě poslal můj tehdejší vedoucí diplomové práce Luboš Skála konzultovat zapeklitý problém z kvantové chemie. Můj problém přitom byl, že v určený čas jsem měl na starosti našeho šestitýdenního synka Tomáše, protože manželka Ivka zrovna skládala zkoušku na ČVUT. Takže jsem se k Rudolfovi, kterého jsem nikdy předtím neviděl, dostavil s Tomášem v klokánku na prsou a, jak bylo mým zvykem, ve vytahaném svetru a okopaných teniskách, o zamaštěných dlouhých vlasech nemluvě.

Dveře kanceláře na Heyrovského ústavu mi otevřel dokonalý gentleman s uhlazenými šedinami a ve skvěle padnoucím obleku s perfektní kravatou. Během vteřiny mě zkoukl, nemrkl však ani okem a jen zavolal na svoji sekretářku: „Růženko, je tady pan kolega Jungwirth, pomoz mu prosím si odložit, udělej mu kafe a zkus na chvíli zabavit to děťátko.“

Připadal jsem si jak ve slavném filmu Casablanca, kde Humphrey Bogart jako protinacistický odbojář říká v závěrečné scéně francouzskému kapitánovi: „Myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.“

Zbytek, od mého následného postgraduálního studia pod Rudolfovým osvíceným vedením, přes inspirující pracovní pobyty u jeho švýcarských kolegů, až po nádherně proklábosený večer spolu s Angelou Merkel na oslavě jeho devadesátin, je už historie.

Rudolfe, nikdy ti nezapomenu, že jsi mi svým příkladem ukázal, že být zapálený vědec ještě nemusí znamenat být asociální magor. Shlížej na nás prosím ze svého kvantově chemického nebe se svým laskavým a chápajícím úsměvem, který by nám tu jinak tolik chyběl! 

Prof. Pavel Jungwirth, Distinguished Chair a vedoucí výzkumné skupiny na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, předseda Učené společnosti ČR

Zdroj: Učená společnost ČR