Mariánská konference

 

Všechna fota: Jiří Škabrada, Archiv SOA Praha

 

Ačkoli zasedání neformálně navazovalo na mezinárodní konferenci Zbožné putování v evropské kultuře, jež se uskutečnila v Příbrami v roce 2004 (viz AB 10/2004), pokusilo se otevřít téma znovu a odlišně užším geografickým i poněkud jiným tematickým vymezením. Toto záměrné zúžení však nevedlo k ochuzení programu, který sledovalo přes 60 zúčastněných; jen podle chronologického rozsahu od raného středověku až po téměř žhavou současnost sestával program z pěti bloků. Téměř třetina referátů souvisela s dějinami hudby, k nimž referující přistoupili různě. Vystoupení Jany Vozkové z Kabinetu hudební historie EÚ AV ČR odkrylo klášter sv. Jiří na Pražském hradě jako místo aktivního šíření mariánských liturgických zpěvů. Z odlišného období, 1. poloviny 18. století, čerpal referát Václava Kapsy, rovněž z KHH EÚ AV ČR, analyzující loretánské litanie. Do ještě mladší doby, aby ukázal pokusy o moderní oživení pozdně středověkých forem (rorátních písní a mše Rorate v 19. století), se přesunul Tomáš Slavický z téhož pracoviště. Další příspěvky sledovaly duchovní písně hlavně z hlediska textu. Marie Škarpová z Ústavu bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích upozornila na ne zcela typické tematizování matky a dítěte v Bridelových Jesličkách, Markéta Holubová z pracoviště Historické etnologie EÚ AV ČR, v jejímž materiálu, kramářských tiscích z konce 17. až sklonku 19. století, tvoří písňové texty valnou většinu, sledovala tyto dokumenty jak po stránce vnějších znaků a ikonografického zkoumání zobrazovaných motivů, tak podle toho, zda jde o jejich autory, vydavatele či potenciální okruh příjemců. Její vystoupení bylo přechodem k výrazné skupině referátů, jež souvisely se světem obrazu, plastiky, grafiky – vizuální komunikací.

 

 

 

Obšírný výklad Luboše Kavky z téhož pracoviště EÚ AV ČR o specifických typech mariánských kultovních objektů, založený především na dochovaných vyobrazeních Svatohorské Madony a Palladia, přinesl nová zjištění, která vedou k dalším zamyšlením – jako je například velmi nízký výskyt Svatohorské Madony v podobě malby na skle nebo otázka, kam až zasahoval vliv pražské metropole a zda v jiných oblastech Čech najdeme podobná regionální centra. Šárka Radostová z oddělení evidence nemovitých a movitých památek: evidence a dokumentace památkové péče Národního památkového ústavu Praha detailně sledovala proměny zobrazení Panny Marie Svatohorské v devočních kopiích. Připomeňme i diskusní vstup Lydie Petráňové z EÚ AV ČR, jež upozornila na mariánskou plastiku v kostele v Jankově a možný až antropologický kontext jejího vzniku. Pozoruhodný pokus o archeologické zpracování novověkých poutních devocionálií (Martin Omelka a Otakara Řebounová z Archivu hl. m. Prahy) přináší mnohá zjištění, která překračují úzký výměr „zbožnosti“. Leč od hmotných artefaktů se vraťme k příspěvku založenému v podstatě na rozboru literárního díla: Kateřina Smyčková z Ústavu české literatury a literární vědy FF UK Praha načrtla obraz ideálního barokního ctitele Panny Marie, který by na základě jiných pramenů byl sotva zachytitelný.

 

Muzikus Michael Pospíšil při výkladu kramářské písně O opilství a přímluvě k Panně Marii

 

 

Zbývající pětice referátů měla nejblíže k šíře chápanému přístupu historiků. Chronologicky sice pokryly období od počátku 14. století do 2. poloviny 19. století, ovšem s výraznou převahou novověku. Z doby „předbarokní“ pocházel příspěvek jediný, Jana Hrdiny z AHMP a Vojtěcha Vaňka ze Státního okresního archivu Kutná Hora, avšak pozoruhodný způsobem, jakým vylíčil – historicko-topograficky – situaci v prostoru pozdně vzniklého, ale rychle se rozvíjejícího města Kutné Hory, kdy zde již byla dotvořena územní farní správa, do jejíž struktury se nové sídliště začleňovalo velmi komplikovaně. Blanka Altová z Ústavu chemické technologie restaurování památek VŠCHT v Praze sice ve svém referátu sledovala do jisté míry osudy gotické plastiky, avšak jeho podstatu tvořilo formování kultu této sochy jako zázračné kutnohorskými jezuity v 17. a 18. století. Své středověké předchůdce měla také zbožná bratrstva, jež zkoumal Jiří Mikulec z oddělení dějin raného novověku Historického ústavu AV ČR; příspěvek naznačil výraznou diskontinuitu: barokní korporace jako aktivity řízené kněžími, organizované církví, oproti středověkým korporacím, které byly v daleko větší míře samosprávné a církevní orgány příliš nezajímaly. Středověké předchůdce měly i cechy, ovšem rozárnictví bylo řemeslem natolik specifickým, že i nedlouho trvající příbramský cech byl ojedinělý, a je zásluhou Terezy Pruchové ze Státního okresního archivu v Příbrami, že na něj upozornila. Konkrétní podobu zbožného putování na prahu moderní doby zachytila Kateřina Pařízková z Archivu Národního muzea v Praze v poutavé rekonstrukci organizace a fungování procesí na mariánská poutní místa, vedených z Prahy Františkem Haisem. Konečně zbývá připomenout netradiční hudební výstupy muzikuse Michaela Pospíšila, který oživil dvoudenní setkání.

 

 

Nastíněný přehled referátů naznačuje hlavní přínos příbramské konference – výraznou interdisciplinaritu. Užší, lokální vymezení se projevilo jako pozitivní deviza, neboť se účastníci „nerozešli“ do specializovaných sekcí, ale skutečně sledovali různé přístupy. Rovněž se ukázalo, že tematika zpracovávaná na středočeském materiálu nebo ve středočeském kontextu může (a bude) mít nepochybně další paralely.