Česky
Před budovou Přírodovědecké fakulty UK v pražské Viničné ulici byl pod záštitou děkana prof. Bohuslava Gaše odhalen 6. května 2014 pomník Juliu Sachsovi. Téhož dne odpoledne se v Novoměstské radnici uskutečnilo kolokvium „Julius Sachs, zakladatel moderní rostlinné fyziologie“, které zaštítil prorektor Univerzity Karlovy doc. Jan Konvalinka. Večer následovalo v sídle Akademie věd ČR na Národní třídě zahájení výstavy „Julius Sachs a počátky rostlinné fyziologie“ za přítomnosti a s egidou předsedy AV ČR prof. Jiřího Drahoše. Nechci sahat nikomu do svědomí, ale jsem si téměř jist, že většina domácích přírodovědců si nebude jista, kdo vlastně Julius Sachs byl. Uveďme jej proto nejprve do dvorany slávy přírodovědců druhé poloviny 19. století.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Památník Julia Sachse odhalil děkan Přírodovědecké fakulty UK Bohuslav Gaš. Více ve FOTOGALERII.
Julius Sachs se narodil v roce 1832 ve Vratislavi (tehdy pruské Slezsko, Breslau) v rodině německého mědirytce. Otec pěstoval u dětí (z devíti přežily tři) zájem o přírodu a malý Julius byl jeho učenlivým společníkem při vycházkách do okolí Vratislavi. Záhy rozeznal Juliovo kreslířské nadání (bude hrát ještě významnou roli) a vybízel jej, aby maloval objekty ze živé přírody, rostliny, houby i živočichy. Matka, vědoma si synova talentu, prosadila jeho vstup na prestižní alžbětinské gymnázium. Do gymnazistova života zasáhla náhoda, která skončila cestou do Prahy; seznámil se dětmi profesora vratislavské univerzity Jana Evangelisty Purkyně Eamanuelem a Karlem. Setkání se světem měšťanské solidnosti nasyceném intelektuální atmosférou na chlapce z poměrně chudé rodiny hluboce zapůsobilo. Imponovala mu rovněž osobnost profesora, učence se širokou vzdělaností i rozsáhlými zájmy. Sachsovo nadání ilustrátora samozřejmě rozeznal i J. E. Purkyně a sám příležitostně čerpal z jeho dovednosti. Za drobnou úplatu mu svěřoval kreslení experimentálních objektů, většinou mikroskopických preparátů. Idylickou situaci přerušilo úmrtí otce v roce 1848; za rok po něm se stala obětí epidemie cholery i matka. J. Sachs, sirotek bez prostředků, se ocitl v bezvýchodné situaci. Marně se pokoušel uplatnit své výtvarné nadání a nakonec uvažoval o povolání námořníka. Pomohla až Purkyňova nabídka a jistě i filantropické gesto, aby se stal jeho soukromým asistentem; nabídka přišla z Prahy, kde byl Purkyně (konečně) jmenován vedoucím Fyziologického ústavu.
Takto vstoupil J. Sachs jednoho velmi chladného lednového dne roku 1851 do nového domova i pracoviště ve Spálené ulici. Byl přijat do Purkyňovy rodiny, jež ve Fyziologickém ústavu i bydlela a kterou s ním sdílel též budoucí slavný botanik Ladislav Čelakovský. Za sto zlatek ročně byl Julius povinen odpracovat denně čtyři hodiny při přípravě učebních pomůcek (maloval například nástěnné tabule) a asistovat Purkyňovi při jeho vlastní experimentální činnosti – tedy nelehké živobytí dělené mezi prací v ústavu, získáváním vlastního vzdělání a literární přípravou na budoucí povolání. Julius však uspěl brilantně. Během prvního roku dokončil gymnazium (několik tříd) a dal se zapsat na Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity; přednášky s výjimkou chemie a filozofie (vyučoval ji prof. Zimmermann – snad i aluze pro české „zimmermanology“) navštěvoval jen sporadicky a spoléhal na původní literární zdroje. V roce 1856 obhájil disertační práci. V té době měl za sebou již více jak 20 prací publikovaných v Živě a několik v Lotosu, analogickém časopisu německého přírodovědného spolku v Čechách. Popularizační časopisy (tato kategorie se však nedá uplatnit beze zbytku) obsahovaly i mnohé z původních poznatků. Naprostá většina příspěvků, psaná německy a překládaná, se týkala rostlin; konkrétně šlo o popisy některých čeledí, jejich funkcí, růstu, morfogeneze a reprodukce. Charakterizují je perfektní ilustrace i přesné vyjadřování. Často se objevují fyziologické implikace, zejména v článcích pro Lotos. Vcelku tedy jistě také příprava na budoucí poslání badatele a pedagoga, jakési její předmostí. Po dokončení vysokoškolského studia opouští J. Sachs Purkyňův ústav, najímá si soukromý byt v Myslíkově ulici a v něm začíná intenzivně experimentovat. V té době již jako soukromý docent, v pětadvaceti letech nejmladší na univerzitě. Jeho habilitace z roku 1857 v oboru rostlinná fyziologie dala vzniknout novému oboru přírodních věd. Experimentování se Sachsovi dařilo, byť jej provozoval v omezených podmínkách bytu a materiální nouzi, kterou řešil vyučováním chemie na soukromé střední škole. Publikuje a o jeho výsledky, především objev hydroponie, je zájem v zahraničí. V roce 1859 přijímá nabídku asistentského místa v zemědělském oddělení saské státní Lesnické a zemědělské akademie v Tharandtu u Drážďan. Z Prahy odchází po necelých devíti letech pobytu.
Zařízení pro zhotovení a pozorování mikroskopických preparátů včetně mikrotomu a mikroskopů z konce 19. století. Z depozitáře katedry experimentální biologie rostlin PřF UK v Praze.
V rychlém sledu následuje hvězdná kariéra. V roce 1865 vychází Handbuch der Experimentalphysiologie der Pflanzen – trajektorie fyziologického směřování. O dva roky později je Sachs jmenován profesorem univerzity ve Freiburgu. Jeho Lehrbuch der Botanik z roku 1868 se stává oblíbenou botanickou učebnicí Evropy, s mnoha vydáními a překlady. V témže roce natrvalo až do své smrti zakotví v Botanickém ústavu Univerzity ve Würzburgu (nachází se na Sachsově náměstí), která se na čas stává Mekkou rostlinných fyziologů. Přicházejí i společensko-politická ocenění – je nobilitován, jmenován státním tajným radou… vycházejí další monografie.
V dlouhém výčtu, který shrnuje sumu fyziologického vědění o rostlinách na konci devatenáctého století, nebudeme pokračovat. Jsou to jeho žáci z würzburské líhně, kteří vytvářeli do dvacátého století přesahující centra vývojové fyziologie. Patřil mezi ně i Herman Müller-Thurgau, nadaný švýcarský student a posléze úspěšný šlechtitel vinné révy. Výstupy jeho práce pijeme dodnes. Sachsovými oblíbenými pracovními tématy bylo působení zemské tíže na růst, ovlivnění růstu teplotou a světlem (ekologický motiv), dynamika růstu a struktura apikálních meristémů, transpirace rostlin a samo-zřejmě regulace růstu organogenními látkami. Považujeme jej za otce ideje florigenu, univerzálního hormonu kvetení. Julius Sachs umírá ve Würzburgu v roce 1897.
Sachsovo postavení v dějinách přírodních věd je nezpochybnitelné. Prozatím jsme ale nezhodnotili přínos jeho pražského pobytu, vazbu na domácí rozvoj fyziologického bádání o rostlinách – tedy důvod, proč česká obec rostlinných fyziologů velikána z Würzburgu a zakladatele moderní rostlinné fyziologie oslavuje.
Foto: Archiv Národního muzea
Spící příroda – jedna ze Sachsových populárně-vědeckých ilustrací
Ve zkratce jsme uvedli, jak úspěšné bylo experimentování v soukromém bytě v Myslíkově ulici. Co však tři léta usilovné experimentální práce (1857–1859) přinesla? Sachsovo poznání vyústilo v originální přínos oboru v použití mikrochemických metod při zjišťování metabolických změn zásobních látek děloh. Jmenujme jodovou zkoušku pro detekci škrobu, biuretovou reakci pro stanovení některých bílkovin (známé principy, ale nikdo jich jako nástroj fyziologického výzkumu do té doby nevyužil). Stanovení kritických a optimálních teplot klíčení (výsledky se staly povinnou součástí učebnic daleko přesahující dobu vzniku). Morfologické studium větvení postranních kořenů; rostlinní fyziologové se podzemní části rostliny většinou vyhýbají, protože není v půdě vidět. J. Sachs ji zviditelnil postavením klíčidla se šikmými stěnami, po nichž se kořeny plazí, a nakonec i objevem hydroponie, pěstováním rostlin ve vodě či ve slabých roztocích solí. Rozsah pokusů byl pochopitelně větší – uváděné příklady jsou ovšem dostatečně názorné.
Důležité jsou i nové přístupy fyziologického bádání. J. Sachs naučil rostlinné fyziology přesnému kvantitativnímu zpracování výsledků, matematickému zhodnocení; dříve se většinou pouze pozorovalo. Nová badatelská zadání přinesla i nová technická řešení. J. Sachs-vědec se nutně stával i vynálezcem a konstruktérem; připomeňme již zmíněné klíčidlo se šikmými stěnami či sestrojení vlastního termostatu pro stanovení kritických teplot klíčení. Podstatné je, že během pražského pobytu publikoval devět prací v zahraničních časopisech, které by jistě snesly impaktová kritéria. Solitérnímu vědci v Čechách přitom jako konzultant i mecenáš významně pomohl profesor fyziologie rostlin na vídeňské univerzitě Franz Unger. Takové jsou okolnosti startu, který J. Sachse vynesl na orbit vědecké proslulosti.
Pochopitelně se nevyhneme otázce, jestli byl J. Sachs autodidakt, či žák J. E. Purkyně? Jednoznačná odpověď neexistuje. Sám J. Sachs jej nikdy jako učitele neuvedl. Všichni jeho životopisci, například Nathanael Pringsheim i Hartmut Gimmler, Purkyňův vliv, leckdy třeba nevědomý, přiznávají. Šlo o rozvrh pokusů, upřednostnění fyziky před chemií, badatelské přístupy v celé vědecké Kinderstube, která nakonec rozhoduje, kdo se prosadí. Otázka má však i širší společenský kontext. Život pruského Němce v obrozeneckém prostředí Purkyňovy rodiny, na pozadí vyostřených konfrontačních česko-německých vztahů tehdejší Prahy (revoluční rok 1848 sotva uplynul). Proč se tak náhle rozešli, nezodpovíme.
Sachsova tradice má doma pokračování v osobě prof. Bohumila Němce, který na přelomu 19. a 20. století vedl první Katedru rostlinné fyziologie v českých zemích… Ten J. Sachse propaguje, stýká se s jeho žáky, uznává jeho příklad. Po první světové válce se nicméně na Sachse zapomnělo, neboť doba nepřála jeho původu.
O Juliu Sachsovi promluvil na vernisáži v sídle Akademie věd na Národní třídě Jan Krekule z Ústavu experimentální botaniky AV ČR.
Jako vědecký učeň jsem se se Sachsem setkal poprvé koncem padesátých let minulého století prostřednictvím amerického vědce a zakladatele rostlinné hormonologie Fritze Wenta, který mne požádal, jestli by mohl nahlédnout do Sachsových protokolů. Ukázalo se, že část jeho dědictví je součástí archivu Národního muzea. Prof. Němec jej, nevíme kde, objevil a zakoupil pro svou oblíbenou instituci. Rozhozením sítě známých bylo možné žádosti vyhovět. Ukázky dědictví byly k vidění rovněž na již zmíněné výstavě v sídle AV ČR.
Závěrem je na místě připomenout okolnosti Sachsova návratu do Prahy.
Mladistvou a zdařilou podobu mánesovské předlohy (na světě taková neexistuje) mu dodal sochař Jindřich Zeithamml, docent na Akademii výtvarných umění v Praze (výtvarník, který je autorem busty prof. Němce v témže areálu). Příprava realizace trvala několik dlouhých let; v režii České společnosti experimentální biologie se akce energicky ujala její předsedkyně prof. Jana Albrechtová z Přírodovědecké fakulty UK společně s autorem těchto řádků. Za vším lze tedy hledat ženu, v tomto případě šlo, jako obvykle, i o peníze. Jména vstřícných donátorů, firemních sponzorů i institucionálních dárců včetně člena ČSEBR, který osobně poskytl vysokou částku, zjistíte posléze na informační tabuli u památníku. Jmenovitě vyzdvihněme velkorysost Rady vědeckých společností. Rozhodující byla také atmosféra sounáležitosti a spoluúčasti členů Katedry experimentální biologie rostlin Přírodovědecké fakulty UK i zúčastněných pracovišť AV ČR: Botanického ústavu, Masarykova ústavu a Archivu, Ústavu experimentální botaniky a Střediska společných činností.
Akademie věd i Přírodovědecká fakulta prokázaly podporou zřízení Sachsova památníku a s ním souvisejících doprovodných akcí, že naplňují své humanistické poslání. Čeští rostlinní fyziologové vzdali poctu předchůdci a vzoru – přijali tak závazek, že budou pokračovat i v jeho odkazu.
JAN KREKULE,
Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.