(1870–1941)
Na závěr neuveřejněného nekrologu (napsaného po druhé světové válce pro Český časopis historický) charakterizoval historik a archivář František Roubík J. V. Šimáka – člověka slovy: „Devisou jeho prostého, nenáročného života byla vždy jen skromná, vytrvalá, nezištná, často vysilující, odpočinku téměř neznající a odměny nežádající práce. V kruhu své milé rodiny žil tento vnitřně vyrovnaný, charakterní, vzácný člověk harmonickým životem pečlivého otce, svědomitého učitele a vynikajícího vědce, jemuž byl pracovní stůl a knihovna nade všecky radosti života. Věrný, oddaný a obětavý přítel těm, k nimž pojal důvěru, ochotný rádce a pomocník všech pracovníků, kteří se k němu uchylovali o radu, zosobněná spolehlivost, přesnost a vzor v plnění převzatých povinností, šel Šimák nenápadně životem, nemaje jiné ctižádosti, než sloužit vědě a tím i svému národu. Pole jím zorané vydalo bohatou úrodu nejen ve prospěch jeho milovaného rodného kraje, ale celého českého národa.“
Dětství, mládí a část jeho profesních osudů se pojí s Českým rájem, v jehož srdci – Turnově – se 15. srpna 1870 narodil. Mladistvou touhu stát se básníkem záhy opustil. Vystudoval historii a zeměpis na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Po kratším působení na několika středních školách se roku 1900 stal profesorem městské Vyšší dívčí školy v Praze, kde vyučoval více než dvě desetiletí. Posléze se habilitoval pro obor českých dějin (1904; 1911 titulární mimořádný profesor). V roce 1921 byl na Karlově univerzitě jmenován řádným profesorem historické vlastivědy československého státu. Stal se tak, částečně proti své vůli, zakladatelem a teoretikem nového vědního oboru.
Od vysokoškolských studií hojně publikoval (jeho bibliografie čítá přes 1300 položek), věnoval se vydávání historických pramenů a soupisů, místopisu a středověké kolonizaci českých zemí, historické kartografii, dějinám dějepisectví i popularizaci vědeckého poznání. Proslovil na pět set veřejných přednášek v desítkách českých a moravských měst i ve Vídni krajanům. Kladl důraz na formální stránku svého písemného i mluveného projevu, tříbeného četbou krásné literatury a celoživotní básnickou tvorbou. Jeho největší životní díla (monografické zpracování českých dějin 2. poloviny 17. a 1. poloviny 18. století, edice Starých letopisů českých, listář k dějinám českého dějepisectví 17. a 18. století, dějiny Turnova) však zůstala nedokončena.
J. V. Šimák se podílel nejen na činnosti význačných vědeckých společností, ale i na aktivitách Společnosti přátel starožitností českých nebo turnovského muzea. Stál u zrodu vlastivědných sborníků Od Ještěda k Troskám, Boleslavan a Bezděz. Nejdéle se věnoval Muzejnímu spolku v Turnově a edičním i redakčním pracím v Historickém spolku, kde vydával Prameny k českým dějinám. Brzy spojil svůj profesní osud s Českou akademií císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Ve druhé polovině 90. let 19. století zahájil práci na soupisu památek turnovského okresu pro její Archeologickou komisi. Roku 1902 ini-cioval (jako člen výboru Historického spolku) soupis písemných památek a rukopisů z knihoven a archivů. Tento projekt posléze zastřešila ČAVU, jejímž dopisujícím členem (I. třídy) se Šimák stal roku 1907 (1924 člen mimořádný a 1932 řádný). Stál u počátků Místopisné komise ČAVU a do konce života působil jako její jednatel. V roce 1904 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk (1939 řádným). Po téměř tři desetiletí zastával funkci konzervátora historických, uměleckých a písemných památek Turnovska a Mnichovohradišťska.
Společným jmenovatelem jeho snah bylo úsilí o kritické, objektivní postižení dějinného vývoje v jeho úplnosti a přesvědčení, že historie má sloužit národu, jeho potřebám, poučení a vnitřní posile. Největší ránou pro něj byla Mnichovská dohoda, zábor pohraničí a následná okupace českých zemí nacistickým Německem. J. V. Šimák upadl v říjnu 1938 do těžké deprese. Zemřel 30. ledna 1941 v Praze. Jeho význam tkví v přínosu k poznání českých dějin, v zakladatelském působení v oboru historické vlastivědy i v úsilí o propracovanou organizaci české historické práce.
HANA KÁBOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Česky
